neděle 10. ledna 2016

Dovolit si být na dně...

Mám s bilancováním trošku zpoždění, ale pořád jsme ještě na začátku nového roku a tak se ta trocha ohlížení do roku minulého snad snese.

Kdybych to měla brát v globále, mohla bych se poplácat po rameni.

Dopsala jsem Copatou mámu a začala ji nabízet nakladatelstvím. Dala jsem dohromady e-book 10 optimistických fejetonů aneb Co se ve skutečnosti skrývá pod pojmem mateřská "dovolená". Podařilo se nám rozjet projekt školy V Pohybu. A ve většině dní bych dokázala najít spoustu maličkostí, které dělají můj život krásnějším.

Nicméně finále roku bylo vážně náročné. Dokonce mám dojem, že nedokážu najít vhodný a výstižný eufemismus a jsem svým svědomím nucena napsat, že jsem byla vážně v prdeli.

S energií, s náladou, s časem na sebe sama, se svou mateřskou rolí … s optimismem. A to už je co říct.

První krok k nápravě bylo připustit si to a především DOVOLIT si to.

Dovolit si cítit se pod psa. Dovolit si nebýt za každou cenu a za všech okolností ta usměvavá, milující, laskavá a chápající. Dovolit si toužit utéct od všeho a od všech. Dovolit si nic nedělat. Dovolit si postěžovat.

Zní to trochu směšně, ale pro mě to vážně byla chvílemi fuška.

Nejenže jsem byla se silami na dně, ale ještě jsem trpěla výčitkami z toho, že se na tom dně rochním a nehledám místo toho aktivně žebřík.

Až ve chvíli, kdy jsem se na tom dně pěkně uvelebila, někam nahoru vyplázla jazyk a řekla si, že na všechno prostě kašlu, že odmítám být ta hodná a sebeobětujcí se holčička, začalo se konečně blýskat na lepší časy.

V mé hlavě i v mé realitě.

Do nového roku jsem tak mohla opět vstoupit s vděčností a radostí. A taky se slibem sama sobě, že si dovolím cítit i věci, které nejsou příjemné, a hlavně se za ně nebudu pranýřovat. Protože pak je ta pomyslná “prdel“ ještě temnější a hlubší...


Novoroční selfie na Kunětické hoře :-)


Tak tedy s lehkým zpožděním krásný a optimistický nový rok, přeju! :-)

7 komentářů:

  1. Trefné, přesně jste vystihla, co občas cítím i já. Chvíle, kdy není odkud brát a k tomu výčitky z toho, že bez mého optimismu, úměvu, aktivity a povzbuzování všech, v naší rodině upadá úplně všechno. Je vážně moc těžké si to dovolit, alespoň na pár dní, hodin, okamžiků. A přitom je to tak logické a přirozené. Moc mě Vaše bilance povzbudila. Díky za to. Přeju co nejvíc dnů optimistických, radostných, prozářených dobrou náladou, láskou a bezva nápady. A jistotu v tom, že i když příjdou dny horší, jsou určeny pouze k tomu odražení se ode dna, které je ve výsledku prospěšné a motivující a dodává neuvěřitelnou sílu.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. To je často asi problém nás "matek". Máme, většinou oprávněně ;-), pocit, že jsme to my, kdo udržuje domácí pohodu a jakmile nás něco semele a my nemáme, kde brát, jde vlastně do háje i veškerá domácí harmonie. O to je to těžší a zároveň důležitější, dovolit si to, poplakat si, vyvztekat se a pak zase naskočit zpět. V ideálním případě s novým elánem ;-)
      Takže moc děkuju za krásný komentář :-)

      Smazat
  2. Krásně napsáno :-) Chápu a přeji, aby takových dnů na dně bylo co nejméně :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :-)
      Určitě bude... vidíte, už zase ten můj optimismus ;-)

      Smazat
  3. Super přiznání, taky to mám často a připadám si pak nenormální, hlavně když čtu všechny tyhle super blogy, říkám si, co je se mnou špatně.

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)