neděle 14. února 2016

Obyčejně neobyčejné

Občas se přistihnu, jak čekám na velké věci.

Nebo alespoň na ty zajímavé, nevšední, vybočující z každodenní rutiny, jiné…
Čekám, až konečně nastane víkend, až Vilík začne mluvit, až mi vyjde knížka, až půjdou děti spát, až si s mužem vyrazíme do kina.
A při tom čekání zapomínám, že život je právě všechno to malé, nicotné, z dobrého filmu vystříhané pinožení. Je to den za dnem. Maličkost za maličkostí. Krok za krokem.
Je to čekání ve frontě na jízdenku, večerní uspávání, cesta do školky i příprava svačiny.
To všechno může člověk jen tak přetrpět s vidinou něčeho zajímavějšího, co ho čeká večer, zítra nebo v létě na dovolené. Nebo se může zastavit, nadechnout se a žít to právě teď.
Zní to děsně pateticky a klišoidně. Ale stejně mám nutkání to napsat.
Včera jsem se po dlouhé době cítila skvěle. Bez horečky, bez oblbnutí léky, bez kapesníku přilepeného k nosu a jen s minimem záchvatů kašle.
Matýsek s Ami byli ve školce, Vilík spal v kočárku a já dvě hodiny seděla v kavárně, psala a pozorovala ostatní hosty.
Pak jsme jeli společně s dětmi domů a hrozně nahlas si v autě zpívali.
Po večeři, v pyžamech a s velkým nasazením jsme hráli všichni na schovávanou.
V posteli jsme si vyprávěli pohádku o princi, co přemohl draka lechtáním, a dostali jsme záchvat smíchu.
Potom si na mě Vilík lehl zleva, Maty zprava a Amálka se mi nacpala mezi nohy, kde postupně všichni usnuli.
A nakonec jsme si s mužem dali skleničku vína a přidali se k dětem a jejich spánku.
Celý den byl tak hrozně obyčejný. A přece z něj zbyl pocit, že to bylo krásný a jedinečný.
Prostě jen tak být.
Dneska jsme si to prosté bytí, bez poučování a vychovávání, užili znovu.

Házeli jsme do vody kamení, lezli po skále, z termosky pili čaj a do auta se vrátili se spoustou klacků.
A já bych si ten pocit ráda zakonzervovala a uchovala na horší časy. Až se zase zapomenu a budu myslet jen na to, že letos možná vyrazíme k moři, a jak mamka slíbila, že si vezme poprvé všechny tři děti na noc ;-)

 





3 komentáře:

  1. Přesné. Pravdivé. Ze života. Díky Bohu, za takové dny, kdy dokážeme žít přítomností. Nečekat na někdy. Ne vždy se mi to daří. Ač se snažím. Skvělé, že jste to dokázala. Alespoň chvíli. Není to snadné. Užívejte. Ráda bych si vzala inspiraci, kdybych zrovna neměla doma tři nemocné děti se zvracením a teplotami. Přiznávám, že jsem zrovinka ve fázi těšení se na lepší dny. Ještě se mám od života co učit. Vám to spolu moc sluší, když jste prozářeni radostným žitím v přítomném okamžiku. Díky za podělení se o něj.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Zdeňko, děkuju :-)
      Mám za to, že nemoc vlastní či dětská spadá do kategorie: těšení se na "něco lepšího" povoleno ;-)
      Taky se mi nedaří tak často, jak bych chtěla, o to víc si ale vážím chvil, kdy všechno zapadne na své místo a jedu si na vlně přítomného okamžiku :-)
      Celé Vaší rodině přeji brzké uzdravení!

      Smazat

Děkuji za Váš komentář :-)