O poslušnosti, zodpovědnosti, pekle a princezně

Všichni se vezou na předvánoční vlně, tak já se trochu trhnu, aneb doháním resty z období planetárního šílenství :-)

...

Co má společného přednáška Katky Králové z Nevýchovy o zodpovědnosti s  výletem do Dětenic? 

Na první pohled možná nic moc. Krom toho, že obojí bylo vskutku zajímavé a obojí se mnou absolvoval polospící Vilda v manduce.

Ovšem po děsivé návštěvě dětenického pekla a mravoučné pohádce na zámku mi nezbylo, než znovu dumat nad tím, co vlastně od dětí opravdu chceme.

Přejeme si mít děti skutečně zodpovědné, kreativně smýšlející a hledající ve věcech smysl? Nebo děti poslušné, nevzpírající se a dělající do puntíku to, co se jim řekne?

Pro rodičovský klid je možná příjemnější varianta druhá. Řeknu, sněz to a dítě vylíže talíř do posledního drobečku. Řeknu nechoď tam, a dítě zůstane. Řeknu nezlob a dítě přestane dělat cokoli, co právě dělá.

Pro život je ale užitečnější naučit se variantě první. Řeknu, sněz to a dítě odmítne, protože mu maso nechutná. Řeknu nechoď tam, a dítě se zeptá proč. Řeknu nezlob a dítě odpoví, že si přeci jenom hraje.

Jistě, dítě číslo dvě se může jevit jako nevychovaný spratek. Ale vážně je to tak? 

Třeba z něj prostě bude vegetarián. Celkem logicky ho zajímá, proč někam chodit nemá. A pokud jde o zlobení? Co to vlastně je? Jak může dítě vědět, že to, že právě ve své fantazii rozehrálo boj s drakem a šermuje přitom kolem sebe mečem alias vařečkou, vnímáme my jako zlobení?

"Poslušné dítě může být zbožným přáním i pýchou řady nepoučených rodičů. Když se pak takové dítě třeba "chytne party", nešťastní rodiče často říkávají: Vždyť on to byl takový hodný, poslušný chlapec (poslušná dívka)... Vlastně se nic nezměnilo. Jsou stále poslušní. Jenže teď poslouchají někoho jiného." (z knihy Respektovat a být respektován)

 

Občas máme po rodičovsku dojem, že dítě je třeba manipulovat a ovládat povely musíš, nesmíš, lehni a spi. Taky to někdy dělám. Je to zkrátka jednodušší, nastoupit na dítě z pozice moci, z pozice toho většího, který přece ví, co je pro dítě nejlepší. 

Ale zpravidla je to dobré hlavně pro nás, protože to my nemáme chuť vysvětlovat, diskutovat a s dítětem se dohodnut. Leckdy to totiž dá víc práce a výsledek nemusí stoprocentně odpovídat našim představám.

Krom povelů tu pak máme ještě výchovnou vyšší dívčí, strašidelné vydírání.

Jestli nebudeš pořádně jíst, přijde čert a odnese si tě do pekla! Když budeš pořád chodit s dudlíkem, uvidí to Ježíšek a nepřinese ti žádné dárky! Jestli okamžitě nepřestaneš mlátit toho chlapečka lopatičkou, už si s tebou NIKDY NIKDO nebude hrát!

Pohádky jsou fajn, líbí se mi, že děti dokážou žít i ve světě fantazie. Ale obrátit pohádky i jejich fantazii proti nim? Proč, když je to navíc lež, kterou dítě relativně brzy prohlédne? Čert si ve skutečnosti na naše potomstvo kotle nechystá, nikdy a nikdo jsou přeci jen silná slova a chtěla bych vidět rodiče, který svou výhružku dodrží a pod stromeček nastrká na dudlíku závislému batoleti leda tak uhlí. 

Výše zmíněné peklo v Dětenicích, které jsem při nákupu vstupenek naivně pokládala za milou dětskou atrakci, se ukázalo být hrůzostrašnou ukázkou plánovitého strašení, kdy průvodkyně neustále trousila poznámky o prohřešcích, za něž Matyho s Amálkou stihne pekelný trest. Odmlouváním počínaje a evergreenem v podobě nedojídání konče. Je mi líto dětí, jejichž rodiče si ještě přisadí. Nebýt ujištění našich rozklepaných potomků, že celé je to jen hra, asi by je peklo ještě dlouho pronásledovalo v nočních můrách.

Takhle to děti vzaly jako legraci, vcelku si to užily a byly ujištěny, že i když mi jejich nimravost v jídle poněkud vadí, rozhodně je za to nebudu natahovat na skřipec nebo máčet v rozžhaveném dehtu.

Pohádka na zámku pak byla oproti peklu hotovým balzámem na duši. Dokud tedy nezačala s masáží o zlobení a neposlušnosti princezny, kterou je třeba převychovat a udělat z ní hodnou a poslušnou holčičku.

Na druhou stranu, děti byly nadšené, neboť do pohádky odehrávající se postupně v celém zámku, byly náležitě zapojeny. Princezna byla rozkošně rozmazlená, z prince Amálka nemohla spustit oči. Mravoučný podtext k tradičním pohádkám zkrátka patří. A chůvou vydyndaná přísaha všech zúčastněných dětí, že už nikdy nebudou zlobit a vždycky budou jen hodné, mi sice byla mírně proti srsti, ale co nadělám…

Většina nás dospělých to tak zkrátka má. Očekáváme poslušnost a ne vlastní názor. Očekáváme plnění povinností a ne polemiku o jejich smysluplnosti. Je to tak snazší.

 

Ale opravdu chceme, aby naše děti vyrostly v poslušné loutky jdoucí se stádem?

Já ne.

I když mi děti svým názorem na všechno občas lezou na nervy a místo diskuze na téma zelenina není jed, mám chuť zaječet, že budou u stolu sedět, dokud to nesní. I když často bojuju sama se sebou, abych nezačala vztekle dupat a vyžadovat okamžité uposlechnutí příkazu. I když v sobě někdy musím najít poslední zbytky sebeovládání, abych si neulevila dobře mířeným pohlavkem.

Přesto věřím, že vynaložená energie a opotřebovaná nervová soustava se mi v budoucnu vrátí se spokojenými, sebevědomými, ale přesto ohleduplnými osobnostmi, v něž snad naše děti vyrostou.

Ne proto, že si můžou dělat, co chtějí. Ale proto, že jsme partneři a dokážeme si navzájem říct, co komu vadí, co už je přes čáru a co se nám nelíbí, bez vydírání, strašení, plácání i vyžadování slepé poslušnosti.

Alespoň většinou. Koneckonců, nejsem svatá a na tři děti mám jen jedny nervy. 

Ale snažím se :-)

A jak to máte vy?