čtvrtek 31. prosince 2015

Před šesti lety...

Všude okolo se to dnes hemží bilancemi právě končícího roku. 

Já nebilancuju.

Vzpomínám místo toho na Silvestr roku 2009, který mi dokonale změnil život.

Stala se ze mě máma.

Z nejisté, nedospělé holky, která si moc nevěřila, se najednou stal někdo, kdo v náručí svíral novorozeného kluka a sliboval, že se mu bude snažit být tou nejlepší mámou, jakou jen dokáže.

Leželi jsme tenkrát s Matýskem v nemocniční posteli a oknem pozorovali ohňostroj.

Bylo to, jako by celý svět oslavoval nás dva.

Dnes je to přesně šest let.

Oba jsme ušli dlouhý kus cesty a velkou část z ní ruku v ruce. Spolu jsme přicházeli na to, jaké to je být máma a syn. Spolu jsme se učili vzájemnému respektu a pochopení. A spolu jsme objevili tajemství nekonečné mateřské lásky.

Matýsek je můj velký učitel a já se stále snažím být mu tím nejlepším možným průvodcem, jak jsem mu v onen první den jeho života slíbila.

Jednou přijde den, kdy mě už nebude potřebovat.

Ale dnes ho ještě smím uložit do postele, dát mu pusu a zazpívat ukolébavku. A v noci se k němu pak přitulit a z okna sledovat, jak nás zase oslavuje celý svět.

Tak hodně štěstí, ty můj malý rozumbrado! :-)


neděle 27. prosince 2015

Štědrodenní fotoreportáž

Bramborový salát je sice už sněden, ale řízků, dárků a hlavně zážitků máme zase pěknou zásobu. 

Štědrý den jsme již tradičně zahájili zdobením stromečku v základní sestavě pěti členů naší (odborně řečeno) nukleární rodiny.




Následoval oběd, u něhož se nás již sešlo sedm a zpestřil nám ho výbuch pivního soudku.

(Výbuch všechny tak rozhodil, že nikdo nefotil. Proto k této pikantní epizodce z letošního Štědrého dne chybí fotodokumentace. Nicméně pro osoby s bujnou fantazilí podotýkám, nezapomeňte do představy zakomponovat pivo kapající ze stropu, chmelový odér a Matyho, který poprvé zakusil, co obnáší taková pivní lázeň.)

Po obědě se k nám na finálovou cestu k Severnímu pólu připojil ještě osmý člen výpravy.







A k večeři jsme již usedli v plném počtu deseti strávníků. 



K lehké nelibosti dětí byla večeře dlouhá, vynikající a v pravém slova smyslu štědrá.



Nakonec se však i potomstvo dočkalo a nastala dlouho očekávaná chvíle. Vyhlížení Ježíška, magické zacinkání a fanatický úprk ke stromečku.



No a pak jsme rozbalovali.



A rozbalovali.



Zkoušeli, zkoumali, hráli si a děkovali.



Naposledy se sešli u stolu na vánoční, mokrý, prvorepublikový dort dle Herbáře, do něhož mi Vili při focení hrábnul, čímž narušil celistvost polevy a lehce mě rozladil. 



A pak byl konec.



Tak zase za rok :-)

středa 23. prosince 2015

Jak byla Bára v báru

Je to tady, vážení přátelé, téměř po šesti letech mateřství se optimistka konečně zase odvázala, zatančila si v baru, skoro (protože auto) se nechala pozvat na panáka a dorazila domů o půl třetí ráno.

Ať žijí srazy s bezdětnými spolužáky ze střední!

Letošní Vánoce jsou v pořadí šesté, které trávím jako vdaná žena a páté v roli matky.

Rozhodně si nestěžuju, právě naopak. Obzvláště Štědrý den má hned jiné grády.

Ale i když jsem letos vánoční přípravy minimalizovala, cukroví nepekla (nepočítám-li perníčky, které potomstvo snědlo již třetí den po upečení), okna nemyla a kapra se salátem přiveze zítra maminka s nebiotatínkem, stejně je ta péče o domácí vánoční pohodu na mně.

A já měla krizi. Byla jsem unavená. A taky nepříjemná.

