Všichni se vezou na předvánoční vlně, tak já se trochu trhnu, aneb doháním resty z období planetárního šílenství :-)
...
Co má společného přednáška Katky Králové z Nevýchovy o
zodpovědnosti s výletem do Dětenic?
Na první pohled možná nic moc. Krom toho, že obojí bylo
vskutku zajímavé a obojí se mnou absolvoval polospící Vilda v manduce.
Ovšem po děsivé návštěvě dětenického pekla a mravoučné
pohádce na zámku mi nezbylo, než znovu dumat nad tím, co vlastně od dětí opravdu
chceme.
Přejeme si mít děti skutečně zodpovědné, kreativně
smýšlející a hledající ve věcech smysl? Nebo děti poslušné, nevzpírající se a
dělající do puntíku to, co se jim řekne?
Pro rodičovský klid je možná příjemnější varianta druhá.
Řeknu, sněz to a dítě vylíže talíř do posledního drobečku. Řeknu nechoď tam, a
dítě zůstane. Řeknu nezlob a dítě přestane dělat cokoli, co právě dělá.
Pro život je ale užitečnější naučit se variantě první.
Řeknu, sněz to a dítě odmítne, protože mu maso nechutná. Řeknu nechoď tam, a
dítě se zeptá proč. Řeknu nezlob a dítě odpoví, že si přeci jenom hraje.
Jistě, dítě číslo dvě se může jevit jako nevychovaný
spratek. Ale vážně je to tak?
Třeba z něj prostě bude vegetarián. Celkem logicky ho
zajímá, proč někam chodit nemá. A pokud jde o zlobení? Co to vlastně je? Jak
může dítě vědět, že to, že právě ve své fantazii rozehrálo boj s drakem a
šermuje přitom kolem sebe mečem alias vařečkou, vnímáme my jako zlobení?
"Poslušné
dítě může být zbožným přáním i pýchou řady nepoučených rodičů. Když se pak
takové dítě třeba "chytne party", nešťastní rodiče často říkávají:
Vždyť on to byl takový hodný, poslušný chlapec (poslušná dívka)... Vlastně se
nic nezměnilo. Jsou stále poslušní. Jenže teď poslouchají někoho jiného." (z
knihy Respektovat a být respektován)
Občas máme po rodičovsku dojem, že dítě je třeba manipulovat
a ovládat povely musíš, nesmíš, lehni a spi. Taky to někdy dělám. Je to zkrátka
jednodušší, nastoupit na dítě z pozice moci, z pozice toho většího,
který přece ví, co je pro dítě nejlepší.
Ale zpravidla je to dobré hlavně pro nás, protože to my
nemáme chuť vysvětlovat, diskutovat a s dítětem se dohodnut. Leckdy to totiž
dá víc práce a výsledek nemusí stoprocentně odpovídat našim představám.
Krom povelů tu pak máme ještě výchovnou vyšší dívčí, strašidelné
vydírání.
Jestli nebudeš pořádně jíst, přijde čert a odnese si tě do
pekla! Když budeš pořád chodit s dudlíkem, uvidí to Ježíšek a nepřinese ti
žádné dárky! Jestli okamžitě nepřestaneš mlátit toho chlapečka lopatičkou, už
si s tebou NIKDY NIKDO nebude hrát!
Pohádky jsou fajn, líbí se mi, že děti dokážou žít i ve
světě fantazie. Ale obrátit pohádky i jejich fantazii proti nim? Proč, když je
to navíc lež, kterou dítě relativně brzy prohlédne? Čert si ve skutečnosti na
naše potomstvo kotle nechystá, nikdy a nikdo jsou přeci jen silná slova a
chtěla bych vidět rodiče, který svou výhružku dodrží a pod stromeček nastrká na
dudlíku závislému batoleti leda tak uhlí.
Výše zmíněné peklo v Dětenicích, které jsem při nákupu
vstupenek naivně pokládala za milou dětskou atrakci, se ukázalo být
hrůzostrašnou ukázkou plánovitého strašení, kdy průvodkyně neustále trousila
poznámky o prohřešcích, za něž Matyho s Amálkou stihne pekelný trest.
Odmlouváním počínaje a evergreenem v podobě nedojídání konče. Je mi líto
dětí, jejichž rodiče si ještě přisadí. Nebýt ujištění našich rozklepaných
potomků, že celé je to jen hra, asi by je peklo ještě dlouho pronásledovalo
v nočních můrách.
Takhle to děti vzaly jako legraci, vcelku si to užily a byly
ujištěny, že i když mi jejich nimravost v jídle poněkud vadí, rozhodně je
za to nebudu natahovat na skřipec nebo máčet v rozžhaveném dehtu.
Pohádka na zámku pak byla oproti peklu hotovým balzámem na
duši. Dokud tedy nezačala s masáží o zlobení a neposlušnosti princezny,
kterou je třeba převychovat a udělat z ní hodnou a poslušnou holčičku.
