O mužově úžasňákovitosti

Znáte ty vtípky a povzdechy adresované mužům, kteří zapomínají na výročí, svátky a narozeniny?

Tak v tomhle případě jsem chlap.

Minulý týden se muž vrátil z práce a hned ode dveří se ke mně hrnul s kytkou.

Já blbec se zeptala: „To je ke včerejšímu MDŽ?“

Načež mě muž solidně setřel: „Ne, to je k dnešnímu desátýmu výročí.“

Toliko k mé skleróze.                                                       

O mužově úžasňákovitosti však budeme mluvit dál.

Můj drahý choť se totiž rozšoupnul, zajistil u mé maminky hlídání dětí a to dokonce přes noc! (Což je svátek hodný ohňostroje, jelikož za šest let mateřství to byla teprve má druhá noc, kterou jsem strávila bez dětí.) A rezervoval nám stejný pokoj, ve kterém jsme trávili svatební noc.

Pokoj s kovaným nábytkem, snídaní do postele a hlavně s vířivkou přímo v ložnici!

Celé hodiny jsme tak věnovali povídání, jídlu, saunování, vířivkování, spaní, procházkám bez zastávek u kanálů a bez kapes narvaných šiškami a kamením…

Krásné to bylo. Stejně jako těch deset let, které uplynuly od naší první pusy.

Nejraději bych si ten intenzivní společně strávený čas zakonzervovala pěkně do zavařovačky a dávkovala si ho ve chvílích…

…kdy si začínáme lézt vinou mého premenstruačního syndromu na nervy.

…kdy se přes únavu sotva dostaneme k letmému hovoru alespoň o provozních záležitostech.

…kdy se hádáme o to, kdo s kým mluvil jakým tónem.

…kdy si vyčítáme, kdo kam přišel pozdě a kdo kam nezavolal.

Zkrátka ve chvílích, kdy se nám v každodenním shonu podaří zapomenout na to, jak moc se máme rádi a jak moc nám je spolu ve skutečnosti dobře.

Díky, muži, že tě mám, a že si tak pěkně pamatuješ významná data ;-)