Parťáci

Mít děti v malém věkovém rozestupu mi vždycky přišlo fajn. Ty naše jsou od sebe rok a třičtvrtě a nemůžu si to vynachválit. Obzvláště v poslední době, kdy se z nich stávají herní parťáci a spiklenci.

Matýsek nikdy nebyl žádná velká chůvička. Byl to zkrátka chlap. Že má vedle sebe většinu času mimino přijímal se stoickým klidem a nadhledem. Občas ochotně podal vypadnuvší dudlík nebo přinesl čistou plínku, ale to byla veškerá jeho angažovanost, pokud šlo o sestru ve stádiu novorozence.

Když začala Amálka zvětšovat svůj pohybový rádius, Matýska to poněkud zaskočilo. Ale opět to přijal s nadhledem sobě vlastním, sem tam se s Amálkou podělil o hračku, a když už ho jó moc deptala, prostě se zvedl a odešel nebo začal ječet. Ječení mělo zpravidla za následek můj zásah a tak byli zase všichni v mezích možností spokojení.

S tím, jak Amálka začala chodit a zjišťovat, že Matyho hračky jsou leckdy mnohem zajímavější, přišly další malé neshody. Trocha řevu, nějaké ty slzy. Ale občas si děti vydržely hrát tak, že jsem o nich ani nevěděla. Kouzelné chvíle.

Dnes jsou Matýsek s Amálkou nerozlučnou dvojkou. Matýsek místy přebírá roli velké bráchy a předává Amálce nashromážděná životní moudra, případně se aktivně angažuje v zakládání společných opozičních hnutí vůči rodičům. Aby to ale nevypadalo tak ideálně, samozřejmě na sebe i žalují, ječí, a když je nejhůř, Matýsek Amálku majzne po hlavě a ona ho za to vytahá za vlasy. Prostě sourozenci.

Ale pozitiva jasně vítězí.

Matýsek například naučil Amálku, jak si nejlépe svlékat ponožky. („Ami, nejdlív musíš zatáhnout za patičku!“), jak se zapíná vrtačka nebo jak se skládají puzzle. A když Amálce zakážu vzít si další bonbon, jde vypočítavě za Matýskem. Velký brácha si pak tajně ve spíži přisune židli a podá Amálce rovnou celý pytlík. Aby ho s tím neotravovala pořád dokola, že jo.

Jako protislužbu si Matýsek ze ségry občas dělá služtičku. Než jdeme ven, Amálka Matýskovi přináší boty a Matýsek ji vsedě ze stoličky diriguje, kam je nejlépe umístit. Po příchodu domů Amálka svléká oběma čepice a ukládá je na místo. A když oba dostanou nějakou sladkost, Matýsek obal zásadně předává Amálce, která má za úkol odnést ho do koše.

Zdá se, že archetypální rozdělení rolí není třeba ani vštěpovat. Matýsek zkrátka poskytuje potravu a sem tam přispěje radou. A za to očekává určitý servis, jemuž se Amálka zatím nebrání. 

Uvidíme, jak dlouho jim to vydrží. 

Poděkování čtenářům

Tenhle svůj virtuální prostor jsem před víc jak rokem začínala svými myšlenkami i smyšlenkami vyplňovat čistě pro sebe. Proto, abych viděla, jak rostou děti, jak rostu já a jak se svět kolem zkrátka točí a mění.

Pak se v pravém sloupečku objevili první čtenáři a pod články první komentáře. Byl to příjemný pocit. A já začala psát nejen pro sebe, ale i pro ty dobré duše, které do mého virtuálního prostoru chodily na návštěvu. 

Z blogu se stala milá závislost, místo příjemných setkání i způsob, jak se vypsat.

Včera se k veřejnému sledování přihlásil stý čtenář. Málem jsem zamáčkla slzu dojetí.

Mám vás moc ráda moji drazí čtenáři. A i když to nepíšu v každém příspěvku, každý váš komentář, mail nebo jen návštěva mi dělá nesmírnou radost.

Děkuju, že ke mně chodíte. Děkuju, že mé články čtete. A děkuju, že si občas najdete chvíli i na pár milých slov.

Vážím si toho.

A protože se mě sem tam někdo zeptá, zdalipak a kdypak bude mít Nevyléčitelná optimistka i svůj profil na Facebooku. A já nejsem osoba, která by v tomto směru vydržela dlouho odolávat. Představuji vám tímto Facebookové stránky svého hýčkaného blogu, vytvořené ku slavnostní příležitosti stého čtenáře! 

(Jen doufám, že se mi teď někdo neodhlásí, bylo by to pak poněkud trapné :-)

Nevyléčitelná optimistka na Facebooku!

Bylo nebylo...

Za uplynulý týden by toho bylo tolik k napsání, zapamatování a okomentování...

 

Fialová svatba kamarádky, kde jsem si po dlouhé době užila holčičí řádění na parketu, stejně jako ploužení s mužem.

Podzimní procházky a výlety plné sběru všeho, co nám přišlo do cesty.

