pondělí 18. července 2016

28 hodin

Jsou tací, kteří počítají volné chvíle strávené kupříkladu bez dětí, na dny. Já je počítám na hodiny. Ty čísla jsou pak mnohem povzbudivější.
Včera odjel muž s dětmi k babičce. Já zůstala doma. Sama. Přes noc.
Od doby, co jsem povila našeho prvního potomka, se tak stalo poprvé.
Měla jsem v plánu být děsně akční, šíleně produktivní a neslýchaně efektivní.
Ve výsledku jsem dodělala několik „školních“ restů a napsala blog.
Pak jsem si uvařila jídlo, které děti nemají rády, pustila si romantický film, což je žánr, u něhož muž pravidelně usíná, a strašně moc jsem se dojala.
Tím to mohlo skončit. Ale jsou chvíle, kdy opravdu nevím, kdy přestat. Obzvláště, jsem-li prakticky bez závazků a povinností.
A tak jsem nakonec koukala na další romantické filmy až do šesti ráno, načež jsem lehce zpruzena nenadálým světlem usnula a vzbudila se v jednu odpoledne.


Ten vzácný čas jsem na první pohled úplně promarnila a práci, kterou jsem si naplánovala, jsem udělala sotva z poloviny. Mohla bych na sebe být naštvaná a nechat se otrávit výčitkami svědomí.
Ale víte co?
Já si to vážně užila!
A tak jsem uzamkla výčitky do spodní kóje vědomí a prostě si to dovolila.
Dovolila jsem si být naprosto neproduktivní a zkrátka se jen tak poflakovat. Ignorovat všechny povinnosti a být zas na chvíli holkou hltající milostné příběhy filmových hrdinů, ronit s nimi slzy a schovávat se pod polštář, chovají-li se nevýslovně trapně. Dovolila jsem si strávit několik hodin pouhým nicneděláním.
A bylo to vážně skvělé a osvobozující.
Myslím, že bych si takové chvilky měla ordinovat častěji.
Přidáte se? Mám za to, že by prospěly nám všem :-)

6 komentářů:

  1. Baru, moc ráda k tobě chodím, začínala jsem podobně, ve čtvrtáku jsem měla jiné starosti než většina spolužaček..
    A k tomu volnu.. už dávno nemám výčitky, když si chvilku dovolím ten luxus a sednu si, i když ze všech stran na mě křičí práce, nejsem robot a někdy potřebuji vypnout a nedělat nic. Pak to zas rychleji frčí od ruky:-)
    Díky moc a krásný čas.
    Bohunka

    OdpovědětSmazat
  2. Ano, tak to má být. Občas se fláknout jen tak bez výčitek - ne vždy to umím. Hezké dny. M.

    OdpovědětSmazat
  3. Tyto chvilky bytí, jak to cos prožila nazývám, (protože nicnedělání mívá často negativní konotaci), jsou velice léčebné. Já to ocenila jak vloni, tak letos, kdy jsem prožívala jedno velké osobní drama. Kolik laciných romanticko-historických románů jsem za tu dobu přečetla, kolik sladkostí jsem snědla a lahodné čerstvě upražené kávy vypila. :-) Dovolit si, to je jedna z nejdůležitějších věcí v našem životě.
    Mimochodem Baru, znáš knihu Musela jsem zemřít od Anity Moorjani? Jestli ne, doporučuju - je úžasná!

    Krásné prázdniny i nadále. :)

    Verča

    OdpovědětSmazat
  4. Baru, krásně napsané! A určitě Ti ty chvíle pro sebe bodly jako nikdy předtím :-) Však do toho každodenního běhu s dětmi člověk tak rychle zase zapadne, že je potřeba si užít každou chvilku sama pro sebe opravdu naplno :-) Jana

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)