Visí, visí!

Řeč naštěstí není o žádném ubohém nebožtíkovi. Ale o naší houpačce! 

Vzhledem k rozloze našeho domu mi přišlo jako skvělý nápad dát dětem do pokojíčku houpačku a z postele klouzačku. 

Klouzačka neprošla. Jednak proto, že děti zatím nemají vhodné postele. A jednak proto, že muž bojkotuje její vybudování. Což v podstatě chápu a s pokojem bez klouzačky jsem se smířila.

Za houpačku jsem ale bojovala už od našeho nastěhování. Muž svolil a při nejbližší cestě do Ikey jsme kromě spousty dalších nezbytností pořídili i ikeáckou vako-houpačku. 

To bylo před rokem.

Od té doby houpačka nabírala síly v šuplíku. A já se marně snažila muže namotivovat k jejímu přimontování. Obrázek na zeď si sice přitluču sama, ale vrtat do našich klenutých stropů si netroufám. 

Obzvláště poté, co se mi dostalo obsáhlé přednášky o tom, kterak složitě je nutno houpačku připevnit. Nabyla jsem po ní dojmu, že k tomu, aby u nás tahle hraček mohla bezpečně viset, je třeba vykoupit alespoň polovinu sortimentu běžného železářství. Rozvrtat třetinu stropu. A vyhradit si na vše minimálně týden.

O Vánocích pořídila houpačku pro děti i kamarádka. S mužem ji přimontovali ještě téhož dne. Asi ovládá lepší přesvědčovací techniky.

Každopádně od té doby jsem zvýšila frekvenci hovorů H z jednoho týdně na jeden denně. Dokonce jsem přikročila k manipulativním výhružkám „hodinovým manželem“. Přičemž pro schopné domácí kutili je „hodinový manžel“ něco jako strašák ohrožující jejich mužnost. (A já se stejně pořád nemůžu zbavit pocitu, že když se řekne „hodinový manžel“, jedná se o něco pořádně nemravného.)

Ať k tomu přispělo cokoliv. A já bych řekla, že to byl především fakt, že už mě měl muž plné zuby. O víkendu konečně nadešla ta osudová chvíle. Muž připravil všechny vrtáky, vrtačky, šrouby, matice, hmoždinky, podložky, klíče, jakési neuvěřitelně dlouhé vruty a další propriety, jejichž názvy si nejsem schopná zapamatovat. A pustili jsme se do houpačky.

Děr bylo nakonec třeba jen osm a zabralo to pouze jedno nedělní odpoledne. Které ovšem stálo za to. Především naše nervové soustavy si celkem užily. Dohadování o vhodném umístění houpačky. Několikero sundávání téměř připevněných háčků. A v neposlední řadě děti neustále vyžadující lezení po štaflích, ideálně až ke stropu.

Teď už houpačka visí. A Matýsek v ní. Většinu času je vidět jen kmitající nožky, kterak se Matýsek pokouší přivodit si zvracení za pomoci téměř centrifugových otáček. 

Celá já v jeho věku. 

Hobití rande

V sobotu se na nás konečně usmálo štěstí. 

Nikoho nepíchalo v uchu, nikdo nezvracel. Dokonce ani my dospělí jsme nemuseli každých dvacet minut opouštět společnost s křečovitým „omluvte mě.“ Zkouškové jsem úspěšně zdolala a utvrzovala se v krásném přesvědčení, že nějakou odměnu si za ty probdělé noci a dobré známky zasloužím. A babička s „dědečkem“ byli svolní strávit s našimi ratolestmi celé odpoledne.

Muž a já jsme tedy mohli vyrazit na dlouho odkládané kinorande. Na Hobita.

Nečekejte ode mě žádnou kritiku ani snahu o objektivní zhodnocení. Hobit je pro mě srdcová záležitost, má první fantasy knížka a má láska dětských let. Proto jsem na film hleděla optikou pubertální dívky snící o svém idolu z plakátu.

Když už jsme u toho pubertálně laděného uvažování. Napadlo by vás, že trpaslíci můžou být sexy? Mě ne. Muže taky ne. O to rozladěnější proto byl, když jsem slovo sexy ve spojení s některými příslušníky trpasličího národa použila. Asi zásah pro mužské ego.

