Je agrese OK? A co s ní?

Bitkáááá! Ozve se čas od času ve škole a děti se do sebe pustí v lepším případě polštáři...

Co s tím? Zakazovat úplně jsme nechtěli. A tak nám skoro dřív než řád školní visel ve škole řád bitevní. Ale stejně si s občasnými projevy (přirozené) agrese ne vždy víme rady.
Jak s ní pracovat? Jak ji kultivovat? Jak z ní neudělat děsivého strašáka, ale naši přirozenou součást, kterou dokážeme třeba v případě ohrožení použít?
A doma? No, ne že by se naše děti rvaly furt, ale tak, ze tří potomků jsou dva kluci... To by mohlo mluvit za vše.
Dnes se agresivních projevů až hystericky bojíme. U dětí je potlačujeme, protože řešit něco násilím, to se přece nesmí!!! Jistě, nemělo by se. Ale je správně odsunout agresi do zóny tabu?
Myslím, že ideální to není...
A tak se už těším na prožitkový seminář s provokativním názvem Agrese je OK: Naučte se zacházet s agresí u dětí! na který zvu i vás.
Dnes uzavíráme přihlášky, ale třeba se někomu z Pardubic a okolí trefím do noty...
A co vy, jak se na tohle téma díváte?

Co mě „žere“?

Měla jsem v plánu napsat optimistický jarní článek o rozkvetlých stromech, prodlužujících se dnech a drobných radostech, které nám z toho plynou.

Ale nejde mi to.

Poslední dobou se ve mně totiž mísí vnitřní pocit spokojenosti a štěstí se sžíravou frustrací.

Myslela jsem si, že práce ve škole mě bude naplňovat, bavit, dávat mi smysl.

A je to tak. Nikdy neříkám, že jdu do práce, protože to vlastně jako práci ani nevnímám (chodím prostě do školy :-). S dětmi mě to nesmírně baví, inspiruje a jsem vděčná za možnost být jim nápomocná při jejich objevování světa.

Jenže to je bohužel jen jedna část mince.

Protože všechno, co s dětmi ve škole dělám a jak to dělám není jen o našich žáčcích, průvodcích a rodičích.

Kdepak.

Daleko větší váhu tu má prosím pěkně systém!

To, jak dobře a v souladu s ŠVP máme vyplněnou třídnici, jestli máme kvalitně zpracovanou koncepci a vyvěšený školní řád... Přesně to zajímá stát. Systém.

Jemu je například úplně šumák, že naši prvňáčci pořád leželi v Mapách a tak jsme se pustili do putování po kontinentech. Ne, on se ptá na to, jak je možné, že děláme něco, co spadá do Rámcového vzdělávacího programu AŽ někde v páté třídě! Co na tom, že děti to zajímá právě teď? A že probírání ročních období a třídění ovoce a zeleniny jim zdaleka tam vzrušující nepřijde, protože to mají v malíku už od školky?

Ač jsme se tomu bránili, byli jsme polapeni systémem. Jsme polapeni systémem. Musíme s dětmi (do určité míry) pracovat v souladu se systémem.

A mě to deptá. Vysává mě to. Bere mi to chuť i energii do práce.

Občas mě přepadne touha na všechno se vykašlat. Stáhnout Matyho do domácího vzdělávání a nechat se víc vzdělávat životem než předžvýkanými „moudry“ někoho, kdo usoudil, že v tomto věku je třeba umět a probrat právě to a to. Dát sama sobě i svým dětem důvěru, že své místo ve světě si najdou i bez všech slavných institucí, z nichž pak vyjdou s oním nezbytným a blahoslaveným „papírem“…

Ale vím, že něco takového každý rodič udělat nemůže. A mně se ty naše po vědění a tvoření bažící školáky zatím opouštět nechce.

Nezbývá mi proto, než se nad věc povznést a zaměřit se raději na ty kvetoucí stromy, prodlužující se dny a chvilky čirého štěstí, které člověk cítí až v konečcích prstů.

Právě z takových chvil se snažím poskládat si svět a třeba jednou najdu odvahu a sílu i ten systém nějak kulantně opustit ;-)

Okouzleny kouzelníkem se slovy

V sobotu večer jsem na optimistický facebook napsala:

„Tak jsme s mamkou doklusaly domů z Kluse a nevím jestli usnem... Jsme děsně nabitý a nadšený a vysmátý a vděčný a šťastný :-)
Fantastický zážitek to byl!
A promiň můj drahý a milovaný muži, ale asi mám nový idol. V pubertě mě to minulo, ale dneska mám chuť nalepit si Kluse nad postel ;-) “

A proč tolik povyku?

S mamkou jsme pod vánočním stromečkem našly společný dárek. Lístky na Recyklus. Turné Tomáše Kluse.

Jako správná sluníčkářka Kluse samozřejmě miluju, ale naživo jsem ho poprvé slyšela až teď.

A opravdu to stálo za to!

Ten kluk (nějak se mi příčí psát chlap…promiň Tomáši) fakt svítí. Šíří kolem sebe vlny pozitivní energie, na které si můžete skoro sáhnout. Zpívá tak, že při některých jeho písničkách až mrazí. A jeho improvizované zpěvy jsou (stejně jako jeho písničky) plné kouzelných hrátek se slovy.

Věřím, že pro spoustu lidí, musí být s tím svým úsměvem učiněnou provokací, ale mě se jeho pohled na život nesmírně líbí.

Jen víc takových lidí, kteří na férovku davu lidí řeknou, že tvůrci vlastních životů jsme my sami, že každý z nás je jedinečný a úžasný, nebo že nebrat se tak hrozně vážně je obrovská úleva a skvělá věc.

Žiju si tak trochu v bublině, v níž tyhle věci většina lidí pokládá za samozřejmost. Jenže občas vykouknu ven a zjišťuju, že ono to tak v naší společnosti vlastně vůbec není!

Že se pořád bojíme sami sobě nahlas smát, abychom neztratili něco ze své egem střežené důstojnosti. Že svá malá i velká neštěstí hrozně rádi svádíme na politiky, sousedy nebo špatný počasí. A že svoji jedinečnost zavíráme pod pokličku, jen abychom se mohli pohodlně uvelebit v tom unifikovaném společenském stádečku.

Takže jen víc provokativních Klusů!

Třeba nás jednou z té naší podivné letargie pošťouchnou ven a se světem se pak začnou dít divy ;-)