Proto mi vánoční večírek našeho gymnaziálního výkvětu přišel víc než vhod.

Začalo to velice spořádaně, ale mile v restauraci a skončilo před druhou hodinou ranní, v mně neznámém baru, s nejvytrvalejším jádrem složeným ze tří žen a jednoho (odvážného) muže.

Nutno podotknout, že v onom baru jsme byly zjevně téměř jedinými zástupkyněmi něžného pohlaví, což nám dodalo neuvěřitelnou popularitu. 

Skupinky mužů v různém stádiu střízlivosti a opilosti, použitelnosti i věkové pokročilosti se u nás střídaly jako na běžícím páse a mé třemi porody lehce přidušené ženské sebevědomí se zase probralo k životu.

Strávit jednou za čas večer mezi lidmi staršími šesti let je zkrátka velice osvěžující. 

I když musím se přiznat, že o flirt se pokoušející tak šestnáctiletý kluk ve mně spíš než vášeň probouzel mateřské pudy. Asi už vážně stárnu…

Každopádně takové předvánoční odreagování, zcela mimo zaběhnuté koleje, můžu jen doporučit.
Na finále adventní bojovky a vánočním dortu se mi hned pracuje líp ;-)

Takže, Radu, Jirko, Sylvi, díky za příjemný večer!


 

A jaké odreagování si dopřáváte vy? :-)


pondělí 14. prosince 2015

Krize a rovnice mateřského štěstí

Mám krizi. 
Předvánoční. Mateřskou. Psací…
Muž posledních pár týdnů přijíždí domů někdy mezi večeří a desátou. Popřípadě nepřijíždí vůbec.
(Cynici s hořkou osobní zkušeností to přisoudí na vrub nové milence. Já z toho viním stávající práci.)
Z toho plyne, že mi schází čas pro sebe.
Z čehož zase pramení skutečnost, že nemám prostor psát.
A když nemám čas ani prostor ke psaní, jsem nějaká nervózní. Nerealizovaná. Nevybitá. Napnutá k prasknutí. A hodně protivná.
Někdo zkrátka ke spokojenému životu potřebuje fyzickou aktivitu jako běh či dril v posilovně, jiný šije kabelky, třetí peče, čtvrtý fotí, pátý maluje, další uklízí (to by se taky někdy hodilo) a já potřebuju dostat z hlavy své grafomanské přetlaky.
Když k tomu nemám příležitost, jdou přetlaky ven jinudy. Víc křičím na děti. Víc dupu. A taky se víc vztekám a lituju.
Třeba při pohledu na facebook či instagram, kde se zvrácenou zvědavostí a na povrch občas prosakující závistí sleduju své známé u chrámu v Kambodži, na horách v Chile, na Havajské pláži, na Manhattanu nebo na jiném přitažlivém a momentálně absolutně nedostupném místě. A říkám si, jak tam by se psalo... 
(A že bych si tyhle přátelé měla v době krize raději zablokovat.)
Místo toho je drobnou třešinkou na dortu mé osobní pseudodeprese horečkou rozhozená a kašlem pronásledovaná dcera. A nedostatkem pohybu a venčení poznamenaní synové.
Jo, je krásný ten mateřský život. (proneseno s nádechem ironie)
Na druhou stranu, ty chvíle, kdy si s Ami lakujeme nehty a češeme vlasy.


S Matym vyrazíme do galerie a na pizzu.



S Vilim děláme do zblbnutí kolo kolo mlýnský, protože on se tomu strašně řehtá.

A společně se naplno začteme do knížky a nemůžeme přestat, protože chceme vědět, jak to bylo dál.


To je vážně krásný. (míněno zcela vážně)
Takže zcela upřímně, neměnila bych.
Jenom tě Ježíšku snažně prosím o trochu toho času pro sebe.
A myslím tím čas, který nestrávím schovaná v koupelně, jediné místnosti, která se dá zamknout, zatímco se za mnou střídavě trousí potomstvo s nejrůznějšími požadavky! (Jako teď.)
Protože šest let mateřství mi přineslo (ne)jedno důležité poznání:
SEBEREALIZOVANÁ MATKA = ŠŤASTNÁ MATKA = ŠŤASTNÉ DĚTI
Souhlasíte? ;-)