pátek 25. července 2014

Čas pro prvorozeného

Mít víc dětí je fajn. Nikdy bych neměnila.

Zabaví se. Navzájem se učí i vychovávají. Pomůžou si. Natrénují sociální dovednosti v bezpečí rodiny. A získají v sobě oporu i do budoucna (alespoň v to pevně doufám).

Ale taky přijdou o privilegium plné pozornosti rodičů. 

Ta je sice pro mnohé jedináčky noční můrou. Řekla bych, že zejména v pubertě se té pozornosti snaží usilovně zbavit, neboť randění a jiné adrenalinové zážitky se s rodiči za zády zakoušejí špatně. Ale pro dvě a více dětí může být naopak vzácností. Leckdy nad zlato ceněnou.

Když jsme byli s bráchou děti, cítila jsem se občas opomíjená. 

Brácha hrál totiž hokej. Jako mrněti mu bylo potřeba zavazovat tkaničky na bruslích a nosit výzbroj. Bylo nutný vozit ho na tréninky. Víkendy v sezóně byly totálně zabitý, anžto se chodilo na zápasy. A jako by to nestačilo, smrděla nám v létě v pokojíčku hokejová výzbroj.
 
Já chodila jen do knihovny a četla. Pro vnějšího pozorovatele trochu nuda a fandit se u toho taky nedá.

Ale naše mamka byla skvělá. Věnovala se nám oběma, se zájmem naslouchala mým intelektuálským úvahám i bráchově popisu trenérových pozápasových výlevů, nikdy jednoho z nás neupřednostňovala a já rozhodně nemám potřebu jí něco vyčítat. Ani bráchovi. Byl to zkrátka jen můj pocit, který mě pevně doufám nijak nedeformoval :-)
 
Nicméně to, že se některé z našich dětí bude cítit odstrčené, je tak trochu mým rodičovským strašákem (možná přeci jen malá deformace :-).

Takže i když je fajn, trávit čas společně jako rodina. Nebo alespoň jako matka s dětmi. Mám za to, že děti si zaslouží mít sem tam jednoho z rodičů jen sami pro sebe. Ne u povinností. Ne za trest. Ale pro zábavu.

A proto jsem dnes s Matýskem vyrazila do kina. Na Letadla 2: Hasiči a záchranáři. Maty si to přál vidět a já si přála být chvilku jen s ním.

Už jen to těšení se, plánování a pocit spiklenectví před akcí byl fajn. A samotný film? Taky žůžo. Řekla bych, že jsme si to užili oba. A muž s Ami a Vilíkem, s nímž o samotě měl mimochodem premiéru, zdá se taky neutrpěli žádnou újmu.



Takže víkend si teď pro změnu můžeme užít zase společně :-)

pondělí 21. července 2014

Dámskodětská jízda

Začínám být silně monotematická. Ale co mi zbývá, když jsme se už zase vrátili z Krkonoš?

Tentokráte z chalupy drahých příbuzných, jimž patří náš nehynoucí vděk. A v sestavě naprosto odlišné. 

Zatímco před pár týdny jsem si užívala komfortu, který skýtá značné množství na děti natěšených příbuzných versus několik málo dětí. V uplynulých dnech jsem si vyzkoušela situaci odlišnou.

Pět dětí na pouhé dvě matky.



Potomstvo tedy mělo značnou přesilovku, nicméně matky se nenechaly zdeptat a ustály nejeden výlet, jízdu lanovkou, nepočítaně odřených kolen, jedno vosí bodnutí a spoustu kňourání i slz.

Ve výsledku se ovšem jednalo o několik skvělých dní, v nichž se potvrdilo, že důležitější než svačina (která je hned na druhém místě) je při výletě s dětmi trpělivost. Která se ovšem vyplatila, neboť všechny děti (tedy ty chodící), předvedly krásné turistické výkony a ačkoli se to neobešlo bez pár drobných kriziček ve stylu „já už nemůžu!“ nebo „mě už bolí nožičky!“ či všemi oblíbené „a kdy už tam budem?“, nakonec dokončila celá sestava veškeré výlety po svých.

