Nějak se mi to hromadí. Tolik věcí, které bych si ráda
zapsala a tak málo času, který se vždycky rozprostře mezi „důležitější“ věci.
Psala bych o tom, jak jsme byli na houbách, zmokli a
ztratili dudlík.
O tom, že jsme se konečně pustili do budování terasy a
Matýskovými nejlepšími kámoši se stali naši zedníci.
O Vilíkových zubech, které z našeho totálního pohodáře
dělají malou plačku, která by se pořád nosila.
A o všech těch maličkostech, díky kterým jsem stále při
smyslech, a i když jsem v noci co hodinu vzhůru, děti na sebe ječí a muž
je do večera v práci, pořád mám pocit, že jsem vlastně šťastná :-)
(Což jsem pravděpodobně ochotná napsat jedině proto, že v současné chvíli veškeré potomstvo spí a v domě je ticho a klid. Kdo ví, jak se na to budu dívat ráno :-)
Když se narodil Matýsek, první
dítko nové rodinné generace a ještě k tomu kluk, prorokovali mu snad
všichni mužští příbuzní zářnou sportovní budoucnost. Nejvíc se sázelo asi na
hokej.
Maty se sice v roce naučil
křičet na požádání gól a rádoby vítězoslavně nad hlavou mávat minihokejčičkou.
Nicméně, to bylo vše. Měl-li se rozhodnout mezi sportovním náčiním a čímkoli
jiným, volil variantu číslo dvě.
A zůstalo mu to dodnes. Stále si
plete fotbal s hokejem, tenisovou raketu používá k prosévání písku a
víc než fandění ho zajímá rolba.
U Amálčina lože, pokud vím, žádné
sportovní sudičky neskandovaly, těžko proto soudit jaký sport, a zda vůbec,
osloví ji. Ale pohybu se nevyhýbá, na hřištích Matymu zdatně sekunduje a možná
ho předběhne i co se kola týká.
Vilík byl taky sportovní sudby
ušetřen. Rodinní příslušníci na naše potomstvo zřejmě rezignovali. Naštěstí.
Raději bych, aby si děti samy vybraly, co je baví namísto toho, aby plnily něčí
sportovní či jiné ambice. (Což v naší rodině zdá se nehrozí.)
Ale ať je již můj osobní vztah ke
sportu jakkoli vlažný, rozhodně bych uvítala, kdyby naše děti alespoň minimálnímu
pohybu uvykly a přesvědčily se, že se ho netřeba štítit.
S Matym to bude zdá se nejtěžší.
Z kola odmítá sundat postranní kolečka, jelikož usoudil, že by ho jízda na
vratkém kole mohla, zcela neúměrně zážitku, ohrozit na životě. Ve vodě je jako
ryba, ale pouze s pěnovým páskem, protože co kdyby se utopil? Skupinové
sporty, asi taky nebudou pro něj, neboť Mates se často zasní a na míče či puky
zapomíná, což by jeho spoluhráči asi nevítali s nadšením.
Ami je větší nezmar. Kolečka z kola
by si nechala sundat ráda, ale ještě z něj nedosáhne na zem. Ve vodě se
nejraději potápí. A vůbec celkově se do všeho vrhá po hlavě a tvoří tak
dokonalý kontrast k Matýskově opatrnosti.
Ve snaze vyjít vstříc oběma a
posílit v nich lásku k pohybu, vyrazila jsem s dětmi na jógu.
Dětskou, samozřejmě. Amálka s nadšením, že bude cvičit jako jogínci, Maty
s odevzdaností, s níž se staví k veškerým pohybovým aktivitám.
Ukázalo se, že největším kamenem
úrazu bude jejich stydlivost a pomalý rozjezd. První půlhodinu se ode mě
nehnuly. Oba. Po čase se přesunuly alespoň na přidělené karimatky. A v závěru
hodiny Matýsek ožil a zhruba každý druhý cvik, zřejmě, aby nevypadal až moc
nadšeně, zacvičil a dokonce s úsměvem. Ami taky jeden dva cviky prubla.
Ovšem nadšení se u ní projevilo až při odchodu, kdy se začala dožadovat návratu
a tvrdila, že teď už cvičit bude.
Ani Vilík ovšem nezůstává pozadu.
Včera jsme spolu absolvovali první lekci miminčího plavání. Maty s Ami taky
chodili, tak aby nebyl ochuzen. Jak se dalo čekat, Vilda stoprocentně dostál své
pověsti totálního pohodáře. Bazén si užíval, od začátku do konce se smál. A na
rozdíl od svých sourozenců na józe, se celou dobu aktivně zapojoval a „cvičil“.
Ve výsledku mám z našich pohybových
aktivit tento týden dobrý pocit. Jen Vilíka teď nemůžeme dostat z vany a
Mates s Amálkou si oblíbili jogovou polohu zvanou kámen. Nejčastěji ve
chvíli, kdy se po nich něco chce :-)
Včera jsem se tak trochu navážela do školního vzdělávacího
systému. Dostalo se mi ujištění, že ne všichni učitelé jsou špatní, že ne
všechny děti jsou ze školy zpruzené a že moje ostrá slova nejsou tak úplně
namístě.
Chápu. A rozhodně nechci tvrdit, že každý učitel je
sadistický vrahoun dětské přirozenosti.
Ale to nic nemění na tom, že svoje děti do klasické základní školy
posílat nechci.
A proč?