V čem už si byl muž jistější, byla druhá část našeho rande v obchoďáku.

Přizvala jsem si ho jako morální podporu a módního poradce při nákupu podprsenky. Nakupování spodního prádla je pro mě totiž hotové utrpení. Zejména nyní, kdy se objem mého hrudníku mění v závislosti na aktuální frekvenci kojení.

Už před dětmi mi dělalo problém se s prodavačkou bavit o svých proporcích a nechat se potupně přeměřovat. Teď je to stokrát horší.

Obzvláště tehdy, jsou-li prodavačky dívkami s ideálními mírami, hladkými účesy, z nichž neuniká ani jeden vlas (jak to sakra dělají?). A dokonale vytvarovaným obočím, které významně pozvedávají, začnu-li se svíjet, protože mě měření lechtá. Nebo začnu-li rudnout, protože mám vyslovit svou velikost značně převyšující tu jejich xxs.

Obchody s takovými prodavačkami míjím. Jsem srab. Pokaždé mám totiž dojem, že na mě hledí pohledem, který jako by říkal: Chudinko, tobě už pomůže leda tak pytel od brambor. Muž se mi sice směje, ale ochotně mi pomáhá hledat obchody se spodním prádlem, v nichž dosluhují prodavačky důchodového věku a mateřského vzezření.

Takovou se nám v sobotu najít nepodařilo. Smířila jsem se proto s ženou středního věku neúspěšně maskující počínající obezitu. 

Původně jsem pokukovala po rozkošných kouscích prádla s puntíky, pastelovými barvami nebo alespoň malinkými kousky  frivolní krajky. Marně.

Prodejnu jsem opouštěla s pocitem, že na takové věci jsem moc „zralá“, ne-li přezrálá. Neboť, jak mě s blahosklonným úsměvem informovala prodavačka, v mé velikosti, kterou jsem dosud považovala za normální až lehce podprůměrnou, takové rozkošné kousky nevedou. Načež mě odkázala k oddělení s prádlem tělových odstínů a asexuálních tvarů.

Možná jsem přeci jen měla jít spíš za těmi vystajlovanými slečnami. Té jedné koukala z notně obdařeného výstřihu leopardí podprsenka s růžovou krajkou. Ta by pro mě možná měla pochopení.

Závěr našeho hobitího rande, okořeněného podprsenkovou anabází, byl však poněkud hořkosladký. Neb jsme nezůstali ušetřeni zprávy o tom, kdo že se to bude stěhovat na hrad.

Citát: „Byla to taková pěkná tečka, za tím naším případem.“

Jára Cimrman, Vražda v salónním coupé

Politika, politika, proč se nás tak mocně týká

Snad by se (óóó náš veliký) Jára Cimrman neurazil, kdyby věděl, že jsem si jeho slova ze hry Akt dovolila pozměnit. A místo erotiky, dosadila politiku. Která posledních několik týdnů hýbe útrobami naší země daleko citelněji než o mnoho příjemnější erotika. 

Ačkoliv nechci generalizovat. Někteří jedinci jistě zvládají zaměřit pozornost a úsilí oběma směry.

Nicméně, současnou fascinaci naší politickou scénou nelze přehlédnout. V mém relativně krátkém životě je současná prezidentská volba zajisté tou největší mediálně politickou akcí, která oslovila celou společnost.

Co do angažovanosti řadového občana s ní může soupeřit snad jen sametová revoluce. Tu jsem ovšem zažila coby nemluvně zajímající se tak maximálně o maminčiny bradavky a suchou plenku, proto mi komentáře k této době nepřísluší.

Dnes však žasnu nad zajímavou metamorfózou běžných lidí, v zapálené politology. Taky jste si toho všimly? Kolik máme najednou odborníků na politiku a politickou scénu? 

U některých bych opravdu upřednostnila návrat k té fascinaci erotikou. Zejména v kruhu rodinném dělá zpravidla erotika menší problémy, než vyostřená politika. (Pokud tedy necháme stranou erotiku zaměřenou mimo rodinné lože.) 

Každopádně vyjádřit vlastní názor je fajn. Ať už jste pan Novák z pekárny nebo pan Svěrák z divadla, jehož si navíc poslechnu vždycky s chutí. Když k tomu přidáte nějaký ten slušný argument, je to ještě lepší. A jestliže se to pojme s humorem, není to ani taková nuda. 

