Obyčejně neobyčejné

Občas se přistihnu, jak čekám na velké věci.

Nebo alespoň na ty zajímavé, nevšední, vybočující z každodenní rutiny, jiné…

Čekám, až konečně nastane víkend, až Vilík začne mluvit, až mi vyjde knížka, až půjdou děti spát, až si s mužem vyrazíme do kina.

A při tom čekání zapomínám, že život je právě všechno to malé, nicotné, z dobrého filmu vystříhané pinožení. Je to den za dnem. Maličkost za maličkostí. Krok za krokem.

Je to čekání ve frontě na jízdenku, večerní uspávání, cesta do školky i příprava svačiny.

To všechno může člověk jen tak přetrpět s vidinou něčeho zajímavějšího, co ho čeká večer, zítra nebo v létě na dovolené. Nebo se může zastavit, nadechnout se a žít to právě teď.

Zní to děsně pateticky a klišoidně. Ale stejně mám nutkání to napsat.

Včera jsem se po dlouhé době cítila skvěle. Bez horečky, bez oblbnutí léky, bez kapesníku přilepeného k nosu a jen s minimem záchvatů kašle.

Matýsek s Ami byli ve školce, Vilík spal v kočárku a já dvě hodiny seděla v kavárně, psala a pozorovala ostatní hosty.

Pak jsme jeli společně s dětmi domů a hrozně nahlas si v autě zpívali.

Po večeři, v pyžamech a s velkým nasazením jsme hráli všichni na schovávanou.

V posteli jsme si vyprávěli pohádku o princi, co přemohl draka lechtáním, a dostali jsme záchvat smíchu.

Potom si na mě Vilík lehl zleva, Maty zprava a Amálka se mi nacpala mezi nohy, kde postupně všichni usnuli.

A nakonec jsme si s mužem dali skleničku vína a přidali se k dětem a jejich spánku.

Celý den byl tak hrozně obyčejný. A přece z něj zbyl pocit, že to bylo krásný a jedinečný.

Prostě jen tak být.

Dneska jsme si to prosté bytí, bez poučování a vychovávání, užili znovu.

Házeli jsme do vody kamení, lezli po skále, z termosky pili čaj a do auta se vrátili se spoustou klacků.

A já bych si ten pocit ráda zakonzervovala a uchovala na horší časy. Až se zase zapomenu a budu myslet jen na to, že letos možná vyrazíme k moři, a jak mamka slíbila, že si vezme poprvé všechny tři děti na noc ;-)