Jde na nás jaro

Už jsem si vyzkoušela miminko zimní (Matýsek) i podzimní (Amálka). Teď je na řadě to jarní (Překvápko). 

Jen to letní mi bude do „sbírky“ chybět. Tak třeba jednou… :-)

Každopádně musím říct, že jarní těhotenství je paráda. 

Už je hezky, což eliminuje depresivní nálady a splíny. Ještě není takové horko, aby těhotná žena omdlévala už jen při pohledu na teploměr. A zima se zdá být taky za námi, takže nehrozí nastydnutí břicha v nedopnutelném kabátě.

Navíc počasí přímo láká k pobíhání venku. A čerstvý vzduch, ten dělá dobře nejen mě a miminku, ale též starším ratolestem a psovi. 

Možná až moc dobře, vzhledem k hyperaktivitě, kterou u našich vcelku klidných potomků vyvolává.

A tak zatímco já si na louce za domem sbírám kopřivy na železem oplývající čaj. Děti válí sudy. A pes střídavě děsí koně od sousedů a aportuje.

Zkrátka jaro jak má být.

Holky s holkama

Už se to Amálce krátí. Ještě pár týdnů a z pozice benjamínka bude vyšoupnuta miminkem. 

Stane se z ní prostřední sourozenec. 

Podle sourozeneckých konstelací nejnevděčnější pozice. Prostředňáčci prý postrádají jedinečnost prvorozených i benjamínků a mají o to těžší roli. Co je na tom pravdy z hlediska praktického nevím, neb sama mám jen mladšího bráchu. Leč smysl to dává.

Možná i proto bych si přála, aby miminko bylo kluk a Amálce tak zůstala výsostná role jediné holčičky.

Zatím si ale užíváme ryze holčičí radovánky, když máme Matýska ve školce.

Po pravdě řečeno, od radovánek klučičích se to sice moc neliší, neboť Ami kouká na bagry stejně ráda jako její brácha, ale ženská přirozenost už přeci jen vystrkuje drápky. 

K mé nelibosti se to začíná projevovat zejména u ranního oblékání. Že chce nosit šatičky, to mi nevadí. V tom jí maximálně fandím a vycházím vstříc. Ale odmítání mikiny, protože pak přeci nebudou vidět kytičky na šatech!, případně čepice, protože s ní by si přece rozcuchala culíčky!, to už se mi zamlouvá míň.

Další ženská stránka, která se u naší dcérenky pomalu rozvíjí, je mateřský pud. Donedávna byla v kurzu auta, mašinky a jiné Matýskovy hračky. Teď začaly frčet panenky alias miminka. Amálka je rodí, nosí, vozí i kojí.

A v neposlední řadě objevila kouzlo kabelek, laků na nehty a pomád na rty.

Na druhou stranu, moc ráda na tohle slečinkování zapomene a s nadšením se jde ráchat v kalužích nebo hledat v hlíně žížaly. Zkrátka pravá holka do nepohody :-)

Vágusáci v zoo

Díky kamarádce jsem zjistila, že do termínu porodu mi zbývá nějakých pět šest týdnů. Když to nadhodila, nechtělo se mi tomu věřit. Už pár týdnů totiž žiju v domnění, že rodit mám až tak za dva měsíce...

Břicho stále nijak extrémně nepřekáží (nepočítám-li akrobatické kousky, jakými se stává zavazování tkaniček či úprava některých partií). Poslíčky zatím v nedohlednu. A nebýt extrémní únavy a nepřehlédnutelné živosti našeho potomečka, SKORO bych občas zapomněla, že jsem těhotná.

A tak se stále pouštím do velkých akcí a výletů. Abych den nato mohla skuhrat, že se nemůžu hnout a z domu už mě do porodu nikdo nedostane.

Každopádně první jarní den jsme s kamarádkou a jejími dětmi oslavili „výšlapem“ na Kunětickou horu. Děti překvapily. Neremcaly, že je bolí nožičky. Navzájem se hecovaly k běhu, šplhu a dalším, leckdy mírně nežádoucím aktivitám. A cestu nahoru i dolů tak všichni zvládli po svých a bez kňourání.

V sobotu jsme, tentokrát i s manželským doprovodem, vyrazili opět s onou kamarádkou do Zoo.

Vše probíhalo pohodově a všichni se zdáli být v dobrém rozmaru. Po obědě se však na naší Ami začalo projevovat vstávání v šest ráno a padl tedy návrh, přemístit ji spolu s kamarádčiným synem do vozíčku. Leč Amálka, typ veskrze rodinný, odmítla nastoupit do vozidla, kterým vládne jakýsi málo známý strejda.