Ale to plivání špíny a pseudoodborné analýzy, které se šíří, zejména internetem, daleko rychleji než chřipková epidemie, to je někdy vážně hrůza. 

Na druhou stranu, pokud nám, jako společnosti zůstane takový zájem o politiku, třeba se začne všechno hýbat lepším směrem. Jenže to už není ani představa optimistická, ale spíše utopická. 

Ale snít se přeci má, takže jen houšť!

Mám tě rád

Když mi Matýsek poprvé řekl „Mám tě lád, maminko,“ skoro mě to rozbrečelo. Byla jsem dojatá a šťastná a bylo mi celkem jedno, že u toho zrovna sedí na záchodě. Nutno podotknout, že cit pro vhodné chvíle k silným citovým výlevům a sdělením zdědil pravděpodobně po tatínkovi.

Slova mám tě rád, miluju tě, jsou jedny z nejsilnějších a nejkrásnějších. Jsou přímo kouzelná a mají velkou moc.

Vždyť kdo by odolal vyznání lásky? Málokdo. Vědí to i někteří muži, volící strategii „játětakmiluju“ na cestě do dámských kalhotek. Není to sice úplně košér, ale úspěchy to slaví veliké.

Snad za to může i naše vyhladovění po troše něhy a slovech lásky. Slýcháme-li je málo, okouzlení nad mužem dovedně manipulujícím s láskyplnými slovíčky se přímo nabízí. Co na tom, že ráno nebo možná jakmile si zapne poklopec, láska vyprchá a při troše štěstí zbyde jen „ozvu se". Což málokdy znamená, že se dotyčný skutečně ozve.

Někdy je zkrátka lákavější strávit pár chvil se zdánlivou láskou než čekat, až přijde nějaký milovník s pugétem růží a skutečně upřímným „miluju tě!“

A je to škoda. 

Je škoda, že si ta prostá slova říkáme tak málo. A ne jen ve vztazích mileneckých. Kdy jste naposledy řekli rodičům, sourozencům, dětem, prarodičům, že je máte rádi? Jen tak. Já si už ani nepamatuju. A přitom by bylo fajn odpovědět, že to bylo naposledy dnes ráno. Nejpozději včera večer.

Jenže je vždycky jednodušší pitvat se v tom, co je špatně, hledat chyby a kritizovat. Kdo na co zapomněl, kdo koho urazil, kdo kam přišel pozdě. 

Ale já se hodlám polepšit. Příště, i když muž dorazí z práce hodinu poté, co slíbil. Neřeknu uraženě „Jdeš pozdě!“ a nebudu si hrát na netýkavku. Ale raději to půjdu do koupelny rozdýchat a pak mu řeknu, že ho mám stejně ráda. Protože začít musíme u sebe. Jako obvykle.

Vyzývám tedy všechny muže a ženy: Říkejme si víc láskyplných slov! 

A ne jen v situacích kdy potřebujeme něco vyžehlit. („Lásko, miluju tě. A mimochodem nabourala jsem tvé auto.“) Nebo si zkrátit cestu do něčí postele. Ale zkrátka jen tak.

O mateřské "dovolené"

Jedním z velkých společenských mýtů, který stále přetrvává, je domněnka, že mateřská je vlastně dovolená. Takové domácí Tahiti. Celé dny volno, žádné povinnosti, spousta výletů, vyspávání do oběda a hraní si od rána do večera. I ten drink s deštníčkem si přeci máte čas udělat! No nevypadá to jako ráj?

Tento mýtus je pravděpodobně přiživován zejména mužskou částí populace. A některými bezdětnými ženami.

Ve skutečnosti je ovšem mateřská práce na plný úvazek. S pracovní dobou neomezenou a mnohdy bez přestávky na oběd. Maká se sedm dní v týdnu. Plat je mizerný. Společenský status minimální.

Kromě toho podstupujete v době mateřské psychicky náročný sebezkušenostní výcvik. Velký kurz tolerance a trpělivosti. A workshop manuální zručnosti s cílem obsáhnout několik činností najednou.

