čtvrtek 25. srpna 2016

Líné matky v Krkonoších

Okamžiky naprostého a totálního štěstí se u mě střídají s frustrujícími propady, protože nestíhám, nezvládám a raději se vším končím. Důvody obou mých stavů jsou zpravidla paradoxně tytéž: škola, knížka, děti, muž, dům…
A i když se můžu díky svému prázdninovému rozpoložení jevit lehce labilně, vlastně se mám skvěle.
Nicméně, co si budeme nalhávat, nejskvěleji se člověk má na dovolených, výletech a prázdninových pobytech.
Z toho posledního jsme se nedávno vrátili.
Byl to náš tradiční výjezd do Krkonoš, na chalupu, kterou nám odvážně půjčují mí drazí příbuzní (Hroši, díky moc!). 



Proč odvážně?
Protože dvě matky, pět dětí a prostor plný ozdob, hrníčků a tkaných koberečků…
Ale chalupa stále stojí, děti přežily a matky si užily. 


Ivča a já máme totiž štěstí. Máme skvělé děti (v tom jsme si nejčastěji notovaly v noci, kdy se konečně chalupou přestal rozléhat dusot a řev a rozhostilo se slastné ticho značící, že naši andílci konečně tvrdě spí).
A taky máme podobnou mateřskou filozofii. 

Jedná se o něco na způsob respektujícího líného rodičovství v kombinaci se smyslem pro humor a nesmyslem pro řád. Pod vlivem lehkého rumového opojení jsme dokonce začaly rozvíjet vlastní koncept Veselého hindža rodiče (ale o tom třeba příště, neb je to na dlouhé vysvětlování :-)
Díky tomu jsme ovšem ani po několika dnech o samotě s dětmi a mimo civilizaci, neměly blízko k nervovému zhroucení, tikům ani jiným stresem vyvolaným neduhům. Ba naopak. Nechtělo se nám domů.
Potvrdilo se nám totiž, že pro děti je tím nejlepším hřištěm jednoduše les. Nejlepším fastfoodem borůvky z keře přímo do pusy. A když dá člověk dětem trochu důvěry a obrní se trpělivostí, je mu odměnou úžasně strávený společný čas.










Nutno podotknout, že v takovém prostředí ani není třeba předem připravených aktivit, což se ukázalo při naší snaze ozvláštnit dětem pobyt bojovkou s krkonošskými skřítky (u příležitosti narozenin Ivčiny Adinky). Ne, že by nás s ní dětí poslaly přímo do háje, ale v porovnání s milionem dalích věcí, které se dají v krkonošských lesích zažít, je to prostě slabota ;-)




Nakonec jsme se ale přeci jen museli s Ivčou rozloučit. Náš žal naštěstí zmírnil příjezd muže a Bernieho. S nimi má zase společně strávený čas jiné kvality.
To podstatné naštěstí zůstává.
Snaha o vzájemný respekt všech zúčastněných a hodně smíchu…



Teď už ale zpátky do procesu. Škola vypukne za týden, knížka vyjde za měsíc. Je to zkrátka fičák, tak snad mi na to bude stačit dech...
PS: Pokud máte obavu, jestli to s těmi pozitivy nepřeháním, přečtěte si, jak to vidí Ivča ;-)

1 komentář:

  1. Zdravím Tě milá.Tvé řádky mě vždy potěší a navnadí na další den.Děkuji Ti:-)Letos jsem propadla kouzku lesů a hájů a také hlavně našim krásným Beskydám.Naprosto chápu Tvé nadšení a s maličkými dětmi, které ještě věří na skřítky a víly se to musí krásně procházet po lese:-)Věřím Barunko,že vše zvládneš s nadhledem, humorem a troškou rumu:-)měj krásné dny.Moc se těším na knihu a další zprávy o Tobě.Bi

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)