A tak přišel na řadu náš pohotovostní kočárek z auta. Vozítko určené pro akutní a rychlé přesuny, které bylo naposledy využito za značně nepříznivých povětrnostních i terénních podmínek. Přesně tomu proto odpovídal i jeho stav. 

Původně šedou barvu překryla blátivá hněď a na boudičce byly k nalezení povidlové otisky prstů. Ale čert to vem. Hlavně že dítko má kde hlavu složit a nebudu ho muset nosit. 

Další krok na cestě k rodinnému homeless looku však přišel záhy. Hřiště zaujalo Amálku natolik, že se počůrala. A já, matka nemožná, jsem jako na potvoru nevzala oděv náhradní, protože „Amálka už se přeci nepočůravá“.

Nicméně poradili jsme si i v této nemilé situaci a Amálce na nohy navlékli mikinu. Nožky pěkně do rukávů a originální, i když poněkud padající, model byl na světě.

Měla jsem za to, že hůř už vypadat nemůžeme. Ale když jsme se ve finále rozloučili s kamarádčinou rodinou, která odjížděla o něco dříve, a na kočárek, už tak dost nereprezentativní, se nám přemístila modrá ikeácká taška s bundami, dosud ukrytá ve vozíčku, proměna v rodinu vágusáků byla završena.

Děti flekaté a uprášené od hlavy k patě. Ami v mikině místo kalhot. A vše úhledně složeno v blátem olepeném kočárku a obří tašce od profláklého nábytkářského řetězce.

Ale kdo by si takovými podružnostmi kazil náladu. Hlavně, že spokojenost byla na všech frontách a já někde v antilopím výběhu neporodila :-)

Ami ve speciálních mikinokalhotách :-)

Mimidialogy

Když jsem poprvé otěhotněla, ani mě nenapadlo, že jedním z možných "řešení" by byl potrat. I ve svých mírně telecích devatenácti letech jsem zkrátka měla pocit, že když už si mě ona dušička (alias Matýsek) vybrala, nemůžu ji jen tak poslat pryč. Nebyl to pro mě zkrátka shluk buněk, ale regulérní živá byost. Už od začátku.

Proto jsem pátrala po možnostech, jak si s mrňouskem už ve stavu 2v1 poklábosit. Díky již dříve zmiňovaným stránkám Vědomé mateřství jsem se seznámila s meditacemi, díky nimž jsem si toho s prenatálním Matýskem a později i Amálkou dost vyjasnila.

A jak taková meditace může probíhat?

Třeba tak, jak jsem to popsala ve vznikající "knížce" inspirované mými prožitky maturantky a nastávající matky v jednom :-)

...

Jako jednu z alternativ, kterak zapracovat na přijetí těhotenství mi Klárka nabídla meditaci, ve které se můžu pokusit spojit s dušičkou našeho miminka.

Nechtělo se mi. Meditování mi nikdy nešlo. Neuměla jsem svoje myšlenky zkrotit ani si představit absolutní ticho, klid nebo harmonii. Navíc se mi často chtělo v ten nejnevhodnější okamžik smát. Pořád jsem se vrtěla a někde mě něco šimralo...

„Bereš to moc vážně. Prostě se jen zkusíš uvolnit a představovat si to, co ti říkám a pak už to půjde samo. Jen netlač na pilu a nechtěj vidět víc, než čeho jsi v tuhle chvíli schopná. No, a když se ti bude chtít smát nebo brečet, prostě se směj nebo breč.“

To neznělo tak složitě. Rozhodně bych to mohla alespoň zkusit.

Klárka zatáhla závěsy, pustila tichou hudbu a já se natáhla na pohovku. Připadala jsem si hloupě.

„Zavři oči a soustřeď se na svůj dech. Dýcháš zhluboka a klidně. S každým výdechem z tebe odchází napětí a tělo se uvolňuje. Hluboký nádech. Hluboký výdech.“

Klárka mluvila tiše a já se snažila řídit jejími instrukcemi spolu s vlastní intuicí. Každý výdech jsem směřovala do některé části těla a pokoušela se ji uvolnit. Za chvíli jsem cítila, jak mi tělo těžkne a mysl se vznáší kousek nad ním.

„Teď se vydáš dolů po barevných schodech. Nech se vést mým hlasem a stále zhluboka dýchej.“

Uvolnit se a dýchat, to jsem zvládla. Ale myšlenky mi stejně od pozorování dechu těkaly na všechny strany.

Kolik už může být hodin? Ta pohovka je úžasně pohodlná. Něco mě lechtá na nose. Bude to holka nebo kluk? Zhluboka se nadechuju a nechávám vzduch proudit celým tělem. Hluboký výdech. Nebude se už Tomáš strachovat, že nevolám?

