pondělí 7. dubna 2014

Děti potřebují vlastní cestu

Vyrazili jsme do lesa. Po dlouhé době v plné sestavě. Tedy muž, děti a já. 

I padl návrh, zbudovat domeček pro skřítky. Děti se nadchly. Amálka vybrala vhodný strom a Matýsek začal snášet materiál.

Postavila jsem konstrukci, muž připojil terasu a děti pokladly domeček mechem. Vznikla luxusní skřítčí vila včetně malého plůtku a brány. Ale děti nosily víc a víc mechu, větví, zelenou střechu zamaskovaly spadaným listím a my s mužem jsme se marně, leč vytrvale, snažili zachovat původní ráz, dle našeho dospěláckého názoru, estetické skřítčí ubikace.

Ach to naše otupělé rodičovské ego…

Na dětech okamžitě bylo vidět vyprchávající nadšení. Ony nechtěly stvořit skřítčí vilu roku. Chtěly si hrát, zkoušet, bořit, objevovat. A chtěly si to dělat po svém, ne podle rodičovského diktátu.

S mužem jsme se stáhli a dětské nadšení se vrátilo.

Dnes jsme šli do lesa znovu, abychom naši haciendu zkontrolovaly. A děti se opět pustily do stavby. Z domečku tak vznikla pevnost, pak dokonce cosi jako vězení. Pryč byl plůtek, terasa a vlastně všechno. Ale zůstala dětská radost. A to je hlavní.

Občas zapomínáme, že děti tu nejsou proto, aby dělaly to, co chceme my. Potřebují hledat vlastní cesty. Potřebují dělat vlastní chyby. A potřebují si plnit vlastní sny.

Můj bráška jeden čas „trénoval“ malé hokejisty. Byli to klučíci sotva stojící na bruslích. Mnozí si to užívali a soustředěně se plahočili za pukem. Ale někteří se po ledě nechávali jen tak popostrkovat, zasněně koukali a na bráchův dotaz, jestli je to baví, odpovídali „ne, ale tatínek/maminka chce, aby ze mě byl hokejista“.

A podobných případů a příkladů kolem sebe vídám na můj vkus až moc.

Někdy děti slouží rodičům jako prostředníci k realizaci vlastních tužeb. Ať už těch dávných, dětských. Nebo současných. 

Ale kolik z těch dětí chce skutečně být vrcholnými hokejisty, fotbalisty nebo třeba strojaři, jako je tatínek?

Kolik z nich se jimi nakonec stane, aby udělali rodičům radost, aby si „zasloužili“ jejich lásku?
A kolik z nich se vzepře, aby hledali vlastní cestu? Přála bych to všem…

Ano, chceme pro své děti to nejlepší. A zpravidla jsme přesvědčeni o tom, že sami nejlépe víme, co právě pro naše děti nejlepší je. Ale je to opravdu tak?

Naomi Aldort, autorka knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi, shrnuje moje pocity jednou krásnou větou.

„Nebyli jsme najati dětmi, abychom jim řídili životy, naopak, my jsme si dobrovolně zvolili, že budeme odpovídat na jejich potřeby a podporovat s láskou jejich vývoj.“

A já jen doufám, že dokážu vždycky včas rozlišit, co už je přání a myšlenka má, a kde dětem vnucuju svoje představy o tom, co je správné, hezké či pro ně nejlepší. Ať už se bude jednat o lesní stavbu nebo výběr životní cesty.




19 komentářů:

  1. Velmi pekne napisane ;) tiez stale myslim na to..

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! Čím víc podobně smýšlejících, tím líp pro budoucí generace...snad :-)

      Smazat
  2. ani neni potřeba, aby to došlo až k hokeji. ono úplně stačí, že (pra)rodiče dětem v dobré víře radí, že panence mají namalovat ručičky a kočka že přece není zelená..... děti přece nepotřebují radit jak si mají hrát!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tvá slova tesat do kamene! "Děti nepotřebují radit, jak si hrát!"
      Ale tolik rodičů to dělá (taky mi to někdy uklouzne). Jen si říkám, co nás to tak pudí ty děti neustále kontrolovat a cpát do nějakejch škatulek...