Jste nuceni proniknout do základů zdravovědy a ošetřovatelství. Stát se do jisté míry odborníkem v pedagogice volného času a vývojové psychologii. A nesmíme zapomenout ani na péči o domácnost a osvojení si kuchařského minima.

Nezbytným předpokladem pro péči o svěřené nezletilce je v určitém období i time management na vysoké úrovni. Vytříbené komunikační a diplomatické schopnosti. Dovednosti spojené s vyjednáváním a zvládáním krizových situací. A vysoká míra kreativity a adaptace. Vlastní iniciativa a efektivní řešení vyskytnuvších problémů se cení.

Pracovní náplň je opravdu všestranná. Žena na mateřské se stává kojnou, hospodyní, likvidátorkou katastrof, dozorcem, učitelem, manažerem, vychovatelem, ošetřovatelem, bavičem… Množství zastávaných pozic je vzhledem k jejich rozmanitosti v podstatě nepostihnutelné.

A k tomu všemu je pro zdravý vývoj nezletilce třeba, aby žena zapojila také emoční stránku osobnosti a v ideálním případě vše dělala s láskou. Poskytla dítěti stabilní citové zázemí, otevřenou náruč a plné uspokojení potřeby bezpečí a bazální jistoty. 

Na druhou stranu. Pokud ženě (i když, dnes je třeba být genderově korektní, takže i muži) nevadí v jednu chvíli utírat špinavá pozadí, vařit oběd a dělat klauna. O chvilku později se stát nezávislým soudcem v důležitém sporu ve věci krádeže autíčka. A vše zakončit diplomatickým vyjednáváním o ukončení her a nutnosti zalézt do postele. Může se taková mateřská stát neocenitelnou a dokonce zábavnou a radostnou zkušeností.

Ba dokonce je možné si ji užít jako jedno z nejkouzelnějších a neopakovatelných období. A k tomu, jako bonus, mít dobrý pocit z toho, co všechno vás taková mateřská naučila.

A mě už naučila hodně. Neměnila bych :-)

Maturitní večírek a blogová fůze

Jak známo, na dvou židlích se sedí obtížně. A mně se nelíbí sedět ani na dvou blozích. Proto ruším svůj neprosperující a stagnující blog povídek. Který toho stejně mnoho neobsahuje a zbytečně zaclání v kyberprostoru. A realizuji blogovou fůzi.

Povídku Odcházíme (o níž se někteří domnívají, že je pouze pro psychicky otrlé a stabilní jedince, přesouvám na původní místo) a dnes vám předkládám text s názvem Maturitní večírek.

Večírek vznikl jako má maturitní slohová práce, tudíž ač rozhodně není dokonalý. A dnes bych ho rozhodně upravila nebo možná ani nenapsala. Mám k němu silný citový vztah a pokaždé mě na chvilku přenese do, svým způsobem, bezstarostných středoškolských let.

Kdo to tenkrát mohl tušit, že v době, kdy jsem slohovku psala, už jsem byla pár dní těhotná... Vzhledem k obsahu, celkem paradox :-)

Maturitní večírek

Poslední zvonění :-)

Stála jsem u baru a prohlížela si známé tváře. Obvykle jsem sice nepatřila k lidem, kteří večer ve společnosti stráví osamělým popíjením, ale také jsem nebyla prototyp společenského hýřila. Tolik jsem se na dnešní večer těšila a najednou jsem si přála zastavit čas a nepouštět ty lidi, kteří byli celých osm let součástí mého každodenního života, pryč. Byl to konec jedné éry a všichni jsme si to uvědomovali. Otřásla jsem se nad svým sentimentem. Odkdy používám takové fráze? Ale nové situace si žádají nová pojetí, a ačkoliv sousloví „konec jedné éry“ zní jako prvotřídní klišé, tuto situaci vystihuje dokonale.

Ano, konec jedné éry. A já mám dojem, že zatímco všichni ostatní dospěli, já jsem stále nepoznamenaná jakoukoliv zajímavou životní zkušeností. Mám na mysli především zkušenosti milostné. Kdybych zatoužila být ještě o trochu více patetická, nazvala bych se nepolíbenou pannou. Jsem přesvědčená, že tenhle typ myšlenek ve mně vyvolávala jednak vodka a jednak fakt, že se mezi spolužačkami rozproudila čilá debata na téma sex. Co jsem k tomu mohla říct? Nic. Absolutně nic. Ještě více deprimující byla skutečnost, že jsem k získání nějaké pikantní milostné zkušenosti neměla ani příležitost. Tedy nepočítám-li pokus o slintavý polibek malého Standy.