Na druhou stranu, děti byly nadšené, neboť do pohádky
odehrávající se postupně v celém zámku, byly náležitě zapojeny. Princezna
byla rozkošně rozmazlená, z prince Amálka nemohla spustit oči. Mravoučný
podtext k tradičním pohádkám zkrátka patří. A chůvou vydyndaná přísaha
všech zúčastněných dětí, že už nikdy nebudou zlobit a vždycky budou jen hodné,
mi sice byla mírně proti srsti, ale co nadělám…
Většina nás dospělých to tak zkrátka má. Očekáváme poslušnost
a ne vlastní názor. Očekáváme plnění povinností a ne polemiku o jejich
smysluplnosti. Je to tak snazší.
Ale opravdu chceme, aby naše děti vyrostly v poslušné
loutky jdoucí se stádem?
Já ne.
I když mi děti svým názorem na všechno občas lezou na nervy
a místo diskuze na téma zelenina není jed, mám chuť zaječet, že budou u stolu
sedět, dokud to nesní. I když často bojuju sama se sebou, abych nezačala
vztekle dupat a vyžadovat okamžité uposlechnutí příkazu. I když v sobě
někdy musím najít poslední zbytky sebeovládání, abych si neulevila dobře
mířeným pohlavkem.
Přesto věřím, že vynaložená energie a opotřebovaná nervová
soustava se mi v budoucnu vrátí se spokojenými, sebevědomými, ale přesto
ohleduplnými osobnostmi, v něž snad naše děti vyrostou.
Ne proto, že si můžou dělat, co chtějí. Ale proto, že jsme
partneři a dokážeme si navzájem říct, co komu vadí, co už je přes čáru a co se
nám nelíbí, bez vydírání, strašení, plácání i vyžadování slepé poslušnosti.
Alespoň většinou. Koneckonců, nejsem svatá a na tři děti mám
jen jedny nervy.
Ale snažím se :-)
A jak to máte vy?
Dobrý den Barunko,
OdpovědětVymazatu nás nakonec vyhrála zlatá střední cesta: zuby si čistit musíš, protože si to prostě přeju a jestli nechceš na vysokou, tak tam nebudeš, to už neovlivním. I když bych asi v podstatě chtěla, děti si šéfujou tyhle věci samy. Rozhodně je to stále překvapující, zatím vždycky s dobrým, sice jiným, ale dobrým, koncem. Jo, ale děti kdysi moc plakaly, když musely mýt nádobí.
Držte se, je otázka čeho vlastně, a blahopřeju ke krásné rodině- Jiřina
Vysvětlování, že se zuby bez čištění zkazí a budou bolet nepomáhá? :-) Jen se ptám, to víte, já ještě nemám děti.
Vymazat:)) u nás ne, šestiletému synovi jsou zkažené zuby jedno a dvouletý to nechápe ... ale když jsem byla bezdětná, taky jsem si myslela, že se s dětmi budeme krásně v klidu na všem domlouvat... Bára
VymazatObjevila jsem tento blog nedávno a ráda se vracím a čtu starší příspěvky. Teď jsem ráda, že jsem si přečetla o "pekle" v Dětenicích a už vím, že tam asi své děti brát nebudu, protože bych je nerada takto strašila - asi bych z toho byla špatná i já :-) Co se týče výchovy, tam jsem pro střední cestu - můžou být diskuze, ale když vyžaduji, aby děti poslechly, tak by měly. Zrovna teď na podzim jsem měla problém s dcerkou na přechodu, kde se "zasekla" a tam opravdu neni prostor pro dialog. Doufám, že nebudu na pranýři, ale věřím, že někdy je lepší dítě plácnout přes zadek než mu vyhrožovat, následně naštvaně ignorovat a podobně. U nás funguje to, že když už musím plácnout, tak to pak spolu probíráme a hlavně jí ujišťuji, že ji stále máme rádi. Ale co je důležité, musi tu být důslednost a jak tu bylo napsáno, pokud se dítěti něčím hrozí, musí se to vyplnit. Proto, když už něco zakážeme, držíme se toho, i když je to těžké. Bohužel máme tu zkušenost, že švagrová žije ve Státech a vychovává své děti velmi volně (vše je tak, jak chtějí děti a když se jim něco zakáže, tak to stejně za chvilku neplatí) a je to pro nás ponaučením, jak opravdu děti vychovávat nechceme. Obdivuji tě za výchovu 3 dětí, já mám občas nervy na pochodu se 2! Těším se zase na další článek :-)
OdpovědětVymazatBaro, asi tak nejak. Ja teda valcim hlavne sama se sebou. Porad premyslim nas sebou a moji vychovou. Branim se dost proti pokracovani vychovy 70.let , ale chybi slovni zasoba a nekoho zkusene v krizovkach. Uz jsem ale dokazala prestat s pohlavky, nesrovnama s jinyma detma, obcas jeste vyhruzky ujedou, ale jsem si toho vedoma. Narazim na svuj perfekcionismus ve vsem. Deckam je to tak nejak fuk. Priznam se, ze mam ale sveho vudce a tim je knizka od Naomi Aldort. Ja jsem knizkova. Je to ale prvni, ktera je dle mych osobnich predstav. Vsem predchozim jsem nejak nedokazala porozumet.
