Stejně, jako jsme se zhruba před půl rokem nastěhovali do našeho nového (starého) domu my, připojila se k našemu životu na vesnici zdejší erární kočka. Je mourovatá, tvrdohlavá a vůbec nevypadá na nějakou opuštěnou tulačku.
Já sice nejsem zrovna kočičí člověk, dávám přednost smutným psím očím, ale tuhle kočku mám ráda. Žije tu s námi v symbióze. Když má náladu, nechá se i pohladit. A to i od našeho Matýska, jehož „malá, malá“ je často spíš mučením.
Svým aristokraticky povýšeným pohledem nás vyprovází, když odjíždíme. A stejně tak na nás hrdě shlíží, když se vracíme domů. Bez ptaní se uvelebí, kde je jí libo. Blahosklonně přijme misku mléka. A pak zase zmizí neznámo kam.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za Váš komentář :-)