V sobotu večer jsem na optimistický facebook napsala:
„Tak jsme s mamkou doklusaly domů z Kluse a nevím jestli usnem... Jsme
děsně nabitý a nadšený a vysmátý a vděčný a šťastný :-)
Fantastický zážitek to byl!
A promiň můj drahý a milovaný muži, ale asi mám nový idol. V pubertě mě to minulo, ale dneska mám chuť nalepit si Kluse nad postel ;-) “
Fantastický zážitek to byl!
A promiň můj drahý a milovaný muži, ale asi mám nový idol. V pubertě mě to minulo, ale dneska mám chuť nalepit si Kluse nad postel ;-) “
A proč tolik povyku?
S mamkou jsme pod vánočním stromečkem našly společný dárek. Lístky
na Recyklus. Turné Tomáše Kluse.
Jako správná sluníčkářka Kluse samozřejmě miluju, ale naživo jsem ho
poprvé slyšela až teď.
A opravdu to stálo za to!
Ten kluk (nějak se mi příčí psát chlap…promiň Tomáši) fakt svítí. Šíří kolem
sebe vlny pozitivní energie, na které si můžete skoro sáhnout. Zpívá tak, že při některých jeho písničkách až mrazí. A jeho
improvizované zpěvy jsou (stejně jako jeho písničky) plné kouzelných hrátek se
slovy.
Věřím, že pro spoustu lidí, musí být s tím svým úsměvem učiněnou
provokací, ale mě se jeho pohled na život nesmírně líbí.
Jen víc takových lidí, kteří na férovku davu lidí řeknou, že tvůrci
vlastních životů jsme my sami, že každý z nás je jedinečný a úžasný, nebo že
nebrat se tak hrozně vážně je obrovská úleva a skvělá věc.
Žiju si tak trochu v bublině, v níž tyhle věci většina lidí
pokládá za samozřejmost. Jenže občas vykouknu ven a zjišťuju, že ono to tak v naší
společnosti vlastně vůbec není!
Že se pořád bojíme sami sobě nahlas smát, abychom neztratili něco ze své
egem střežené důstojnosti. Že svá malá i velká neštěstí hrozně rádi svádíme na
politiky, sousedy nebo špatný počasí. A že svoji jedinečnost zavíráme pod
pokličku, jen abychom se mohli pohodlně uvelebit v tom unifikovaném
společenském stádečku.
Takže jen víc provokativních Klusů!
Třeba nás jednou z té naší podivné letargie pošťouchnou ven a se
světem se pak začnou dít divy ;-)
Byla jsem už několikrát a vždy okouzlena! A cítila se pak jako puberťačka co šílí ;). Chápu a s textem níže tolik souhlasím! I když mně samotné to taky dělá problémy..
OdpovědětVymazatDěkuju, milá Len, že v tom nejsem sama! :-) My s mamkou pištěly jak puberťačky obě ;-)
VymazatA myslím, že výše zmíněné bývá výzva pro nás všechny...je to zkrátka běh na dlouhou trať. Ale tak hlavně, že už jsme na ni vyběhli :-)
Divy se už dějí, jen jak se měníme, tak nám nepřijde, že by se měnili i ostatní :-)
OdpovědětVymazatMoudrá slova :-) Děkuji :-)
VymazatNo já teda nevím....
OdpovědětVymazatJe skvělé, když si člověk umí přiznat ono sokratovské "vím, že nic nevím" ;-)
VymazatBaru, vím přesně, co cítíš. Mám to naprosto stejně.
OdpovědětVymazatTexty, hudba, slovo, improvizace, vyzařování... jedna báseň, neskutečně silný prožitek a zážitek... pro toho, kdo je "otevřen".
Ať ti tento skvělý pocit přetrvává ještě hodně dlouho.
K.
To muselo být super :-) Taky jsme přemýšleli, že vyrazíme a tak cítím, že bychom opravdu měli :-) Mějte se krásně.
OdpovědětVymazatPísničky T. Kluse mám také moc ráda, kolik je v nich pravdy a moudra. A ten hlas k tomu. Úžasnej kluk, jak píšete. Naživo jsem ho ale neviděla, asi to budu muset v budoucnu napravit. :O)
OdpovědětVymazatHezké dny.
Na koncertě jsem nikdy nebyla, ale musí to být naprosto perfektní a energické. Vždycky si aspoň zesílím rádio na plný pecky, když hraje :)
OdpovědětVymazat