Kterak mě rakvičky ke cvičení přivedly

Včera v noci jsem spráskala tři rakvičky se šlehačkou a jeden čokoládový bonbón.

Fuj.

Budiž mi omluvou, že už pár nocí skoro nespím, neb Vilík trpí kašlem a rýmou, který mu jednak kazí náladu a druhak brání v soustavném, déletrvajícím spánku. O problematice cucání dudlíku s plným nosem ani nemluvě. 

Začínám se proto potácet na pokraji sil a při nočních rýmuodsávacích výletech beru špajz útokem.

Bohužel, jakmile se cukrová vzpruha vstřebá, únava vrací úder a navíc se dostavují výčitky svědomí.

Na rozdíl od šťastných žen, které kojením samovolně hubnou, já se kojením stávám pěkně oplácanou a tučňoučkou. Asi proto mi všechny děti tak hezky přibíraj. A já s nimi. (Samo, že ani rakvičky nejsou bez viny.)

Abych výčitky zmírnila a taky proto, že se prý při cvičení vylučují endorfiny, pustila jsem se včera do Jillian. 

Vilík spal. Maty a Ami byly pohlceni přetvářením domečku pro panenky na parkoviště. A já se odplížila pro „cvičební úbor“, činky a notebook.

Už zahřívací cviky přilákaly dětskou pozornost a za chvilku tak se mnou před počítačem poskakovala i Amálka a Matýsek dával nevyžádané rady.

„Maminko, dělej to rychlejc. Maminko, ta paní skáče vejš. Maminko, proč tak funíš?“

U mé parodie na kliky už Mates rezignoval a jen významně zvedal obočí.

Když jsem si konečně lehla, že si „odpočinu“ u sklapovaček, vzbudil se Vilda.

Kibicujícího Matyho jsem poslala, aby dal bráchovi dudlík a za doprovodu střídavého pláče a Mátesova hlášení, že Vilík nechce dudlík, že chce asi mlíko, jsem docvičila.

Zjistila jsem, že moje tělo cvičením vylučuje leda tak pot, a že snad raději budu oplácaná, než se nechat drezůrovat vlastním dítětem, které si rozhodně nebere servítky.

Ačkoli, aspoň ta noční dostaveníčka s rakvičkou bych mohla omezit. 

Což mimochodem dnes v noci nebyl problém, jelikož díky cvičení teď stejně sotva zvednu ruce a na sladkosti umístěné v nejvyšším špajzovém sektoru, prostě nedosáhnu.

Možná už jen proto, bych měla u cvičení přeci jen vytrvat :-)