Matky, pojďme se pochválit!

My matky (nebo aspoň většina z nás) často používáme věty jako: „jsem hrozná máma“, „zase jsem to nezvládla“, „dneska na děti od rána furt jen řvu“, „bože, určitě jsem dětem způsobila doživotní trauma!“

Ale jak často uslyšíte sousloví: „jsem dobrá máma“, pronesené upřímně a bez otazníku na konci?

Dnes jsme se vrátili z třídenního pobytu na Seči. V hotelu. Jen děti a já. 

Kdo má vícero děti, ví, že takové povyražení stojí leckdy mnohem víc nervů než peněz. Ale musím říct, že jsem lehce překvapila i sama sebe, jak krásně jsme to zvládli.

Ne, že by mi nedošla trpělivost (když o půl jedenácté v noci ani jedno z dětí nejevilo známky únavy). Nebo že bych netoužila utéct a předstírat, že ti tři ke mně nepatří (když vycházkou znavený Vilík mrštil vidličkou tak prudce, že ohodil špagetami i vedlejší stůl). Případně že bych nezakřičela (když Ami s Matesem rozebrali domeček v herničce tak důkladně, že už ho asi ani hotelový údržbář nedá dohromady.)

Ale vždycky se mi podařilo najít v sobě dostatek pochopení jak pro děti, tak pro sebe. A díky tomu jsem si ani po odeznění krize nezoufala, jaká že jsem to neschopná a nevlídná matka.

Právě naopak.

Při každé sebemenší příležitosti jsem se hrdě plácala po ramenou a říkala si, jak pěkně jsme to zvládli a jak je prima, že Vili ten med u snídaně rozpatlal jen na sebe a ne na elegantní vybavení jídelny. 

Jak je skvělé, že se Maty s Amálkou v bazénu vzájemně neutopili, ač se o to se vší vervou pokoušeli.

A jakou mám radost, že se všichni tři brzy vyznali v hotelu tak dobře, že mi pravidelně mizeli, aby mohli sami dojet výtahem k pokoji či na oběd.

 

Takže ano, mívám krize a mívám strach z toho, jestli jsem dětem svou hysterickou scénou kvůli kravinám nezadělala do budoucna na drahá sezení u psychoterapeuta.

Ale po většinu času jsem opravdu přesvědčená, že jsem dobrá máma. Jsem dokonce ta nejlepší máma. Právě pro své děti.

A s touhle vírou a přesvědčením se i ty krize zvládají líp.

Přestaňme se proto stresovat tím, co všechno děláme špatně, jak jsme zase selhali a že jsme na dítě nemluvili podle respektující příručky. Pojďme se namísto toho pochválit za to, co se nám daří. Za všechna ta drobná výchovná vítězství, chvíle, kdy se nám podaří děti rozesmát a hlavně okamžiky, kdy se nám podaří s dětmi jen tak být.

Bez velkého vychovávání, přemýšlení a očekávání.

Stojí to za to.

A možná se brzy někde potkáme a pak se vzájemně pochlubíme, jak jsme vlastně naprosto úžasné matky!

Už se na to těším :-)