„Představ si, že stojíš na červeném schodě. Červená barva tě obklopuje a ty ji necháváš, aby prostoupila celou tvou mysl.“

Červená. Ta má tolik odstínů. Jaký si mám vybrat? Jahody. Mám ráda jahody. Představuju si, že stěny kolem mě jsou potapetované rudými jahodami. Červená je všude kolem mě.

„S výdechem sestup na druhý schod v barvě oranžové. Obklopuje tě oranžová barva. Nadechni ji do sebe a vydechni.“

Teď už je to snazší. Stěny kolem pokrývám záplavou oranžových pomerančů.

„S dalším výdechem následuje žlutý schod. Žlutá barva tě celou prostupuje.“

Zmatkuju. Čím to tu mám polepit teď? Slunečnice. Všude jsou lány slunečnic a já s radostí vdechuju jejich letní vůni.

„Další krok tě přivádí na zelený schod. Nyní tě obklopuje zelená barva.“

Zelená, moje oblíbená. Všude kolem sebe mám jarní listí a svěží trávu. Líbí se mi to.

„Vydechni a sestup na další, modrý schod. Modrá barva prostupuje tvoji mysl.“

Od trávy zvedám pohled k nebi a všude kolem je teď blankytně modrá obloha. Skoro se vznáším.

„Další schod má barvu fialkovou. Nadechni ji do sebe.“

A zase zpátky na zem. Představuju si šeříky a jejich těžkou vůni.

„S výdechem sestup na poslední schod v barvě fialové.“

Šeříky tmavnou a mění se na temně fialové. Mám jich plnou náruč.

„Tento schod tě přivádí k průchodu plnému světla. Projdi jím. Nyní jsi vstoupila do svého vnitřního pokojíčku. Rozhlédni se kolem a vyber si pohodlné místo.“

Vidím průchod. Má tvar klenutého kamenného oblouku a vydává oslnivou záři. Zavírám oči a procházím skrz. 

Můj vnitřní pokojíček připomíná hradní věž. Je tu útulno. Uprostřed stojí pohodlné křeslo. Měkké, s květinovým potahem. Usedám do něj a rozhlížím se.

Stačí pomyslet a rázem je kolem spousta hořících svíček. Začíná mě to bavit. Na stolek u zdi si v mysli pokládám vázu plnou kopretin.

„Posaď se tak, abys viděla na světelný průchod a nyní ze srdce požádej, aby tím průchodem prošla dušička tvého miminka, které nosíš.“

Jak to mám udělat? Zase jsem si začala připadat divně. Ale zkusmo jsem ze sebe cosi jako prosbu vymáčkla.

Prosím, mrňousku, přijď za mnou.

Než jsem stačila začít pochybovat, proběhl klenutým průchodem drobný chlapeček. Měl blonďaté vlásky, jaké jsem si pamatovala ze svých dětských fotek a na sobě bílou košilku. Připomínal mi malého cherubínka.

„Přivítej se s děťátkem. Můžeš si s ním popovídat, pohrát nebo ho jen obejmout. Já vás teď nechám o samotě.“

Ahoj. Oslovila jsem tiše tu křehkou postavičku před sebou. Chvíli jsme se jen navzájem prohlíželi.

Usmíval se. Sklouzla jsem z křesla na zem a klekla si před něj. Potom jsem otevřela náruč. Malý skřítek do ní okamžitě vběhl. Jako by tam patřil odnepaměti.

Pevně jsem ho sevřela v náručí a rozbrečela se.

Byl tak krásný, maličký a vypadal hrozně bezbranně.

Promiň, Skřítku. Moc se omlouvám, že jsem tak dlouho pochybovala. Že jsem z tebe neměla radost a pořád se litovala. Slibuju, že se budu snažit být ti dobrou maminkou. Mám tě moc ráda, mrňousku.

Držela jsem svého malého chlapečka v náručí a cítila, jak mě jeho ruce objímají kolem krku. Po tvářích se mi stále rozléval vodopád slz a s nimi jako by odplouvala i většina strachů. Všechno bude v pořádku. Skřítek bude zdravý. A já to zvládnu.

Seděli jsme na zemi a mně bylo dobře. Už jsem nemluvila. Jen beze slov jsem se snažila nabídnout svému děťátku pocit bezpečí a svoji lásku, která mi najednou přišla úplně přirozená.

„Přišel čas, rozloučit se pro tuto chvíli s dušičkou tvého miminka.“

Nechtěla jsem ho pustit. 

Naposledy jsem ho k sobě přitiskla a pohladila po vláskách.

 

Chlapeček se stále beze slova, ale s úsměvem zvedl, zamával mi a prošel světelným průchodem.

Zůstala jsem sama.