Pro člověka je naprosto přirozené se učit. Primárně je také
učení spjato s libými pocity. Předškolní děti se učí rády. Všechno je zajímá.
Potřebují vědět co, jak a proč.
„Maminko, jak se nebe nabíjí elektřinou, aby mohla být
bouřka?“
„Maminko, na co jezdí tank?“
„Maminko, co je to za
písmeno a jak se anglicky řekne letadlo?“
Děti se ptají, zajímají, zkoumají a objevují. Nikdo je k tomu
nemusí nutit a dokonce ani motivovat.
Děti nastoupí do školy a na jejich přirozenou touhu po učení
se, je rázem zapomenuto. Vnitřní motivace a hlad po nových informacích,
zkušenostech a zážitcích, je nahrazena motivací vnější. Když jsem byla v první
třídě já, dostávali jsme za odměnu do sešitku razítka. Pak přišla hrozba v podobě
černých puntíků a nakonec klasika. Známky.
Netrvá to dlouho a děti se přestávají učit proto, že by je
to bavilo, že by se danou informaci chtěly dozvědět, ale proto, aby dostaly
jedničku. A samozřejmě, aby nedostaly pětku, protože z toho by doma mohly
mít průšvih.
Podle Jany Nováčkové tenhle proces trvá jen šest týdnu.
Šest týdnů stačí k tomu, aby děti přestalo učení bavit.
Ti nejodolnější prý vydrží do Vánoc.
Pak tu máme neschopnost školy reagovat na individualitu
každého dítěte. Škola chce pěkně všechny nacpat do jednoho mustru. Ať všichni
umí to samé, ať pěkně píší testy, ať se statistiky pyšní samými kladnými čísly…
Děti často, místo aby rozvíjely to, co je baví a v čem jsou
dobré, vynaloží většinu své energie k tomu, aby se v tom, co jim
nejde a co je nebaví, staly alespoň průměrnými. Nedejbože, když jsou dobré
třeba v tak neperspektivních „předmětech“ jako je výtvarná nebo hudební
výchova. To přeci k ničemu není. Raději ať se pěkně šprtají něco „pořádného“.
Netvrdím, že je to tak všude a že takhle smýšlejí všichni
učitelé či rodiče. Ale je to tak až příliš často na to, aby mě to nechávalo
klidnou.
A co školní stres? Je opravdu nezbytné zatěžovat jím už
prvostupňové děti? Motivovat je vzájemným soutěžením? Pětiminutovkami? Diktáty?
Možná jsem citlivka, ale ještě teď se mi svírá žaludek, když
si vzpomenu na páteční matematické soutěže ve druhé třídě. Stály jsme seřazení
za sebou v uličce, rozdělení na řadu u okna, uprostřed a u dveří a paní
učitelka na nás pálila příklady. Ten, kdo první odpověděl, se mohl přesunout na
konec své řady. Vyhrála řada, která se jako první celá prostřídala. Nikdy jsem nestíhala.
Spolužáci v mojí řadě na mě pokřikovali a já nemohla spočítat ani kolik je dva plus dva, jak jsem
byla vystresovaná.
K matematice jsem si už nikdy nezískala kladný vztah. Z počítání
mám osypky doteď.
Ale tohle já pro svoje děti nechci.
Nechci, aby se učily pro známky. Nechci, aby měly učení
spojené se stresem, kterého je ve školních lavicích fůra.
Poslední dobou se debaty o škole, vzdělávání a potřebných
reformách rozjíždí na mnoha frontách. (Součástí nového Respektu 35/2014 je kupříkladu příloha Učit jinak.) A s kritikou se zapojují i učitelé.
Jsem za to ráda. Mám dojem, že školství by potřebovalo projít změnami. Jak to
udělat? Nevím.
Ale prozatím můžu začít u sebe, u svých dětí, a hledat pro nás tu
nejlepší možnost. Je to domácí škola? Založení komunitní školy? Škola typu
montessori? Nebo snad unschooling?
Zatím si nejsem jistá. Ale věřím, že na to přijdu.
Všichni přeci chceme pro naše děti to nejlepší. Ale možná je
to pro každého něco jiného :-)
Začátek školního roku mě pravidelně uvrhá do stavu trudomyslnosti
a papírnictvím se již od půlky prázdnin vyhýbám, neboť cedule jako Hurá do
školy! a Hola, hola, škola volá! mi způsobují úzkostné svírání žaludku.
Dneska mi bylo malých školáků obzvláště líto.
Poslední prázdninový den a tak depresivní počasí. Od zítřka
opět stereotyp školních lavic, kde člověk musí žádat o povolení dojít si na
záchod. Kde radost z přirozené touhy učit se válcuje požadavek na stádní
papouškování učebnicových výpisků. Kde se hodnota dítěte měří známkami. A kde
se z učení stává mučení.
O smysluplnosti účasti na školní docházce ve stávajícím
školském systému poslední dobou uvažuju čím dál intenzivněji. A líbí se mi to
čím dál míň.
Naštěstí mám ještě dva roky na to, abych spolu s Matym vydumala,
jak s tím jeho vzděláváním naložit. A že dumám usilovně, to mi můžete
věřit.
Nicméně abych trudomyslné úvahy pro dnešek přelstila, vydala
jsem se s dětmi a mužem na procházku v dešti.
Jen máloco je tak osvobozující jako podívat se na svět
dětskýma očima a užívat si třeba takové skákání v kalužích :-)