Takže, bylo to super! Ale stejně se těším, že zas strávím nějaký ten čas v nížině :-)








pondělí 14. července 2014

Potomci Voříškovic rodu na horách

Naše rodinná, počátečně prázdninová dovolená se stala již milou tradicí. Dokonce tak milou a populární, že nás jezdí rok od roku víc. Letos jsme se vyšplhali na číslo 24. 

17 dospělých.

7 dětí.

Což je skvělá konstelace, neboť dospěláci mají stále silnou početní převahu, a tak se i vícenásobné matky mají velkou šanci kupříkladu v klidu a obouruč najíst.

Pro vysoký počet nemluvňat jsme letos zvolili místo varianty cyklistické, variantu chodeckou. A usídlili se pěkně v Krkonoších (pro žadatele o tip na skvělý, k dětem přátelský hotel, kde dobře vaří, dodávám, že se jednalo o Friesovy boudy).

Naše rodinná jednotka dorazila na místo jako první. Svůj den navíc jsme využili k absolvování horské minitúry. Posloužila jako zkouška výdrže dětí a trpělivosti rodičů.

Ve výsledku jsme ušli 6 km. Rychlost byla z velké části neurčitelná, neboť ji mužův chytrý telefon nebyl schopen zachytit. Bohužel ne proto, že bychom byli tak rychlí… Zato jsme se za každý kilometr odměňovali svačinou, obhlídli kdejakou díru a přelezli kdejaký pařez.

Dne následujícího, již v plném počtu, jsme vyrazili tempem o něco ostřejším. Výsledkem bylo 14 km. Ale jen díky tomu, že neplnoletá část skupiny byla poponášena a popovážena. Chvíli na zádech, chvíli v kočáru, chvíli v šátku. Zkrátka dle potřeby, váhy a preferencí. Tímto stylem jsme došli na Luční boudu, slíbili si, že za rok už zdoláme i tu Sněžku, a vrátili se zpět.

Jelikož túra všechny zmohla, další den se konala jen menší procházka okolo hotelu. Nutno podotknout, že rychlost byla určována dětmi, tudíž nám dvoukilometrová procházka ve stopách Friesových skřítků stejně zabrala půl dne. 

Stejně tak, jako když jsme na cestě domů navštívili ještě Špindlerův mlýn. Tam už se ani o postupu mluvit nedalo. Bylo to spíš postávání místy přerušované pozvolnými přesuny.

Výsledek ovšem zdá se všechny uspokojil a tak už se svorně těšíme na další ročník :-)








sobota 12. července 2014

Amálka a slunečnicový skřítek

Ve čtvrtek slavily svátek všechny Amálky.

Pro tu naši jsem k svátku vymyslela pohádku. Ušitou přesně na míru.

Měla úspěch, děti si ji žádají stále dokola.

A tak ji přináším i vám. Sice s dvoudenním zpožděním, ale znáte to, matka míní, děti mění... Třeba udělá radost i jiným malým cácorkám :-)

...



Amálka a slunečnicový skřítek

Byl krásný letní den. V poli slunečnic bzučely včely a hned vedle toho velikého pole bydlela malá zvědavá holčička jménem Amálka.

Amálka i její starší bráška Matýsek už od rána pobíhali venku, chytali luční kobylky, pozorovali motýly a uzobávali z malinových keřů. A taky si hráli. Nejraději na schovávanou.

Dnes se Matýsek schovával jako první. Tiše vylezl na strom a Amálka ho ne a ne najít. Když už si začínala zoufat, přestalo to Matýska v třešňových větvích bavit a seskočil dolů. Přímo za Amálku.

„Baf!“ vykřikl a Amálka se leknutím svalila do trávy.

