pondělí 15. prosince 2014

Výprava na rande

Když mi bylo náct, moje přípravy na romantická dostaveníčka byly vcelku dlouhé a rozsáhlé.

Obnášely výběr toho nejvhodnějšího a nejlichotivějšího úboru, dlouhou sprchu, umytí vlasů, depilaci, lakování nehtů, česání, líčení, oblékání, sebekritické nakrucování před zrcadlem, svlékání, civění do skříně, opětovné oblékání... Ne vždycky jsem stihla všechno, ale nikdy se mi nestalo, abych měla každou ponožku jinou nebo kus jídla ve vlasech.

Zato teď?

Rande máme s mužem tak dvakrát do roka a výpravy na něj se podobají spíš bojovému cvičení.

Místo dlouhého postávání před skříní nervózně pobíhám po domě a sháním potomky do houfu, abych je přiměla k oblékání. Balím svačinu, oběd pro Vilíka, plíny, ubrousky a náhradní oděvy. Při kojení se snažím rozčesat si vlasy. Hledám sukni, kterou obléknu a punčochy bez ok. Pokouším se zabránit Vilíkovi, aby se doplazil k záchodové štětce, a při tom pátrám po řasence.

Když si konečně stoupnu před zrcadlo a zhodnotím svůj vzhled jako ucházející, zvednu Vilíka, který mi po tričku rozmatlá kukuřičnou křupku. Vzápětí zjišťuji, že jiné vhodné tričko nemám. Pravděpodobně se nachází někde na dně koše. Beru zavděk propínacím svetrem a zakrývám kukuřičný flek.

Naháníme děti do auta a postupně se vracíme pro Amálčin baťužek, Matýskovo auto, Vilíkův dudlík a moji voňavku. Jen disciplinovaný muž je jako obvykle připraven, což nám neopomene zdůraznit.
V autě se konečně dostavuje euforie z příslibu tří následujících hodin strávených dospěláckou zábavou a bez dětí v závěsu. Vzápětí ji zkalí myšlenka na fakt, že jsem si nestihla oholit nohy. Ale co? Muž si zase už pár dní neholil vousy. Jsme si kvit.

V rychlosti předáváme děti babičce a s mužem ruku v ruce, svižným krokem, vyrážíme do kina. Na Hobita. Zavzpomínat na pubertální léta kdy jsem četla Pána prstenů asi třikrát, milovala Aragorna a toužila navštívit Středozem.

V kině mi říkají slečno a nikoho ani nenapadne, že jsem musela udat hned tři potomky, abych se sem mohla vypravit. Nechávám se pohltit atmosférou, a i když bych se obešla bez toho věčného masakrování (po jehož vyškrtání by mi ovšem zbyla sotva čtvrthodina filmu), užívám si to. Tulíme se s mužem na dvojsedačce a na tu malou chvíli je mi zase náct. :-)



Sladkých sedmnáct…

PS: Štrossovko, díky za hlídání!

3 komentáře:

  1. Píšeš mi z duše. Takových chvilek je málo a proto si jich člověk považuje :-) Já si takhle naordinovala kino s manželem po pobytu v nemocnici s naším mladším, když jsem potřebovala "vypnout" a jen co zhasli a začli, tak první myšlenka byla "pane jo, vždyť je to strašně nahlas, vzbudí mi to děti !!!!!............." :-D

    OdpovědětSmazat
  2. jako bych to videla :) ale ja si na kino jeste chvili pockam... sedmi

    OdpovědětSmazat
  3. Však na té fotce taky vypadáte, že je vám nějakých náct :-)
    Odjezdy máme taky tak, muž nachystá sebe, já ten zbytek... Tak deleguji úkoly, třeba nanosit věci do kufru, to zvládnou i děti.
    A až povyrostou, bude takových chvil víc, třeba letos jsme zvládli i bezdětný víkend (kteréhož polovinu jsem strávila přemýšlením o tom, jak se mají a jak by se jim tam líbilo...)

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)