středa 23. dubna 2014

Zkouška trpělivosti

Nevím, zda by souhlasila celá rodičovská obec, ale dle mého soukromého pozorování, je jednou z nejtěžších rodičovských disciplín večerní uspávání. 

Je to moment, který je mnohdy velice stresující. O to více, že jeho završením je tolik vytoužený klid. A čím víc se na ten klid člověk těší, tím méně se dětem chce spát. A čím méně děti spolupracují, tím víc je rodič nervózní, stresovaný a náchylný k výbuchům.

Výkřiky typu „Tak už konečně spi!“, kterými zoufalý rodič naprosto živé dítě častuje, se ovšem zpravidla míjejí účinkem a nezřídka se tak stává, že ve výsledku odpadne otec či matka dříve, než rozjívený potomek. (Muži se to stává celkem pravidelně.)

Sami jsme si od narození dětí prošli několika uspávacími etapami.

Od pohodlného uspávání u kojení, přes hodinové žmoulání rukou až po samostatné usínání.

Mohlo by se zdát, že ve chvíli, kdy je dítě schopno usnout samo, má dospělák vyhráno. Samostatné usínání tak zpravidla bývá nejvyšší večerní rodičovskou metou. Souhlasila bych u dětí nechodících. 

Nicméně u těch, které jsou schopny nejen chodit, ale též svévolně opustit lůžko, potažmo otevřít dveře ložnice, už to takové terno není.

To si člověk sní o tom, že si užije příjemný a nerušený večer. Před osmou děti pěkně uloží, přečte či odvypráví pohádku, zaspívá ukolébavku a poděkuje andělíčkům za ochranu. S milým úsměvem děti poobjímá, opusinkuje, přikryje, zhasne a odejde.

A pak to začne.

Po pěti minutách přijde Matýsek, protože ho prý Amálka bouchla. Jdu to vyřešit a s úsměvem děti opět ukládám.

Za chvíli dorazí Amálka, že potřebuje čůrat.
 
Poté Matýsek, že ho Ami zatahala za vlasy.

O chvíli později Amálka, že má škytavku.

Potom Matýsek, že chce čůrat.

Pak Amálka, že ji Maty praštil do brady.

Následuje opět Matýsek, že mu Ami sahá na postel.

Vzápětí se Amálka dožaduje pití.

Matýsek přichází vyřídit, že nám chce Ami něco říct.

Amálka potřebuje přikrýt.

Matýsek nemůže usnout.

Amálka má hlad.

Matýsek přijde a už si ani nevymýšlí výmluvy.

Amálka dorazí taktéž…

Míra trpělivosti rodičů se snižuje. Úsměv mizí. A láskyplná slova nabádající ke zklidnění a odpočinku ze sebe člověk dostává jen stěží, neboť ze všeho nejvíc se mu chce ječet a ty dva v ložnici prostě zamknout.

Nejsem světice. Ani muž není dokonalý. Občas nám nervy ujedou. 

Dnes jsme to ale ustáli.

A já si musím přiznat, že i když mě děti svou neochotou na pokyn zalehnout a okamžitě spát, vytáčejí, naprosto jim rozumím.

Nebyla jsem jiná. Ani teď nejsem. Na rozkaz prostě neusnu.

A vy? :-)







10 komentářů:

  1. Na večerní usínání si už nevzpomínám, ale to odpolední bylo vždycky zábavné. Tedy pro mě a ségru, babča, která nás uspávala, už asi takovou radost neměla.:-) Pokud totiž chtěla, abychom šly spát, musela s námi hrát hru Chyť si mě , což spočívalo v tom, že seděla na sedačce a my kolem ní pobíhaly. Samozřejmě nemohla vstát, jen mít natažené ruce a snažit se některou z nás chytit. Když se jí to podařilo, druhá většinou tu první vysvobodila, (doslova ji odtáhla).:-) No a pokud už babča ztratila trpělivost a vstala, běžely jsme se chytit radiátoru, což byl náš domeček, kam na nás babča samozřejmě nemohla. Možná trochu nefér, ale což... pravidla jsou hold pravidla.:D

    P.S: Mám na tebe jeden dotaz, Baru. Nevš prosím, jak lze přenastavit čas na bloggeru? Není to sice životně důležité, ale ráda bych publikovala články v reálném čase a ne o 9 hodin dříve. Pokud víš, co s tím a máš chuť i čas se o to podělit, ozvi se mi na mail veronika8.d@seznam.cz.
    Díky a hodně trpělivosti při uspávání přeji.:-)

    OdpovědětSmazat
  2. Vážně skvěle píše Báro!