Umínila si, že to Matýskovi nedaruje. Schová se tentokrát tak dobře, že ji nikdy nenajde!

Matýsek začal počítat a Amálka se rozběhla ke slunečnicovému poli. Na jeho kraji trochu zaváhala, ale pak se rychle schovala mezi vysoké květiny. Matýskův hlas pomalu slábl a za chvíli už Amálka neslyšela nic jiného než bzučení včel a svoje kroky.

Zastavila se. Najednou se začala bát. Vůbec nevěděla, odkud přišla.

A jako by nestačilo, že je dočista ztracená, začaly se na nebi honit veliké šedivé mraky. Pak zahřmělo.



Amálka se dala do běhu. Běžela pořád dál a dál, ale slunečnice místo aby prořídly, rostly stále těsněji u sebe a byly vyšší. Amálka měla slzy na krajíčku. Sedla si na zem a položila si hlavu na kolena. Vysoko na nebi se rozpoutala bouřka a začalo pršet.

Amálka už už chtěla začít plakat, když tu se nad ní ozval jemný hlásek.

„Neboj se, Amálko, my ti pomůžeme!“

V tu samou chvíli se květy slunečnic sklonily a utvořily nad Amálkou veliký žlutý deštník. Na okraji každého z květů seděl malinkatý panáček s čepičkou ze slunečnicových lístečků, houpal nohama a usmíval se.

„My jsme slunečnicoví skřítci,“ představil sebe a své kamarády žlutý panáček, který seděl nejblíž u Amálky a smekl svou slunečnicovou čepičku.

Amálka se nejprve trochu vylekala. Maminka jí sice o květinových skřítcích vyprávěla, ale ona ještě nikdy žádného neviděla. A najednou byli všude kolem.
 
V každé slunečnici bydlel jeden. Někteří si Amálku zvědavě prohlíželi, jiní vesele tancovali v dešťových kapkách a další ve svých slunečnicových postýlkách spali a o Amálku nebo déšť se vůbec nezajímali.

Ale ten, který ji jako první pozdravil, se s ní dal hned do řeči a Amálka brzy zapomněla, že je vlastně ztracená uprostřed velkého slunečnicového pole. 

Skřítek jí vyprávěl o své důležité práci. Jak musí každé ráno slunečnicový květ pěkně otevřít a po noci vyvětrat. Jaká je to dřina, celý den otáčet slunečnicí za sluníčkem. Jak je potřeba pečlivě dohlížet na včelky, aby květ pěkně opilovaly. A jak je nakonec důležité ohlídat, aby všechna slunečnicová semínka správně a včas dozrála.



Amálka byla skřítkem se žlutou čepičkou tak okouzlená, že si ani nevšimla, když přestalo pršet a sluníčko se vykulilo z mraků, aby před spaním zemi trochu osušilo.

Ale byl nejvyšší čas, vrátit se domů.

Amálčin nový žlutý kamarád přeskočil na vedlejší květ a zavolal: „Tak pojď, ukážu ti cestu!“

Pak přeskočil na další. A znovu. A zase. Skákal tak rychle, že mu Amálka sotva stačila a někteří skřítci jejímu průvodci dokonce hrozili malými pěstičkami, protože jim u domečků pocuchal okvětní plátky.

Netrvalo to dlouho a slunečnice se před Amálkou nadobro rozestoupily. Byla venku.

„Maminko!“ zvolala, když uviděla ustaranou maminku a rozběhla se k ní. Maminka ji vzala do náruče, políbila ji do vlasů a byla šťastná, že má svou malou holčičku zase u sebe.

Amálka se ohlédla. Malý skřítek na nedaleké slunečnici smekl svou žlutou čepičku a zamával. Pak zapískal na včelku, co právě letěla kolem, usadil se jí mezi křidélka a vrátil se ke své květině uprostřed slunečnicového pole.

„Děkuju,“ zašeptala Amálka a spolu s maminkou se vydala k domovu.