OdpovědětVymazatTakze ja te chapu a vim, o cem je rec.
Báro, dobře si pamatuju moje pocity z dětství ohledně čertů, proto moje dcera (7) viděla čerty maximálně z okna a od začátku věděla o co jde. Tento zvyk strašit děti čertama nějak neni pro mě. Ani jako hra se mi to prostě nelíbí. A co se týká výchovy, souhlasím, člověk by se měl díky dětem spíše učit ovládat sebe a ne děti. Což neznamená, že neexistují hranice. Jednám ale s láskou a respektem k dítěti. Věřím, že se tak učí to samé. Respektuje ostatní a jedná laskavě.
OdpovědětVymazatBaru, souhlas do puntiku. Taky bojuju - s autopilotem nastavenym vychovou nasich rodicu. Spousti se ve chvili,kdy je toho moc. A to pak nervy tecou. Ale vzdycky to pak nasledne s detmi rozebiram, vysvetluju a je-li za co, omlouvam se.
OdpovědětVymazatPeklem a čerty nestraším, pokud možno nepohlavkuji, ale šéf jsme doma já s tatínkem. Dokud za ně máme zodpovědnost, tak se prostě o některých věcech nediskutuje. Mohu vysvětlit, proč něco vyžaduji (čistit zuby, nenimrat se v jídle, zmizet v posteli v určenou hodinu, protože já mám ještě práci a chci si povídat s tatínkem), mohu se na něčem dohodnout (nevařit to, co někdo nenávidí), ale s odstupem času vidím, že mantinely dětem v lecčem usnadňují život. A pak je dost času a nervů (z obou stran) na zábavu - protože i děti ty hádky a rozhovory na téma "a proč mám dělat tohle" kolem banálních věcí vyčerpávaly. Zbyde pak síla na rozhovory důležité. Nemyslím, že bych tím z nich dělala nesvéprávné ovečky. Jak rostou, mantinely se přizpůsobují. Není to vždy ideál, ale žije se líp. Markéta
OdpovědětVymazatBáro vaše výchova se mi moc líbí, ale ještě více se mi líbí, že přiznáte, že občas i ty nervy utečou. Snažím se o stejnou výchovu a hlavně mluvit, mluvit, mluvit... ale mám ještě dost velké mezery, hlavně po ránu, pravidelně, dojíždím do práce se zpožděním a to je mi pak líto, ale přiznám to a omluvím se... jo a pak mi je řečeno, že zlobím jako čertík :-) Čerty jsem nechtěla malé jsou tři, ale sama se na ně těšila, tak jsme se na ně šli podívat... a viděla ten rozdíl ve výchově, v té své mám ještě dost rezerv a mám se ještě co učit a hlavně dost obalit nervy, jsem cholerik a i přesto, že s touto výchovou souhlasím, moje nátura je občas v převaze a to se zavřu do vedlejší místnosti a musím se vynadávat :-) Ale k čertům jako jediná z osmi rodin, jsem na seznam hříchů atd. nepsala zlobení, neposlouchání, nepůjčování hraček a ještě další věci, které fakt nechápu, že někdo považuje za hřích... podotýkám že tam byla většina dětí 2-5 let, takže prckové a napsala tam jen kousání nehtů s kterým si už nevím rady a vysvětlování nepomáhá a jako jediná jsem napsala nejen "hřích" ale i to jak pomáhá, krmí zvířátka atd. No a hlavně to z čeho jsem byla nejvíce v šoku, že většina dětí se opravdu bála, když viděla čerty tak natahovala, když většina dětí tohle zažila letos poprvé, tak netuší co přijde, tak proč strach...díky rodičům, ale samozřejmě nejenom díky nim... a jen naše treperenda jásala, že je konečně slyší a že jsou čertíci a měla radost, že je už uvidí, protože nechápala, proč by se měla bát, je přece hodná a na mámu s tátou, kteří tam byli s ní se může spolehnout a je v bezpečí! Nebudu popírat, že byla zakřiknutá, když jí říkali o nehtech, ale pak byla zase spokojená a z celého Mikulášského dne byla nadšená, takže i přesto, že jsem čerty nechtěla, tak nakonec proč ne, ale bez strachu a strašení!
OdpovědětVymazatA Báro, chtěla jsem vám to napsat už několikrát, články čtu stále pravidelně, ale komentovat už nestíhám, ale prostě před vámi klobouk dolů, co vše dokážete s třemi dětmi!