pátek 19. září 2014

Ve skluzu


Nějak se mi to hromadí. Tolik věcí, které bych si ráda zapsala a tak málo času, který se vždycky rozprostře mezi „důležitější“ věci.


Psala bych o tom, jak jsme byli na houbách, zmokli a ztratili dudlík.












O tom, že jsme se konečně pustili do budování terasy a Matýskovými nejlepšími kámoši se stali naši zedníci.



O Vilíkových zubech, které z našeho totálního pohodáře dělají malou plačku, která by se pořád nosila.


A o všech těch maličkostech, díky kterým jsem stále při smyslech, a i když jsem v noci co hodinu vzhůru, děti na sebe ječí a muž je do večera v práci, pořád mám pocit, že jsem vlastně šťastná :-)

(Což jsem pravděpodobně ochotná napsat jedině proto, že v současné chvíli veškeré potomstvo spí a v domě je ticho a klid. Kdo ví, jak se na to budu dívat ráno :-)




čtvrtek 11. září 2014

Vedu děti k pohybu aneb Děti, z maminky si příklad neberte

Když se narodil Matýsek, první dítko nové rodinné generace a ještě k tomu kluk, prorokovali mu snad všichni mužští příbuzní zářnou sportovní budoucnost. Nejvíc se sázelo asi na hokej. 

Maty se sice v roce naučil křičet na požádání gól a rádoby vítězoslavně nad hlavou mávat minihokejčičkou. Nicméně, to bylo vše. Měl-li se rozhodnout mezi sportovním náčiním a čímkoli jiným, volil variantu číslo dvě. 



A zůstalo mu to dodnes. Stále si plete fotbal s hokejem, tenisovou raketu používá k prosévání písku a víc než fandění ho zajímá rolba.

U Amálčina lože, pokud vím, žádné sportovní sudičky neskandovaly, těžko proto soudit jaký sport, a zda vůbec, osloví ji. Ale pohybu se nevyhýbá, na hřištích Matymu zdatně sekunduje a možná ho předběhne i co se kola týká.

Vilík byl taky sportovní sudby ušetřen. Rodinní příslušníci na naše potomstvo zřejmě rezignovali. Naštěstí. Raději bych, aby si děti samy vybraly, co je baví namísto toho, aby plnily něčí sportovní či jiné ambice. (Což v naší rodině zdá se nehrozí.)

Ale ať je již můj osobní vztah ke sportu jakkoli vlažný, rozhodně bych uvítala, kdyby naše děti alespoň minimálnímu pohybu uvykly a přesvědčily se, že se ho netřeba štítit.

S Matym to bude zdá se nejtěžší. Z kola odmítá sundat postranní kolečka, jelikož usoudil, že by ho jízda na vratkém kole mohla, zcela neúměrně zážitku, ohrozit na životě. Ve vodě je jako ryba, ale pouze s pěnovým páskem, protože co kdyby se utopil? Skupinové sporty, asi taky nebudou pro něj, neboť Mates se často zasní a na míče či puky zapomíná, což by jeho spoluhráči asi nevítali s nadšením.

Ami je větší nezmar. Kolečka z kola by si nechala sundat ráda, ale ještě z něj nedosáhne na zem. Ve vodě se nejraději potápí. A vůbec celkově se do všeho vrhá po hlavě a tvoří tak dokonalý kontrast k Matýskově opatrnosti.

Ve snaze vyjít vstříc oběma a posílit v nich lásku k pohybu, vyrazila jsem s dětmi na jógu. Dětskou, samozřejmě. Amálka s nadšením, že bude cvičit jako jogínci, Maty s odevzdaností, s níž se staví k veškerým pohybovým aktivitám. 

Ukázalo se, že největším kamenem úrazu bude jejich stydlivost a pomalý rozjezd. První půlhodinu se ode mě nehnuly. Oba. Po čase se přesunuly alespoň na přidělené karimatky. A v závěru hodiny Matýsek ožil a zhruba každý druhý cvik, zřejmě, aby nevypadal až moc nadšeně, zacvičil a dokonce s úsměvem. Ami taky jeden dva cviky prubla. Ovšem nadšení se u ní projevilo až při odchodu, kdy se začala dožadovat návratu a tvrdila, že teď už cvičit bude.

Ani Vilík ovšem nezůstává pozadu. Včera jsme spolu absolvovali první lekci miminčího plavání. Maty s Ami taky chodili, tak aby nebyl ochuzen. Jak se dalo čekat, Vilda stoprocentně dostál své pověsti totálního pohodáře. Bazén si užíval, od začátku do konce se smál. A na rozdíl od svých sourozenců na józe, se celou dobu aktivně zapojoval a „cvičil“.

Ve výsledku mám z našich pohybových aktivit tento týden dobrý pocit. Jen Vilíka teď nemůžeme dostat z vany a Mates s Amálkou si oblíbili jogovou polohu zvanou kámen. Nejčastěji ve chvíli, kdy se po nich něco chce :-)

 


pondělí 1. září 2014

Proč nepošlu děti do klasické základky?

Včera jsem se tak trochu navážela do školního vzdělávacího systému. Dostalo se mi ujištění, že ne všichni učitelé jsou špatní, že ne všechny děti jsou ze školy zpruzené a že moje ostrá slova nejsou tak úplně namístě. 

Chápu. A rozhodně nechci tvrdit, že každý učitel je sadistický vrahoun dětské přirozenosti.

Ale to nic nemění na tom, že svoje děti do klasické základní školy posílat nechci.

A proč?