Bylo nám asi sedm a naše spřátelené rodiny spolu pravidelně vyjížděli na dovolenou. To osudné léto jsme vyrazili do Chorvatska. Byl to rok, kdy jsem si pozvolna začínala uvědomovat své „ženství“ a začala nosit i druhou, dosud opomíjenou, část plavek. Myslím tím samozřejmě podprsenku. Jak mě tenkrát rozčilovaly poznámky dospělých, že mi pod ní něco chybí a jestli nechci počkat, až dorostu. Každopádně se zdálo, že i Standa si začíná být vědom toho, že nejsem jen dlouhovlasý kluk bez pindíka. Projevilo se to především jeho nadšením pro hru na doktora a vyvrcholilo to jeho snahou vášnivě mě políbit. Bohudík nebo možná bohužel jsem nehodlala svou čistotu a nevinnost zahodit kvůli pihatému Standovi a dala jsem mu facku. Vyrazila jsem mu tím zub. Naštěstí mléčný.

Asi ve mně zůstalo něco z té nedostupnosti, protože víckrát se mě už nikdo políbit nepokusil. Někdy lituji, že jsem tenkrát Standu nenechala, aby mě do téhle, mezi vrstevníky velice oblíbené činnosti, zasvětil.

Znovu jsem se rozhlédla po rozesmátých tvářích okolo a tentokrát se soustředila především na ty chlapecké. Nikdy dřív mě nenapadlo dívat se na ně jako na potenciální partnery. Byli to zkrátka spolužáci. Někteří milí a vtipní, jiní protivní, nudní a šprti. Ale dnes jsme se loučili. Zřejmě se od této chvíle uvidíme maximálně na nějakém třídním srazu. A kdo ví, jestli se ještě někdy sejdeme úplně všichni. Koneckonců i během školní docházky jsme měli absenci nemalou. Najednou jsem je začala vnímat v úplně jiném světle a v hlavě se mi rodil zvrácený nápad. Omlouvala jsem to přílišným množstvím vypitého alkoholu, ale už jen to, že jsem byla schopná nějakého racionálního zdůvodňování, můj argument zpochybňovalo.

Dosud jsem možná byla příliš vybíravá. Čekala jsem na pověstného prince na bílém koni. Možná prostě mou jedinou šancí bylo vzít věci do vlastních rukou. Bylo to bláznivé. Bylo to povrchní. Ale nežiji v době ani v zemi zmítané válkou, hladem či totalitním režimem. Nemusím řešit existenční otázky ani se s odvahou a odhodláním vrhat do boje za svobodu a spravedlnost. Žiji v době, která přímo nahrává pitvání se ve vlastních malicherných problémech. A tak se pitvám. Že mým největším problémem je aktuálně můj neexistující milostný život je sice politováníhodné, ale nijak překvapivé. Koneckonců se tu jedná i o můj společenský status. Navíc, řešit závažné problémy na vlastním maturitním večírku by ani nebylo přirozené. Dnes v noci budu zkrátka a dobře nezodpovědná, povrchní a možná i poprvé v životě spontánní.

Pro jistotu jsem si objednala další vodku. Bude pravděpodobně nejlepší, když k přívlastkům popisujícím mou dnešní identitu přidám i mírně opilá. Dnes nekončí jen éra středoškolská, ale i má éra neposkvrněnosti. Stačí jen vybrat vhodný objekt. Udělám radikální řez. Přestanu snít o panu Dokonalém a vezmu zavděk tím, co se mi tu dnes večer nabízí. Ani nevím, kde se ve mně vzala ta jistota, že vybraný exemplář bude s mými záměry souhlasit. Ale vodka v kombinaci se zoufalstvím, které pramenilo z představy, že do toho skutečného světa za zdmi našeho bezpečného gymnázia vstoupím naivně nevinná, na mě zřejmě měla osvobozující účinky.

Na baru se ke mně připojilo několik spolužaček, které si za ta léta vysloužily titul kamarádky. Pozvaly mě na panáka. Měla bych odmítnout, napadlo mě, když jsem si uvědomila, s jakou nejistotou stojím na vlastních nohách, ale nedaly mi příležitost.

