neděle 17. ledna 2016

Nedělní ráno

Neděle je mým nejméně oblíbeným dnem. Ještě pořád ji mám spojenou s podvědomou nechutí vstávat v pondělí do školy, se stresem z nadcházejících písemek a vůbec z celého školního kolotoče. Není proto divu, že když už se u mě usadí trudomyslnost, vybere si k tomu zpravidla neděli...

Ale tentokrát jsem tu mrchu přelstila. Vypsala jsem se z ní.

Jen doufám, že ze vzniklé povídky nepadne trudomyslnost na vás ;-)

...

Nedělní ráno

Dnešní den začal… Prostě začal. Do chodidla se mi zabodla legová žirafa. Došlo máslo. Holky se pohádaly o to, která z nich má delší vlasy. A muž tu zase, nebo možná ještě pořád, nebyl.
Nedělní ráno, za okny sníh a ve mně teskno.
„Madlenko, převlíkni se už!“ obracím se s rutinní frází na svou nejstarší, která právě visí hlavou dolů z gauče a dloube se v nose.
„Ale ty seš taky ještě v pyžamu,“ vpálí mi protivně vnímavé dítě bez okolků a dál se věnuje holubům.
Rezignuju. Má pravdu.
Sedím u stolu v pyžamu, a pokud se z jakési mateřské setrvačnosti nesnažím sekýrovat holky, prostě jen koukám do prázdna.
Včera jsme měli výročí svatby. Desetileté manželství jsme po dvou sklenkách vína zpečetili nezvykle kvalitním sexem.
Stála jsem pak u dřezu a pila vodu přímo z kohoutku. Muž se na mě díval s pobaveně zvednutým obočím.
„Když ti ho kouřím, mám pak hroznou žízeň,“ odpověděla jsem na nevyslovenou otázku provokativně.
„No a proto tě pořád bolí hlava. Protože provozujem málo orálního sexu a ty pak málo piješ.“
Rozesmáli jsme se. Hodila jsem po něm utěrku.
A pak mu přišla ta zkurvená zpráva.
Pořád ještě se smíchem, a se slovy, kdo ti teď může psát, jsem se natáhla pro jeho mobil. Jen proto, že jsem byla blíž. Jen proto, že jsem mu ho chtěla podat.
A právě v tom okamžiku moje bublina šťastného manželství praskla.
„Mami, ty brečíš?“ zeptala se Anežka a nejistě se ohlédla po starší sestře.
Majda se konečně přestala snažit provrtat se ukazováčkem až do mozku a slezla z gauče.
„Tak já se oblíknu, mamko, nemusíš bejt nešťastná.“
Kdyby to bylo tak snadný, holčičko.
„Co si takhle místo oblíkání vlízt ještě do postele a pustit si pohádku?“
Dvojhlasné uširvoucí jóóó, mě zachránilo od vysvětlování.
Vsvětlování…
„Počkej, prosím, já ti to vysvětlím!“
„Nesahej na mě,“ hlesla jsem tiše a zamkla se v ložnici.
Ponížení, vztek, bezmoc, smutek, milion otázek a bolest.
Říká se, že zrada bolí. Vždycky jsem to vnímala jen jako metaforu. Ale najednou se mi někde za hrudní kostí otevřela palčivá svíravá rána, která opravdu fyzicky bolela.
„Otevři! Promluvíme se!“
„Vypadni,“ zašeptala jsem. I tak to určitě slyšel. Přestal se dobývat dovnitř. Rozhostilo se ticho.
A přitom jediné, co jsem si doopravdy přála, bylo, aby vykopnul dveře, vzal mě do náruče, vyznal mi lásku a přesvědčil mě, že to celé je jen hloupé nedorozumění. Že ta zpráva vůbec nebyla pro něj. Že s nikým jiným nespí. Že s nikým jiným nemá orální sex jako se mnou, před pouhými dvaceti minutami.
Zvedl se mi žaludek.
„Hned jsem zpátky, holky.“
Majda s Anežkou ani nezvedly oči. Na obrazovce se právě objevil sněhulák Olaf. Máminy slzy byly zapomenuty.
Kéž bych to taky uměla.
Masochisticky jsem, stále ještě v pyžamu, vylezla na zasněženou terasu. S nadějí, že ledový vzduch možná paralyzuje alespoň můj rozhoupaný žaludek, když ne myšlenky.
