Karavan Karel a my - Horské drama

Den pátý

Muž si od brzkých ranních hodin hraje na rosničku a spekuluje, zda je dnes opravdu vhodný den na výlet s velkým V. Horskou výpravu do Julských Alp a dobytí vrcholu zvaného Vogel.

Předpovědi na různých serverech se liší, nebe vypadá lehce zlověstně a do karavanu sem tam jemně zabubnuje pár kapek deště, i přesto však balíme svačiny (s povzdechem, že nám chybí nějaká ta rychlá energie v podobě hroznového cukru – tuto mou myšlenku vyslanou do Vesmíru si zapamatujte!), s remcáním oblékáme své bosochodé nohy do ponožek a botasek a vyrážíme. Lepší už to prý v následujících dnech nebude, neochvějně tvrdí muž….

Abychom náš pozdně dopolední start nepřepálili necháváme se vyvézt lanovkou do skiareálu Vogel, dáváme si kávičku, k ní místní štruklje s borůvkami a panoramatickým výhledem, a protože po takové vydatné sváče by nám bylo z lezení po horách akorát tak těžko, necháváme se peciválsky vyvézt další lanovkou ještě o malý kousek výš.

Jsme nahoře. Lanovky došly.

A právě tady, zhruba po první čtvrthodince chůze, začíná to pravé horské dobrodružství.

Horami se rozduní hromy, v dálce se zableskne a spustí se déšť.

Vytahujeme bundy, uklidňujeme Vildu, který neochvějně věří, že právě do něj dnes uhodí blesk a budujeme svačinářské doupě v klečích.

Muž opět vede tichý monolog s meteorologickou aplikací v mobilu, tvrdí, že teoreticky by se nám TO mělo vyhnout (čemuž se po zkušenostech se sečským šlapadlem zdráhám uvěřit) a společně si pokládáme zásadní otázku.

Jít dál či nejít?

Vili hlasuje pro návrat, jelikož dnes zřejmě trpí utkvělou představou, že je hromosvod, zatímco my ostatní hledíme na nebe, kde se objevil kousek modré oblohy, což považujeme za znamení, a svorně proto hlasujeme pro pokračovací variantu.

Vylézáme z houští, já si Vildu přivazuju šátkem na záda (prý ho bolí nožičky, ale možná jen doufá, že ten blesk případně sejme mě) a vzápětí se za rohem vynořují Hroši, pro neobeznámené s naší rodinnou situací, má drahá teta a strýček z Prahy!

Jako jistě, Slovinsko je poměrně malá země, ale až takhle?!

Objímáme se, divíme se, získáváme turistické tipy, neb zatímco my na tůru vyrážíme, Hroši se z ní již vracejí, jsme foceni a od tetičky Janičky dostáváme (a teď to přijde!) dva balíčky hroznového cukru na přilepšenou.

Ano, je to vcelku triviální záležitost, ale na tomhle příkladu lze jasně demonstrovat skutečnost, že myšlenky a přání vyslané do Vesmíru se plní, a často způsobem, na který bychom nikdy nepřišli. No napadlo by vás, že když není při ruce obchod, daruje vám vysněnou energetickou cukrovinku pražská příbuzná, která se z ničeho nic vyloupne ve slovinských horách?

Proto je dobré nepochybovat a neříkat si: to je blbost, to nejde, tohle nemůže vyjít…

Vesmír má totiž svoje vlastní cestičky!

Ale zpět k našemu horskému putování.

Bouře se nám skutečně vyhnula a k velké dětské radosti jsme cestou přelézali spoustu kamení a procházeli kozími cestičkami vedoucími nad strmými srázy. Oproti nudným bezpečným širokým cestám, naprostý dětský ráj a rodičovský děs.

Každopádně, Maty s Ami statečně šlapali, Vili se pohodlně nosi,l a tak jsme stále dobře naladěni konečně došli pod vrchol Vogelu. Dali jsme si slavnostní svačinu, vyfotili rozjásané selfie a zkontrolovali meteorologické aplikace.

Zrada! Blíží se bouře a tentokrát se nám prý už nevyhne.

Nad námi se sice rozprostíralo nebe (skoro) bez mráčku, ale je pravda, že někde v dálce se cosi temného kumulovalo.

Místo finálního výstupu na vrchol jsme proto zahájili urychlený sestup do údolí.

Zprvu jsme se kochali krajinou, která kouzelně měnila svou tvář a přecházela z horských masivů, přes kopcovitou planinu jak v hobitím Kraji po pohádkový les zdobený růžovými kvítky podobnými orchidejím. V půlce cesty ovšem začalo mrholit. A poslední hodinu už jsme kráčeli k cíli v sílícím dešti, větru a zlověstně se přibližující bouři.

Nakonec jsme doběhli do cíle v poslední chvíli, neb za námi se v horách rozpoutal armagedon. Stromy se ohýbaly k zemi, blesky do ztemnělé oblohy vypalovali výhružné vykřičníky a proudy deště měnily cesty v těžko schůdné říčky.