„Na nás!“ vykřikla Zuzana a ztratila rovnováhu. Se smíchem jsme ji zvedly a vyprázdnily skleničky.

„Ať nám vyjdou všechny naše plány,“ dodala jsem ještě tiše a nemyslela přitom na vysokou školu ani podobně vzdálenou budoucnost. Myslela jsem na dnešní večer a na tři kluky, kteří přicházeli v úvahu.

Holky nadšeně souhlasily. Kdyby jen tušily, co se mi honí hlavou… Ale co, všechny jsou na tom lépe než já. Zuzana má na každém prstě kluků deset a svou éru neposkvrněnosti ukončila ještě dřív, než dostala občanku. Kamila na tom je podobně a Renata s Hankou mají obě „vážný vztah“. Z naší pětice jsem tu už jen já, která musí spřádat pubertální plány, za něž se bude ráno proklínat.

Pustila jsem z hlavy sebekritické myšlenky a dala se do výběrového řízení, o němž jeho účastníci neměli ani nejmenší tušení.

První na seznamu byl Petr. Vysoký blonďák, do kterého jsem byla v prváku platonicky zamilovaná. Mé poblouznění vyprchalo ve chvíli, kdy po mně na lyžáku chtěl, abych mu nesla lyže, protože pro něj začínaly být příliš těžké. Jeho rozmazlenost ovšem vyvažovala atraktivita a sexappeal. Starost mi ale dělala jeho náročnost, pokud šlo o dívky. Nejsem sice žádné ošklivé káčátko ani zakřiknutá chudinka, ale do mola brázdící modelky mám daleko. K mé nejistotě navíc pochopitelně přispívá fakt, že se musím uchylovat k tak ponižujícím praktikám. Přesto si stále myslím, že jsem vcelku hezká a za to, že jsem se dosud nemohla milostně realizovat, vděčím své vybíravosti a sarkasmu, který u většiny jedinců opačného pohlaví vyvolává spíš „odpor“ než náklonnost.

Dalším kandidátem na roli mého „zasvětitele“ byl Tomáš. Ten není takový sukničkář a muskulaturní samec jako Petr, ale je pohledný a milý. Díky své povaze měl vždycky množství obdivovatelek především u studentek nižších ročníků. Je spíš citově založený, ale stoprocentně a ze spolehlivých zdrojů vím, že není nezkušený panic, který by se při mém návrhu vyděsil a utekl.

Posledním adeptem byl Adam. Spíš sympatický než hezký, ale přesto mě přitahoval nejvíc. Je to ten saturninovský typ, který by byl příliš neváhal a v otázce mísy koblih by se rozhodl jednat. Je mi blízký i svým sklonem k ironickým poznámkám. K jeho kouzlu patří i jeho nečitelnost a nepředvídatelnost. Nerad o sobě cokoliv prozrazuje, raději poslouchá. Vlastně jsem se mohla jen dohadovat, patří-li do kategorie zkušených, či naopak, ale rozhodla jsem se, že mi to nevadí. Měla jsem vítěze. Je na čase, aby si vybral svou cenu.

Nechtěla jsem o tom příliš přemýšlet. Snad ze strachu, že bych shromáždila příliš argumentů proti svému pošetilému jednání a vycouvala. Očima jsem vyhledala Adama v hloučku spolužáků. Nezdál se být opilý. Nebyla jsem si ovšem jistá, jestli je to dobře nebo špatně. Já jsem se každopádně pro jistotu znovu obrátila k barmanovi a nechala si nalít další skleničku.

Zavřít dveře za svou téměř absolutní nevinností bylo nakonec docela snadné. Když jsem přistoupila k Adamovi a pozvala ho na panáka, vypadal celkem potěšeně. Trochu ho zaskočilo, že jsem místo k baru zamířila ven, ale následoval mě. Pak přišla ta nejtěžší část. Požádat ho, aby mě políbil.

„Jsi opilá,“ odpověděl automaticky. „Já vím,“ potvrdila jsem.

Adam sice nebyl pan Dokonalý ani princ na bílém koni, ale byl skutečný. A já jsem mohla konečně bez obav vstoupit do nové éry.