      Smazat
  3. Baru, díky za krásný článek k zamyšlení. Snažím se, ale někdy je to fakt těžké, hlavně ten moment uvědomění si, že tohle už chci já a ne moje dítě. Ať jste všichni v pořádku a těším se na zprávu o novém miminku. Jsem zvědavá na jméno :-)
    Olga

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Oli, děkuji :-)
      Máš pravdu, někdy je to dřina, rozeznat hranici mezi tím, co už je iniciativa rodičovská a kde se skrývá dětská tuha :-)

      Smazat
  4. Skřítčí domečky! Ach, hned jsem dostala chuť jít si do lesa taky jeden postavit. Snad už brzy ...
    A ta myšlenka nevnucovat dětem své představy, ta se mnou hodně rezonuje. Myslím, že moji rodiče v tomhle byli skvělí, nechali mě jít vlastní cestou a své názory a vkus mi nabídli jako jednu z alternativ, ne jako imperativ, za což jsem jim moc vděčná - a asi právě proto mám ráda spoustu stejných věcí, jako oni. Protože jsem si k nim přišla sama a nikdo mi je nevnucoval. Moc obdivuju tvůj přístup k dětem a doufám, že jednou budu taky schopna respektovat své děti a jejich osobnosti :-).

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju... A věřím, že právě ty s respektem nebudeš mít potíže :-)
      Jinak v tomto směru mám taky skvělý rodičovský příklad. Mamka nás vždycky podparovala, ale nikdy nenutila vlastní představy...

      Smazat
  5. Krásný milý článek, pro mé tělo léčící se z nemocí, jako stvořený.:-)
    V souvislostí s ním mě napadla myšlenka: milovat neznamená, aby ten, kdo nás miluje dělal to, co chceme.
    To jsem řešila v pátek s kamarádem, který mi říkal, že kočky nedokážou člověka milovat, (srovnával to se psi). My máme doma osm koček a já vím, že tomu tak není. Micinka, mnou vymazlená čičinda mě miluje na sto %, ale to neznamená, že přijde pokaždé, když zavolám, sleze z postele, protože se mi to zrovna teď nelíbí apod. Když se s námi kočka mazlí , dá nám ze sebe všechno, bezpodmínečně a zadarmo. Svou lásku k nám však nebere jako závazek. A právě toto uvědomnění, tento mezydruhový příklad nádherné lásky, potlačuje ono: já se o tebe starám, mám tě ráda a proto musíš dělat hlavně to, co chci.

    Krásný den, Baru.

    Verča

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ano, ano! :-)
      Láska k dětem, potažmo kočkám :-) by měla být bezpodmínečná. A to, co chci já, to je zkrátka moje věc...jakou má dítě povinnost se tím řídit? (A myslím teď zejména v rovině poněkud filozofičtější než "povinnost" neběhat do silnice, či neškrtit spolužáky :-)

      Smazat
  6. Tak to je nádherne napísane :) Dala by som to prečítať všetkým rodičom, pretože mnohí si to neuvedomujú a tým vedome alebo nevedome kazia plány a život svojim deťom.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :-)
      Zkusím to nakopírovat a rozhodit už v porodnicích ;-)

      Smazat
  7. Báro, opět musím napsat - DÍKY!!!!
    Nejde to, dře to, naráží a skřípe a každý večer si říkám, kde dělám chybu a věřím, že na tu cestu smíru přijdu a bude to v pohodě a ono je to vlastně tak jednoduchý - milovat bez výhrad a podmínek a nechat žít, jen provázet a ukazovat dobrý příklad - ale oni si sami vyberou.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Přesně...ale s tím skřípáním... Tomu se asi nevyhnem. Ty starý modely máme zadřený pod kůží :-)
      Nicméně já si stále opakuju větu: Děti jsou hosté, kteří hledají cestu :-)
      Mou výsadou je, dělat jim na té cestě průvodce, dokud si to budou přát a milovat je. Ale to je ve výsledkku všechno, co můžu dělat :-)

      Smazat
  8. Krásně napsané, Baru. Doufám, že se mi to bude s naší malou dařit taky tak, jako Tobě. Tvoje děti věděly, proč si Tě vybraly za maminku ;-)

    OdpovědětSmazat
  9. Baruš,
    jsi úžasná máma!
    článek bych ti okamžitě vytiskla do nějaké brožurky a rozdávala ho už při vítání občánků všem rodičům:-)
    Jsi úžasná...
    opatruj se pa Andy

    OdpovědětSmazat
  10. Ahoj,
    dnes jsem objevila Tvůj blog, díky tomu, že jsem se podívala, jací pravidelní čtenáři jsou na mém Blogu Poprvé.. Máš krásné články a hlavně milou duši a dobré srdce. Stávám se pravidelným čtenářem :)

    Díky, A.

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)