„Mluv se mnou,“ opakoval včera přes dveře do ložnice.
Mlčela jsem. Ta čerstvá rána v hrudi bolela tak moc, že jsem nedokázala křičet, nadávat, být sprostá ani nenávistná.
A nenáviděla jsem ho vůbec?
Ne. Protože kdyby ano, určitě by mě jeho zrada tak nebolela.
Myslím, že se omlouval, sliboval, sypal si popel na hlavu a možná mi i vyznal lásku, jak jsem si přála. Ale možná jsem si to jen představovala.
Pořád jsem mlčela. A on odešel.
Slyšela jsem startovat motor a pak světla odjíždějícího auta přejela po zdech ložnice.
Jel za ní? Nebo se opít? Postěžovat si kamarádovi? Přemýšlet? Podat žádost o rozvod?
Holky ráno ani nepřekvapilo, že táta není doma.
Nemělo mě to napadnout už dávno? Kolik z jeho nočních absencí byly opravdu služební cesty a kolik jich strávil mezi jejíma nohama? A chci to vůbec vědět? Kdo je? Kolik jí je? A je v posteli o tolik lepší než já?
Nikdy jsem nebyla žárlivá hysterka. Neměla jsem pocit, že abych mohla někoho milovat, musím ho taky vlastnit. Ale tohle byla rána pod pás.
Bouchly dveře. Vrátil se domů.
Cítila jsem, jak ke mně zezadu přistoupil. Možná i natáhl ruku, ale raději ji nakonec svěsil.
Pořád jsem se dívala do zasněžené zahrady, nohy mě zábly, ale bála jsem se pohnout.
Bude odteď všechno jinak?
„Holky, oblíknětě se. Za chvíli si pro vás přijede babička!“
„Ale my koukáme na Annu a Elzu!“
„Dokoukáte to jindy. Tak šup, zvedejte se!“
„Ale, tati, mamka nám to dovolila!“
Jindy bych se jejich malé slovní přestřelce v duchu zasmála a pak se pokusila diplomaticky zakročit.
Teď jsem bojovala s panikou.
Zůstaneme tu sami!
Ještě včera jsem ho líbala, milovala se s ním a chodila před ním nahá. Dnes mám strach se na něj byť jen podívat.
Majda s Anežkou se s protaženými obličeji vyploužily z ložnice.
Pomohla jsem jim s oblékáním, zabalila náhradní tepláky a ponožky, kdyby se snad ve sněhu zmáchaly a trochu prkenně poděkovala tchýni, že si dnes děti vezme k sobě.
„Promluvíme si?“
Už jsem se mu nemohla vyhýbat. Přikývla jsem a usedla ke stolu. K tomu samému, kde jsme včera…
„Omlouvám se,“ řekl a podíval se na mě s očekáváním.
Nic.
„Vážně, je mi to líto. Nechtěl jsem ti ublížit.“
To jsou ale laciný kecy.
„Skončil jsem to.“
Čeká, že mu poděkuju?
„Řekni něco…“
„Nevím, co teď mám dělat.“
„Promiň.“
Rozbrečela jsem se a nechala se obejmout.
Ale bude to ještě někdy stejné, jako dřív?

...

PS: Tak nějak pro jistotu mám potřebu poznamenat, že se rozhodně nejedná o autobigrafii. (To aby se na chudáka muže nesesypala lavina zášti.) Ale přesto se kolem mě tohle téma poslední dobou přetřásá  nemile často...

2 komentáře:

  1. Poplakala jsem si. I když to není autobiografie, i když to není ani můj životní příběh (alespoň prozatím, naštěstí), ale stejně. Nějaká krize už tu byla, podobný příběh už jsme také slyšela a kdo ví, co přinese některé z dalších rán. Chvíli jsem tu bolest a beznaděj vážně cítila. Díky za to zastavení. O to krásnější, když můžu dočíst, sejít dolů a obejmout svého milovaného muže. Z

    OdpovědětSmazat
  2. Zdeňko, děkuji za zanechání komentáře.
    Není to příjemné téma, ale nějak jsem měla potřebu se s ním popasovat alespoň literárně a jestli to přispělo alespoň k jednomu láskyplnému objetí ve vašem vztahu, můžu být spokojená :-)

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)