Jak to vypadá se školou?

ZŠ V Pohybu. To je velmi přiléhavý název naší vznikající školy.

Pomalu to bude rok, co jsme se my, rodiče, začali scházet a plamenně nad kávou a čajem diskutovali o tom, jak by měla vypadat ideální škola pro naše děti. Tenkrát jsme v rukou neměli nic, než společný zájem a nadšení.

Dnes už máme kromě názvu i webové stránky, žádost na ministerstvu, prostory, kladná stanoviska důležitých úřadů… Zkrátka to, o čem jsme loni jen snili, konečně dostává jasné obrysy a mění se v realitu.

I já se změnila. Přijdu si zase o kousek dospělejší.

Nevím, čím přesně jsem si to vysloužila, ale tak nějak na mě padlo jednání s úřady.

Já, kterou bolí břicho, když se má telefonicky objednat byť jen ke kadeřnici, jsem najednou minimálně jednou za týden po telefonu zjišťovala podrobnosti o hygienických předpisech.

Já, která si musela googlit i návod na vyplnění složenky, jsem najednou každou chvíli obíhala úředníky a sepisovala žádosti.

A ve středu jsem si dokonce střihla takový menší úřednický maraton.

Stylově jsem si přičísla drdol, nahodila šaty a kozačky a pak, abych se vyhnula zácpám, naskočila jsem na kolo.

(Takže drdol v háji. Stehna zmrzlá. A ještě jsem zmokla.)

První zastávkou se stala hygiena. Tam jsem se vzhledem k frekvenci předchozích návštěv cítila skoro jako doma a když mi paní doktorka na pondělí přislíbila kladné vyjádření hygieny k našim prostorám, měla jsem chuť vrhnout se jí kolem krku. Měla se mnou za ty měsíce svatou trpělivost.

Následoval stavební úřad a opět štěstí na laskavou a vstřícnou úřednici, která se kvůli mně dokonce pohrabala v archivu a následně mi zařídila schůzku u hasičů, aby mi usnadnila práci.

Poslední zastávkou se tak stali hasiči, jejichž vyjádření a požární řešení patří k jednomu z nezbytných lejster, které nás vzhledem k narůstajícímu množství asi brzy zavalí. Nicméně k mému úžasu jsem se i tady opět setkala s nečekanou vlídností a trpělivým přístupem k mé byrokratické blbosti.

Maraton to byl náročný, ale výsledky uspokojivé. A já marně dumám nad tím, proč mají ti úředníci tak špatnou pověst.

Každopádně, důležité je, že stejně jako já se posouvá vpřed i škola a já věřím, že se vám brzy budeme moct pochlubit s oznámením, že naše škola byla oficiálně schválena, prostory jsou připraveny a nám nezbývá, než se začít chystat na náš první školní rok :-)

 

Obyčejně neobyčejné radosti

Pár dní v posteli, babička obětavě se starající o potomstvo a ohleduplný muž mě postavili opět na nohy a já jim za to velice děkuji!

Na oslavu mého zázračného uzdravení jsme dnes vyrazili za kultůrou.

No, ze srovnání s Duškem z neděle minulé, by dnešní Sůl nad zlato asi vyšla prachbídně, ale co. 

Dětem se pohádka líbila. Já měla důvod opustit ložnici. A Amálka konečně provětrala rozkošný kabátek, který se mi na ní šíleně líbí, ale do polí či na hřiště se tak úplně nehodí.

To jsou hned tři milé důvody k radosti.

A hledat radost v maličkostech, to je někdy to nejtěžší, ale nejužitečnější a nejvíc povznášející, co může člověk v takovém obyčejně neobyčejném dni udělat :-)

Pozor na to, co si přejete!

Po nedělní účasti na představení Jaroslava Duška Čtyři dohody jsem měla v úmyslu napsat nějaký povznášející, duchaplný článek s hlubokomyslným poselstvím.

Místo toho od včerejška zápolím se zpomaleným vědomím, které se courá pár vteřin za zbytkem těla, a při pohledu na teploměr se ujišťuju, že ke své neskonalé úlevě nejsem hypochondr. S teplotou blížící se devětatřiceti mám nárok cítit se mizerně.

Jediná věc mě na tom štve.

Že jsem si to zase přivolala sama.

A při tom na počátku bylo jen nevinné přání unavené matky strávit jeden den povalováním v posteli. Bez dětského štěbetání za zády.

A tak se tedy povaluju a děti ode mne v uctivé vzdálenosti udržuje muž na střídačku s babičkou.

Bohužel jsem k přání zapomněla připojit doušku upřesňující okolnosti mého relaxu.

A tak místo čtení, psaní či sledování filmů skuhrám, potím se a už nevím, jak si lehnout.

A mé duchaplné poselství na závěr?

Dejte si bacha na to, co si přejete. Mohlo by se vám to totiž splnit ;-)

Podzimní Zoo

Zoo Dvůr Králové má v podzimní všední den zvláštní liduprázdné kouzlo. 

Dnes jsme si ho vychutnali plnými doušky.

A protože celodenní snaha o zachování všech tří potomků při životě tváří v tvář elektrickým ohradníkům, kamenným příkopům a hladově vyhlížejícím lvům mě uvrhla do letargické únavy, necháme to dnes bez rádoby vtipných řečí.

Raději se mrkněte na pár mobilních momentek a v duchu se se mnou projděte africkou savanou choulící se pod příkrovem šedivého českého nebe ;-)

 

Čtyřletá Amálka

Přesně před čtyřmi lety se nám narodila Amálka. Tříkilový plešatý uzlíček s jedinečným osobním kouzlem.

Vlásků přibylo, kouzlo zůstalo.

Ami je smíšek, provokatér i stydlivka. Hodně zpívá a chce být princeznou. Začíná chytat pubertální manýry. Je trochu hérečka. Miluje staršího i mladšího bráchu, zmrzlinu a bazén. Ráda se čančá. Umí být nesmírně laskavá i krutě upřímná.

A kromě toho všeho je i mou velkou učitelkou sebelásky.

Pokaždé, když mám chuť při pohledu do zrcadla začít brblat, jak mi to dneska nesluší, už zase mám na bradě pupínek a nos bych mohla mít taky menší, vybavím si Amálku…

Jde kolem zrcadla, zastaví se, podívá se na sebe, usměje se a řekne svému odrazu: 

"Jsem hezká? ... Jsem." Potvrdí si vzápětí s naprostou samozřejmostí a vesele zase odtančí.

A tak by to mělo být :-)

Všechno nejlepší k narozeninám a děkuju, že tě mám, Amálinko!