Přála bych si
umět vnímat smrt stejně jako děti.
Beze strachu,
bez předsudků, bez společenských očekávání, přirozeně.
Ale zatím mi to
tak úplně nejde…
Když jsme byli malí, učil nás kopat do balónu a brával nás na fotbal i na pouť. V kostele
pro nás měl v kapse vždycky schované bonbóny. A hodiny dokázal vyprávět
historky z vojny. Byl to ten nejlepší dědeček na světě.
Jsem ráda, že
ho naše děti mohly poznat.
Ráno jsme si za
něj zapálili svíčku a Matýsek sám od sebe požádal dědovy strážné anděly, aby dědouška
doprovodili do nebe a dohlédli na to, že tam bude šťastný. A prý i na to, aby
se tam mohl setkat se svou maminkou a tatínkem.
Pro děti dědův
život smrtí neskončil. Pokračuje dál. Jenom jinak a jinde. Úplně přirozeně.
Mně je smutno.
Ale věřím, že
děti mají pravdu. Děda se má určitě fajn…
Barunko, dědečkovi je už dobře a ve vašich srdcích bude stále s vámi.
OdpovědětVymazatIva
Báro, díky za krásná slova. Posílám pohlazení a chápu tvoji bolest. Nedávno umřela v noci ve spánku manželova babička. V 92 letech. Ale měla jsem ji opravdu hodně ráda a tak tu slzím nad vzpomínkou nad ní i nad svými vlastními prarodiči, kteří už jsou také jinak a jinde a je jim dobře. Proto děkuji za tvá slova!
OdpovědětVymazatBaru, přeji upřímnou soustrast. Se smrtí se vždy vyrovnává nelehce, ale je to dobře. Když někoho milujeme, bylo by smutné, kdyby nám nechyběl a nebolelo to. Určitě je mu ale dobře a v nebi teď máte dalšího přímluvce a ochránce.
OdpovědětVymazatPokud je to děda jako praděda vašich dětí, tak to berte fakt jako obrovský dar, že se mohli na tomto světe potkat. Moje děti nemají šanci potkat se ani se svým dědou, mým tátou. Prostě nazažijí takovou velkou rodinu jako jsem zažila já.
OdpovědětVymazatJeště že existují vzpomínky.