28 hodin

Jsou tací, kteří počítají volné chvíle strávené kupříkladu bez dětí, na dny. Já je počítám na hodiny. Ty čísla jsou pak mnohem povzbudivější.

Včera odjel muž s dětmi k babičce. Já zůstala doma. Sama. Přes noc.

Od doby, co jsem povila našeho prvního potomka, se tak stalo poprvé.

Měla jsem v plánu být děsně akční, šíleně produktivní a neslýchaně efektivní.

Ve výsledku jsem dodělala několik „školních“ restů a napsala blog.

Pak jsem si uvařila jídlo, které děti nemají rády, pustila si romantický film, což je žánr, u něhož muž pravidelně usíná, a strašně moc jsem se dojala.

Tím to mohlo skončit. Ale jsou chvíle, kdy opravdu nevím, kdy přestat. Obzvláště, jsem-li prakticky bez závazků a povinností.

A tak jsem nakonec koukala na další romantické filmy až do šesti ráno, načež jsem lehce zpruzena nenadálým světlem usnula a vzbudila se v jednu odpoledne.

Ten vzácný čas jsem na první pohled úplně promarnila a práci, kterou jsem si naplánovala, jsem udělala sotva z poloviny. Mohla bych na sebe být naštvaná a nechat se otrávit výčitkami svědomí.

Ale víte co?

Já si to vážně užila!

A tak jsem uzamkla výčitky do spodní kóje vědomí a prostě si to dovolila.

Dovolila jsem si být naprosto neproduktivní a zkrátka se jen tak poflakovat. Ignorovat všechny povinnosti a být zas na chvíli holkou hltající milostné příběhy filmových hrdinů, ronit s nimi slzy a schovávat se pod polštář, chovají-li se nevýslovně trapně. Dovolila jsem si strávit několik hodin pouhým nicneděláním.

A bylo to vážně skvělé a osvobozující.

Myslím, že bych si takové chvilky měla ordinovat častěji.

Přidáte se? Mám za to, že by prospěly nám všem :-)