Jak jsem se ve spisovatelích mýlila

Kdysi jsem si představovala, že spisovatelé jsou takoví prazvláštní rozevlátí bohémové, kteří žijí jednou nohou ve světě svojí fantazie a tou druhou se, trochu marně, snaží udržet krok s realitou. 

Že nad kritiku se dokáží povznést, pokud ji vůbec vezmou na vědomí, a co si o jejich dílech kdo myslí je jim vlastně jedno, jelikož píší hlavně proto, že musí. 

Že je něco uvnitř pudí a nenechá je v klidu spát, dokud nezasednou k postaru klapajícímu psacímu stroji a nevdechnou život novým světům a postavám, do kterých se pak já, jako čtenář znovu a znovu nadšeně nořím.

Jak je vidět, žádného spisovatele jsem tehdy neznala.

Napsala jsem knížku, za necelý měsíc se ocitne na pultech knihkupectví a najednou bych i já mohla patřit do té bohémské partičky, kterou jsem si vysnila.

Jenže, jsem to pořád jenom já.

Trochu trhlá matka tří dětí, která mezi přemýšlením o další knížce utírá dětem zadky, vaří večeře a snaží se nezapomenout na žádné narozeniny, svátky ani výročí. Žena, která miluje svého muže a randí s ním v obýváku plném lega a hromady neposkládaného prádla. Holka, která se štítí pavouků, má plnou hlavu nejrůznějších snů a na to, aby zhubla, nemá dost pevnou vůli.

I když bych si to přála, není mi jedno, co si o mě i mojí knížce kdo myslí a už teď pátrám po nějaké psychologické fintičce, která mi pomůže ustát kritiku.

A stejně tak, když někdo o knížce napíše hezky nebo o ní vůbec napíše, vyšiluju z toho ještě dva dny.

Včera se ke mně kupříkladu dostal článek Zářijové knihy, kterých se nemůžeme dočkat. A víte co? Byla tam. Copatá máma tam byla ve společnosti nového Hercula Poirota a, to se podržte, osmého Harryho Pottera!

Pořád mám pocit, že se to všechno děje jen ve snu.

Ale on je to fakt.

Jen já jsem vlastně pořád stejně obyčejně neobyčejná a moje představa o té bohémské partičce spisovatelů se pomalu rozplývá…