„Naposledy se rozhlédni po svém vnitřním pokojíčku a připrav se na ukončení meditace. Projdi světelným průchodem a s nádechem vystup na první schod v barvě fialové...“

Na cestu po schodech zpět do reálného světa jsem se už nedokázala soustředit. Pořád jsem před sebou viděla malého chlapečka. Svého chlapečka. Znamená to, že se nám narodí kluk? Určitě. Budeme mít kluka!

...

Meditaci provozujeme i s mrňouskem číslo tři. A o čem právě diskutujeme? O porodu.

K oboustranné spokojenosti jsme se dohodli, že všechno proběhne v klidu, bezbolestně a rychle. Tak uvidíme :-)

Miminko v bříšku dle Matýska. Zdá se, že to bude učiněné sluníčko :-)

Kdo rodí? Doktoři nebo ženy?

Ačkoli jméno náš třetí potomek stále nemá a výbavičku jsem taky ještě chystat nezačala, čím dál intenzivněji přemýšlím o porodu. A s hrůzou zjišťuju, že za ty čtyři roky se situace rozhodně nezlepšila.

Od prvního těhotenství jsem byla rozhodnutá rodit přirozeně. Nechtěla jsem nic víc než určitou míru svobody, nulové zásahy a miminko co nejdřív u sebe. Porodní plán jsem nesepisovala. Přeci se v porodnici dokážu se zdravotníky dohodnout.

Jak jsem byla naivní.

Porod je zkrátka věcí lékařů, a vy nám do toho, milá rodičko, rozhodně nemáte co kecat! 

Asi tak by se dal shrnout přístup valné většiny zdravotníků. 

Ale může se tomu vůbec člověk divit? Když naše společnost vnímá porod jako akt, který je nutné přesunout do zdravotnického zařízení se stoprocentním lékařským dohledem a ideálně ještě odborně vedený a směrovaný? Když nám nepřijde nic zvláštního na statistikách a článcích začínajících slovy „lékaři přivedli na svět tolik a tolik dětí“?

Tak kdo tu rodí? Kdo má dělohu, v ideálním případě nosí devět měsíců dítě pod srdcem a pak si pěkně vyžere všechny kontrakce? Žena.

 

Přesto porodník nakonec novorozeně chytí a hrdě prohlásí: tak jsem to vaše dítě přivedl na svět! Beze mě byste to, maminko, nezvládla.

Jasně, že se právě v tuhle chvíli ozve dav žen i mužů, kteří budou zapáleně hájit lékařské zásahy a vyrukují s příběhy, kdy lékaři matkám i dětem zachránili život. Tak to samozřejmě je. Někdy na to zkrátka žena nestačí. A já za to lékařům samozřejmě děkuju.

Ale proč paušalizovat? Proč preventivně zasahovat, píchat vodu, podávat oxytocin, provádět nástřih a intenzivně se vměšovat i v případech, kdy by stačilo dát rodícím ženám jen prostor. 

Proč je tolika porodníkům tak proti srsti, že některé ženy po nich zkrátka chtějí jen to, aby nedělali nic. To tak moc drásá jejich ega? Mají dojem, že kdyby neprovedli alespoň malý nástřížek, necítili by se pak dost užiteční?

Jako porodník, který v jistém rozhovoru na dotaz, zda by nebylo namístě změnit některé u nás zavedené praktiky, reagoval slovy: „A to po mě chcete, abych přiznal, že jsem to celou svou kariéru dělal špatně?“

Vážím si lékařů, zejména těch, kteří nezapomínají, že jsou stejně jako pacienti lidmi a jen proto, že mají lékařské vzdělání a nosí bílé pláště, nestávají se z nich neomylní bohové. A omlouvám se všem osvíceným zdravotníkům, kterých se mohl článek dotknout. 

Přesto si trvám na svém.

Porod je záležitostí přirozenou a je právem ženy rozhodnout se, jak přivede své dítě na svět.

Některé se cítí bezpečně v rukou lékařů a na sále, kde je okamžitě k dispzici veškeré moderní vybavení. Jiným by stačilo vědomí, že lékař je pro případ komplikací po ruce, ale pro vlastní porod by uvítaly intimnější atmosféru v doprovodu vlastní porodní asistentky a bez vnějších lékařských zásahů. A pak je tu relativně malé procento žen, které preferují porod doma. Kde se nebudou muset s nikým dohadovat, kde budou mít své soukromí a kde budou moci přivést své dítě na svět v prostředí, kde se cítí dobře.

Chápu přístup všech žen. Každá jsme jiná. Jen bych si přála, aby i celá naše společnost a zejména zdravotníci, byli schopni stejné tolerance a většího nadhledu.