Pro člověka je naprosto přirozené se učit. Primárně je také učení spjato s libými pocity. Předškolní děti se učí rády. Všechno je zajímá. Potřebují vědět co, jak a proč.

„Maminko, jak se nebe nabíjí elektřinou, aby mohla být bouřka?“

„Maminko, na co jezdí tank?“

„Maminko, co je to za písmeno a jak se anglicky řekne letadlo?“

Děti se ptají, zajímají, zkoumají a objevují. Nikdo je k tomu nemusí nutit a dokonce ani motivovat.
Ale pak přijde škola.

A tam se odehraje změna, kterou krásně popsala psycholožka a lektorka Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání Jana Nováčková ve své přednášce s názvem Jak se z touhy učit se stane sběratelství známek.


Děti nastoupí do školy a na jejich přirozenou touhu po učení se, je rázem zapomenuto. Vnitřní motivace a hlad po nových informacích, zkušenostech a zážitcích, je nahrazena motivací vnější. Když jsem byla v první třídě já, dostávali jsme za odměnu do sešitku razítka. Pak přišla hrozba v podobě černých puntíků a nakonec klasika. Známky.

Netrvá to dlouho a děti se přestávají učit proto, že by je to bavilo, že by se danou informaci chtěly dozvědět, ale proto, aby dostaly jedničku. A samozřejmě, aby nedostaly pětku, protože z toho by doma mohly mít průšvih.

Podle Jany Nováčkové tenhle proces trvá jen šest týdnu.

Šest týdnů stačí k tomu, aby děti přestalo učení bavit. Ti nejodolnější prý vydrží do Vánoc.

Pak tu máme neschopnost školy reagovat na individualitu každého dítěte. Škola chce pěkně všechny nacpat do jednoho mustru. Ať všichni umí to samé, ať pěkně píší testy, ať se statistiky pyšní samými kladnými čísly… 

Děti často, místo aby rozvíjely to, co je baví a v čem jsou dobré, vynaloží většinu své energie k tomu, aby se v tom, co jim nejde a co je nebaví, staly alespoň průměrnými. Nedejbože, když jsou dobré třeba v tak neperspektivních „předmětech“ jako je výtvarná nebo hudební výchova. To přeci k ničemu není. Raději ať se pěkně šprtají něco „pořádného“.

Netvrdím, že je to tak všude a že takhle smýšlejí všichni učitelé či rodiče. Ale je to tak až příliš často na to, aby mě to nechávalo klidnou.

A co školní stres? Je opravdu nezbytné zatěžovat jím už prvostupňové děti? Motivovat je vzájemným soutěžením? Pětiminutovkami? Diktáty?

Možná jsem citlivka, ale ještě teď se mi svírá žaludek, když si vzpomenu na páteční matematické soutěže ve druhé třídě. Stály jsme seřazení za sebou v uličce, rozdělení na řadu u okna, uprostřed a u dveří a paní učitelka na nás pálila příklady. Ten, kdo první odpověděl, se mohl přesunout na konec své řady. Vyhrála řada, která se jako první celá prostřídala. Nikdy jsem nestíhala. Spolužáci v mojí řadě na mě pokřikovali a já nemohla spočítat ani kolik je dva plus dva, jak jsem byla vystresovaná.

K matematice jsem si už nikdy nezískala kladný vztah. Z počítání mám osypky doteď.

Ale tohle já pro svoje děti nechci.

Nechci, aby se učily pro známky. Nechci, aby měly učení spojené se stresem, kterého je ve školních lavicích fůra. 

Poslední dobou se debaty o škole, vzdělávání a potřebných reformách rozjíždí na mnoha frontách. (Součástí nového Respektu 35/2014 je kupříkladu příloha Učit jinak.) A s kritikou se zapojují i učitelé. Jsem za to ráda. Mám dojem, že školství by potřebovalo projít změnami. Jak to udělat? Nevím.

Ale prozatím můžu začít u sebe, u svých dětí, a hledat pro nás tu nejlepší možnost. Je to domácí škola? Založení komunitní školy? Škola typu montessori? Nebo snad unschooling?

Zatím si nejsem jistá. Ale věřím, že na to přijdu.

Všichni přeci chceme pro naše děti to nejlepší. Ale možná je to pro každého něco jiného :-)






neděle 31. srpna 2014

O škole a trudomyslnosti

Už je to tu zas…. 

Začátek školního roku mě pravidelně uvrhá do stavu trudomyslnosti a papírnictvím se již od půlky prázdnin vyhýbám, neboť cedule jako Hurá do školy! a Hola, hola, škola volá! mi způsobují úzkostné svírání žaludku.

Dneska mi bylo malých školáků obzvláště líto.

Poslední prázdninový den a tak depresivní počasí. Od zítřka opět stereotyp školních lavic, kde člověk musí žádat o povolení dojít si na záchod. Kde radost z přirozené touhy učit se válcuje požadavek na stádní papouškování učebnicových výpisků. Kde se hodnota dítěte měří známkami. A kde se z učení stává mučení.

O smysluplnosti účasti na školní docházce ve stávajícím školském systému poslední dobou uvažuju čím dál intenzivněji. A líbí se mi to čím dál míň.
 
Naštěstí mám ještě dva roky na to, abych spolu s Matym vydumala, jak s tím jeho vzděláváním naložit. A že dumám usilovně, to mi můžete věřit.

Nicméně abych trudomyslné úvahy pro dnešek přelstila, vydala jsem se s dětmi a mužem na procházku v dešti. 

Jen máloco je tak osvobozující jako podívat se na svět dětskýma očima a užívat si třeba takové skákání v kalužích :-)