    OdpovědětSmazat
  3. súhlas, toľko nervov čo mi zožralo uspávanie...koľko večerov preležaných s ňou, koľko prespatých večerov... vzdala som to..zaženiem ju do postele a nech si tam robí čo chce, ja chcem kľud a nie nervy..obvykle zaspí, až keď sa ku nej pridíme my, dovtedy sa v posteli hrá.. :)
    u teba je to iné, ty vážne potrebuješ kľudnú domácnosť večer, zvlášť v ďalšom období. držím palce :)

    OdpovědětSmazat
  4. Takhle za námi na dovolené chodila neteř. Zkusila vždycky - napít, čůrat, bobek :-) To se prostě ignorovat nedá. Trošku se děsím, až něco podobného nastane u nás...

    OdpovědětSmazat
  5. Ještě teď si pamatuju na usínání v dětství. Rodiče se o mě přehnaně báli,takže jsem přes den nemohla moc běhat a pořádně blbnout, prostě by pro ně bylo nejlepší, kdybych jenom seděla a hrála si někde v koutku, abych se nikde nezranila. To ale způsobovalo, že jsem v sobě měla spoustu nahromaděné energie, která nějak musela ven. A protože nebyl způsob, jak ji ze sebe dostat, projevovalo se to na mém spánku. Někdy jsem rodiče večer otravovala, ale častěji jsem jen nehnutě ležela v posteli, mohlo to být i několik hodin, a snažila se usnout. A když se mi to nakonec podařilo, po chvilce mě probudila nějaká noční můra a já do rána zase nespala. :D Unavená jsem ale nebyla, dokonce jsem nikdy nespala přes den, a rodiče měli naštěstí dostatek rozumu a nenutili mě k tomu. Bylo jim totiž jasné, že pak bych večer už tuplem neusnula. :D
    Někdy během puberty se to ale změnilo a teď jsem schopná usnout pomalu kdykoliv a kdekoliv :-)

    OdpovědětSmazat
  6. U nás se po všech pohádkách pusinkách a modlitbách zásadně chodí - kakat:) A pak už si holky vystačí samy - uklizený pokojíček je tentam po pěti minutách po našem odchodu. Někdy mám pocit, že holky si tuhle část dne užívají vlastně ze všeho nejvíc - a já - to chápu! Taky jsme milovaly večery, kdy už se k nám rodiče neznali a nám začala ta nevětší zábava. Někdy je musíme už krotit, pokojík si musí uklidit znovu, ale v 9 se prostě zhasíná i ta poslední lampička a musí být klid! A světe div se, většinou i je:) Upřímně po celém dni už na večerní rozčilování nemám nervy a zcela nevýchovně dělám, že nejsem:)

    OdpovědětSmazat
  7. No, sice uznávám, že já taky rozhodně neumím usnout na povel, ale to nic nemění na tom, že bych na tvým místě asi obě děti přivázala k posteli a do pusinek jim strčila roubíky... =D

    OdpovědětSmazat
  8. Milá Báro,
    tak tentokrát si mi kápla do noty naprosto přesně. Tak přesně, že jsem Kubovi článek přečetla se slovy: nepřipomíná ti to něco? Bavil se u toho stejně jako já, nejvíc teda když jsem četla:Míra trpělivosti rodičů se snižuje, úsměv mizí...No a zakončil to tím, že dneska s Aničkou v ložnici nespí, že má zítra plavání a potřebuje se pořádně vyspat. No co, hlavně že je sranda:)
    A dodnes si pamatuju, jak když jsme byli s bráchou malý a už dávno měli spát z obýváku zaznělo: dětičky, jste hlučnější než televize, spěte už! Tak tolik asi k tomu, že mě sice můžou vytáčet jak chtějí, ale mají být po kom:)
    Krásné jarní dny Vám všem! Renata Náhlíková

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. ..omlouvám se za tykání..to mě nějak uteklo... R.

      Smazat
  9. Naprosto souhlasím se vším :-) Porodila a vychovala jsem 3 děti, takže vím o čem mluvíte. Ale jak Vás sleduju, vedete si moc dobře.

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)