První (u nás doma pořádaná) dětská narozeninová oslava pro Amálku a Maxíka.

Oslavenci :-)

Viróza, co děti a mě o víkendu skolila a přinutila setrvávat v bezprostřední blízkosti toalet a kbelíků.

Ale čas mi nějak proklouzává mezi prsty a mizí v nenávratnu. A tak se jen oddávám podzimnímu ukládání se k odpočinku spolu s přírodou. Tedy v mezích možností, které mi dětská superaktivita poskytuje. A doufám, že se mi alespoň trocha energie vlije zpět do žil, jinak zřejmě zimu strávím v nečinné, ale tak lákavé hybernaci.

Jak se narodila Amálka

Jsou to na minutu to přesně dva roky, co se naše rodina rozšířila o malý blonďatý přírůstek jménem Amálka.

Začalo to kolem čtvrté ráno. Pět dní po termínu. Kontrakce pomalu sílily a ani ve vaně neustávaly. Přicházely asi po pěti minutách. Jako druhorodička jsem si připadala jako mazák a tak jsem neplašila. Času je určitě ještě dost.

Hezky jsem si dýchala a čekala, až mužovi zazvoní budík. V té obě jsme přechodně bydleli u mých rodičů. Muž vstal, trochu zesinal, když zjistil, že už je to tady a pak mi pomohl dobalit tašku, obléknout se a přemístit Matýska vedle do ložnice rodičů.

Nasedli jsme do auta a vydali se na stokilometrovou cestu do Vrchlabí. Cestou jsme ještě volali, že tedy jedem, kontrakce mám po dvou až třech minutách a dorazíme kolem osmé. Porodní asistentka nás ujistila, že s námi počítají a popřála šťastnou cestu.

V autě to nebylo nejpohodlnější, kontrakce se trochu zpomalily, ale až na zastávku v lese, kdy muž trnul hrůzou, že Amálku porodím někde na mechu za pařezem, jsme to zvládli krásně. S Amálkou jsme konec konců byly domluvené, že to všechno půjde dobře. Dokonce jsme si to už pár dní trénovaly v porodních meditacích a vizualizacích.

Ve Vrchlabí nás přivítaly dvě milé porodní asistentky. Ta mladší se mě ujala a po krátkém vyšetření nás odvedla do pokoje zařízeného jako ložnice, kterému vévodila velká manželská postel s barevným povlečením. Udělali jsme si pohodlí a zůstali sami.

Těch pár hodin mi zpětně připadá hrozně krátkých. Střídala jsem balón ve sprše s odpočinkem v posteli, v duchu si povídala s Amálkou a nahlas se smála s mužem. Jednou za čas dorazila porodní asistentka, poslechla srdíčko a zase tiše odešla.

Kolem jedné hodiny už to začínalo vypadat, že jde do tuhého. Asistentka zjistila, že jsem připravená a společně jsme se přesunuli do vedlejších dveří, na porodní sál. Nechali mě, ať dělám, co uznám za vhodné.

Napůl jsem si stoupla a napůl se pověsila k porodnickému křeslu a cítila, že Amálka už je skoro tady. Po jednom zatlačení mi praskla plodová voda. Sesunula jsem se k porodnické stoličce a klekla si k ní, držíc se manžela. 

Druhá doba porodní, to je takový zvláštní rauš. Sice to bolí, ale člověk je rád, že už nemusí kontrakce jen snášet, ale může se i zapojit. Nikdo mě nerušil, nikdo zbytečně nemluvil. Na sále byly jen dvě porodní asistentky a my.

Všechno jsem cítila a vnímala. Bylo to intenzivní a neskutečné. Stačilo pár kontrakcí a mohla jsem si sáhnout na hlavičku. Svět se na chvíli zastavil. A pak se Amálka narodila. Asistenka ji chytila a hned mi ji podala do náručí. 

Byla maličká, mokrá a nádherná.

Asistentka si ji vzala a s mužovou asistencí zvážila a oblékla. Mezitím dorazil pan doktor, konstatujíc, že jde zjevně trochu pozdě. Zkontroloval placentu. Udělal mi jeden ozdobný steh a zase se vypařil.

Muž si vzal do náručí Amálku. Mě podepřela asistentka a společně jsme se přesunuli zpátky do velké postele v našem pokoji. Od té chvíle jsme se z ní s Amálkou téměř nehnuly. A ani na chvíli jsme nebyly jedna bez druhé.

Druhý den přivezl muž Matýska, aby se seznámil se sestřičkou a Matýsek už s námi zůstal. V noci jsme spali všichni v jedné posteli a přes den se muž toulal venku s Matýskem a já odpočívala s Amálkou. Byla z nás zase o kousek větší rodina.

Porod jsem zažila podruhé, a přesto to bylo úplně nové a krásné. 

Děkuju, Amálko, za ten fantastický zážitek a za to, jak jsi náš život obohatila. Mám tě moc ráda a k dnešním druhým narozeninám ti přeju jen to nejlepší!