Solidarita je pěkná věc. Ale vocaď pocaď.
Jakmile se jedná o solidární a synchronizované marodění
veškerého potomstva, tato vlastnost ztrácí své kouzlo.
Posledních pár dní se můj vesmír smrskl na utírání nosů,
přemlouvání k utírání nosů a násilné odsávání nosů. Podávání sirupů na kašel
a teplotu. A snahu diplomaticky potomstvo přesvědčit o vhodnosti aplikování
nosních kapek (nutno podotknout, že v této disciplíně mám silné rezervy).
Maty vše nese se stoickým klidem střídaným záchvaty
hysterie, pláče a tulivosti.
Amálka je plačtivější, ale zase je skvělá pacientka, neboť
miluje veškeré medikamentózní látky sirupoidního charakteru. Občas mám dokonce
pocit, že tu horečku ze sebe přímo násilím vypotí, jen aby mohla dostat lžíci
jahodového panadolu.
No a Vili, ten je pohodář každým coulem. Jen mu plný nos
brání v uklidňujícím dudání. Nepřítomnost dudlíku brání ve spánku. A jeho
nespaní pak brání ve spánku mně.
Když pak jako zombie usedám k počítači, abych se
alespoň virtuálně přesvědčila, že svět tam venku ještě existuje, jako na potvoru
se ke mně dostávají zprávy od spousty spokojených známých.
Většinou se nacházejí někde v cizině. V kurzu je
Florida, Nový Zéland, Británie, Sicílie nebo Island. Jsou bezdětní. A
stoprocentně happy.
Statečně bojuji se závistí a s nadějí vyhlížím lepší zítřky.
Třeba takové, v nichž se dostanem aspoň na zahradu. Pro začátek by mi to
stačilo :-)
Tak zhruba někde tady se vidím v ideálním světě :-) |
máme totéž. chápu tě. mimino kašle a má plnej nos, batole je paličatý a nechce smrkat, velkej je naštěstí už zdravej, ale pro změnu si rozrazil hlavu. celej říjen máme něco. zdravej vydržel akorát otec, já se plížím jako mátoha.
OdpovědětVymazat