S úlevou jsme se v restauraci u lanovky zhroutili ke stolu a ten pocit, kdy jsme se pustili do horké čokolády se šlehačkou v kombinaci s gulášovou polévkou, ten byl až očistně slastný.

V každém případě jsme borci!

A jedno moudro na závěr: Nečekejte na pochvalu a ocenění zvenčí, taky byste se nemuseli dočkat, raději se rovnou pochvalte sami! Však vy si to zasloužíte ;-)

Karavan Karel a my - Z palubního deníčku

Den první 

V jednu ráno, kdesi v poli u Mikulova, jsme se rozhodli využít výhodu cestování karavanem a uložili se k spánku.

Naši cestu pojímáme jako naprostý slow traveling, bez honičky, bez nutnosti dojet tam, kam jsme si naplánovali, bez očekávání a s myšlenkou, že i samotná cesta může být cíl.

Kéž by nám tahle životní filozofie vydržela i po návratu domů…

Miluju cestování s karavanem!

Den druhý

Rakousko, Slovinsko, oběd na dálničním odpočívadle, večeře u řeky Sávy a pak cesta nočním lesem na vytipované nocoviště kdesi v kopcích. Chytrá mobilní aplikace nám našla místo k povolenému přespání a chytrá mobilní navigace nás k němu měla dovést.

Navzdory tomu se silnice mířící k našemu cíli po několika kilometrech proměnila v prašnou lesní cestu. Z jedné strany čněla strmá skála, druhá spadala kolmým srázem kamsi dolů a v přímé úměře ke zhoršujícímu se stavu „vozovky“, zhoršoval se též mužův slovník.

Poté, co jsme kvůli oslněné rodince srnek zastavili a nad srázem se kymácející Karel nás na pár děsivých, pod koly auta prokluzujících okamžiků, uvěznil na místě, jsme to vzdali. Na jedničku jsme se doplazili k nejbližší lesní odbočce, auto s Karlem v závěsu otočili a sjeli nad vesnici, kde sice nocování rozhodně povoleno nebylo, ale člověk se cestou k němu alespoň nepokoušel o hromadnou sebevraždu.

Muž nesnáší cestování s karavanem!

Den třetí

Ráno nás rodiče odměnilo za noční nervy kouzelným výhledem a děti lesní louží plnou pulců, kvůli níž jsme k mužové nelibosti ranní odjezd posunuli téměř na poledne, zato jsme se k mé libosti naživo poučili o všech stádiích vývoje žáby.

Poté se Jožin (auto) s Karlem (karavan) konečně statečně vyšplhali do hor.

To jsou výhledy, kluci, co?

Člověku hned přijde vedle těch velikánů všechno tak malinkaté. Asi bych alespoň jeden takový monument potřebovala na zahradu, aby mi vedle něj všechny ty často zdánlivé těžkosti a životní peripetie připadaly jen jako zrníčka písku, na které je nejlepší vrhnout se s kyblíčkem, lopatičkou a trochou dětské hravosti…

Se zastávkou u řeky jsme k večeru doputovali k prvnímu bodu ze seznamu našich cestovních destinací. K jezeru Bohinj.

Příroda nádherná, jezero magické, hory monumentální … a turistů jak blázen.

Do kempu jsme se nevešli, a tak jsme opět na černo přenocovali na blízkém parkovišti s lehkým rozčarováním, že to tu není taková idylka, jak jsme si vysnili.

Den čtvrtý

Probojovali jsme se do kempu Zlatorog na břehu jezera a snažíme se odmyslet si ty nahečmané obytňáky, karavany a lidi. Docela se nám daří a vžíváme se do role ostřílených kempových karavanistů.

V tomto rozpoložení, nás zastihla vzácná návštěva.

Tetička se strýčkem Hrochem z Prahy! V Čechách se potkáváme málo, tak si musíme dát spicha ve Slovinsku :-)

Ale abychom jen nezevlovali po kempu, vybrali jsme z vytipovaných výletů nenáročnou cestu k vodopádu Savica. Jako správní asociálové jsme si sice neodpustili povzdech nad tou spoustou lidí, ale tentokrát již s humorem.

Ovšem přeci jen je tu jedna věc, která nám naše putování znepříjemňuje. Tou nevítanou “společnicí“, která mi drásá nervy, a ostatním uši, je (pánové prominou, ale do palubního deníčku to zkrátka pro dokreslení atmosféry patří ;-) má "protivná" premenstruační fáze…

Někdy je lepší nemluvit a jen se dívat. Nejlépe srdcem ❤

Tak na to, Barboro, furt nezapomínej!!!

Obzvláště v období premenstruační tenze…

Karavan Karel a my – Jak to začalo

S mužem se shodneme v mnoha věcech, ale jeden rozpor kalí klidné vody našeho soužití už od počátku vztahu.

Hory versus moře!

Muž lobuje za výpravy horské, já zas za ty přímořské.

Co se dětí týče, ty se zatím projevují jako pramalý ukazatel rodinných preferencí, neb jsou zásadně na straně toho rodiče, který je právě v danou chvíli dokáže dovedněji nadchnout, rozuměj zmanipulovat.

