Italská divočina s kapkou patosu

Ještě před tím, než se začnu v článcích zaobírat tím, co se u nás děje teď, musím se chtě nechtě vrátit do Itálie.

To mě nabíjí, to mě baví, tam bych se hned zas vrátila. Aspoň na skok.

Třeba na divokou pláž, která má asi dvacet kilometrů, obklopená je piniovými lesy a za ní se zvedají kopce s pirátskými věžemi. Přírodní park Maremma.

Celý den jsme si hráli na Robinsony z italské divočiny. Z vyplaveného dřeva stavěli domečky, „bubnovali“, pobíhali ve vlnách a zdobili se tím, co bylo po ruce.

Tu vzpomínku si chci zakonzervovat.

A pak, když se mi zasteskne, kouknu alespoň na fotky a video a jsem zase tam. Cítím slanou vůni moře, horký písek mezi prsty a v uších mi zní píseň vln a pokřikování racků.

Ale žít v minulosti, i když krásné, nedávné a lákavé je blbost. A tak se pokochám a vrátím zpátky, do svého tady a teď (přičemž tohle slovní spojení asi z mého slovníku brzy vymizí, neboť začíná být šíleně zprofanované…ale k tomuhle patetickému článečku se hodí)

Nádherně tam bylo.

Nezbývá však než si připomenout, že pocit štěstí si člověk nosí v sobě. A i když kulisy udělají hodně, vlastně to na nich nestojí.

A tak nám všem v té dnešní rozněžnělé náladě plné totálních klišé přeju, ať v sobě dokážem štěstí probouzet kdekoli. V Itálii, na Mácháči nebo v paneláku. Protože vo tom to je ;-)