Nicméně letos se nám podařilo vymyslet dovolenou, která si klade za cíl uspokojit tužby obou rodičů (a pochopitelně i dětí).

Pojedeme na Slovinsko do hor a pak do Chorvatska k moři!

Ideální a elegantní řešení…

Alespoň dokud jsme nezabředli do promýšlení detailů. Tedy do zapeklité otázky, kde budeme spát?

Těžkou hlavu nám dělalo zejména to, že:

• Nechceme být na jednom místě.
• Chceme se bez předem daných závazků rozhodovat kdy a kam.
• Nechceme dát za ubytování majlant.
• A chceme alespoň trochu pohodlí  (na tom jsem trvala po pravdě řečeno pouze já, a proto jsem vetovala mužův nápad se stanem…).

Tím pádem nám ovšem rychle ubývaly možnosti, až zůstala jediná…

Karavan nebo obytné auto.

Obytňák byl vyloučen pro poměrně vysokou cenu.

A hurá, máme tu vítěze. Jedeme karavanem!

Nikdy jsme s ním necestovali, ale kupříkladu mě tahle varianta úplně nadchla (asi proto, že já ten kolos nemusím řídit…), a tak muž v neděli odpoledne přivezl na zahradu náš domeček na kolečkách.

Pojmenovali jsme ho Karel, nastěhovali do něj celý svůj dovolenkový svět a v devět večer vyrazili, se čtyřhodinovým zpožděním oproti původnímu plánu, za dobrodružstvím!

Více o našem putování:
Karavan Karel a my - Z palubního deníčku

Jak jsem si přála nebýt doma...

Na začátku prázdnin, kdy potomstvo pořádalo soutěž v co nejoriginálnějším pojetí chřipky, jsem si posteskla, že mě to doma už nebaví a raději bych prázdniny trávila někde na cestách…

A protože v přání si jsem fakt dobrá (ačkoli výsledky či způsoby provedení někdy mé původní představě úplně neodpovídají, na tom bude třeba ještě trochu zapracovat), uplynulé týdny jsme opravdu strávili mimo domov. Ovšem také bez možnosti se domů vrátit, neb u nás kralovali podlaháři, kterým se u nás tak „zalíbilo“, že si to tu ještě o týden protáhli.

První dny jsme idylicky strávili na Seči.

Pak jsme na jednu noc dorazili domů, vyprali a místo garderoby k vodě a pro teploty 30 (a více) jsme se přebalili na hory a teploty 15 (a méně).

Na Benecku jsme strávili několik dní v sestavě dvou matek a šesti dětí a jelikož jsme s Lenkou, mou úžasnou kamarádkou a školní kolegyní, naladěné na stejnou antistresovou vlnu, měli jsme se vskutku báječně.

Naše dny asi nejlépe shrnuje jeden z mých facebookových příspěvků, jimiž v poslední době ulevuju svým psaveckým přetlakům, neboť na psaní článků, povídek a knih nemám dostatek prostoru:

Nechat dny jen tak plynout, v půlce výletu se rozhodnout, že se nám na žádnou rozhlednu vlastně nechce a jít sbírat borůvky, sjíždět v dešti tubingovou dráhu a pořádně si zaječet...

To jsou drobné optimistické maličkosti , které se na první pohled zdají být úplně triviální, ale když se nám z nich podaří poskládat celý den, týden a v ideálním případě rovnou život, možná časem zjistíme, že právě ty maličkosti, jsou tím největším strůjcem našeho štěstí ❤

Po horách měl být na řadě návrat domů. Ovšem jednou takhle k večeru mi opatrně volá muž, a že prý lásko špatná zpráva, podlaha se ještě o šest dní protáhne. Tak sice jsem úplně nejásala, ale místo k nocování jsem nám nakonec našla.

Z Krkonoš jsme se tedy přemístili, se zastávkou v Liberecké Zoo do Podkrkonoší a začali výletničit po Českém ráji.

Místa, kde jsem každou chvíli děti prudila výkřiky typu, „jéé, a tady jsme byli ve druhý třídě na školním výletě“, „jůů v tomhle rybníku jsem se naučila plavat!“ nebo „a sakra, to je ten kanál pod silnicí, kterým jsme tajně lezli na benzínku nakupovat sladkosti, co jsme si pak schovávali v kurníku…“ jako by nestárla a tahle naše bezdomovecká etapa pro mě tak získala další rozměr.

Nicméně, podlaháři dokralovali, dům je opět obyvatelný a já se snažím zregenerovat síly, protože v neděli vyrážíme v plné sestavě, tedy konečně i s mužem alias otcem, směrem na Slovinsko a (možná) ještě dál. Premiérově a na zkoušku karavanem… (!!!)

Takže, budete-li mít chuť sledovat naše putování s domečkem na kolečkách, sledujte facebook či instagram, kde budu jistě trousit nějaká ta cestovatelská moudra a novinky ze zákulisí ;-)