Na co dát pozor při nákupu podprsenky? Na děti!

Jestli něco opravdu nesnáším, tak je to nutnost nakupovat spodní prádlo.        

     

Především proto, že za posledních šest let jsem díky těhotenstvím změnila velikost zhruba desetkrát a nemůžu tedy naběhnout do obchodu, čapnout osvědčený kus a zmizet.

Musím zkoušet, což je samo o sobě značně deprimující. Zejména kvůli zhoubnému vlivu, který mají převlékací kabinky na ženské sebevědomí.

A já si to včera ještě o něco zpestřila.

Snad v náhlém zatemnění mysli jsem usoudila, že Vilík bude pro nakupování spodního prádla bezproblémovým společníkem a vzalo ho do obchodu s sebou. Do ruky dostal preventivní zásobu křupek, zaparkován byl u stojanu s krajkovými kalhotkami a já se vrhla na průzkum velikostí košíčků.

Jen o minutku později jsem byla madam prodavačkou „zdvořile“ upozorněna, že není vhodné, aby si můj synek hrál se zbožím.

Když jsem se na synka otočila a zjistila, že si ve vteřině mé nepozornosti oblékl na hlavu rudá tanga, dala jsem prodavačce za pravdu a urychleně zmizela ke kabinkám s dosavadním úlovkem.

Viliho jsem pro jistotu uzamkla v kabince spolu se mnou, nechala ho oslintávat zrcadlo a pustila se do svlékání.

Když jsem byla právě v nejlepším, rozuměj nahoře bez, čapnul Vili nečekaně mou podprsenku do zubů, protáhl se škvírou pod dveřmi a zdrhnul!

Stihla jsem ho chytit jen za ponožku, která mi pochopitelně zůstala v ruce, zatímco za dveřmi se ozýval ďábelský batolecí smích.

Zběsilé šoupání nohou mě nenechalo na pochybách, že malý sígr nasadil tempo a po čtyřech vyrazil mezi regály.

Hodila jsem tričko přes prsa a tváříc se, že mě celá situace nechává klidnou, počala lovit zlovolného uprchlíka pod stojanem s pyžamy.

Mám za to, že není třeba mé ponižující utrpení dále rozvádět.

Vili byl zadržen, podprsenku jsem si nekoupila, a když jsem si nakonec v autě chtěla spravit nervy alespoň douškem coly, přeslazená limonáda mi v ruce bouchla. Evidentně jakási pomsta boha zdravého stravování.

Vytřela jsem tedy colu z očí a vyrazila pro děti do školky. To vše s myšlenkou na jedinou satisfakci za svou ztracenou důstojnst. A sice, že o tom alespoň budu moct napsat blog! ;-) 

Demolition man v plenkách

V dobách Matýskova raného dětství jsem pro svůj tehdejší blog na iDNESu napsala článek o tom, jak je těžké udržovat pořádek v bytě, který člověk sdílí se sedmiměsíčním miminem…

Demolition man v plenkách

Přiznávám se bez mučení. Jsem bordelář. 

Ne, že by mi v rohu pokoje plesnivěly ponožky a přes nánosy skvrn nebyla vidět původní barva kuchyňské linky. Můj bordelismus se (naštěstí) vyznačuje méně nechutnými nepořádky, které ovšem i přes zdánlivou nevinnost dokážou u mého okolí vyvolat poměrně negativní reakce.

Je pravda, že nemít si kam položit ani hrníček s pitím, protože všechny dostupné plochy pokrývají knížky, časopisy, náušnice, případně spousty důležitých drobností, které zkrátka nemá cenu uklízet, protože na těchto místech jsou snadno k dispozici, může být trochu nepříjemné, ale všechno se dá vždycky shrnout ke straně, ne?

Ovšem od doby, co mi v udržování permanentního (ne)pořádku sekunduje Matýsek, začíná být život v našem bytě opravdu náročný. Ještě nedávno se dalo využívat alespoň všech pozemních ploch a to jak k chůzi, tak k případnému odkládání. Ale dnes už náš sedmiměsíční synek opanoval veškerý pozemní prostor tak dokonale, že člověk by potřeboval být přinejmenším baletní mistr, aby přetančil z jednoho konce místnosti na druhý a přitom neuklouzl, nezašlápl nebo nezakopl o jednu z Matýskových hraček.

Trochu mě děsí, že Matýskův rádius se povážlivě zvětšuje a to nejen do šířky, ale hlavně do výšky. Ačkoliv naše dítě má jen něco kolem sedmdesáti centimetrů a člověk by si ho rád ještě chviličku užíval jako malé bezbranné miminko, Matýsek má jiné plány. 

Před měsícem se naučil lézt a před týdnem stát. Jak rychle to půjde dál, to si ani netroufám domýšlet. Ale pravdou je, že mé dny bezstarostného bordelaření se pomalu chýlí ke konci, jelikož jako ta starší a zodpovědnější musím přejít na druhou stranu barikády a místo bezděčné snahy nepořádek vytvářet, budu muset vyvíjet cílenou snahu nepořádek ničit.

Prvním prubířským kamenem se stala předem ohlášená návštěva realitní agentky s potenciálním zájemcem o byt. Skvělá příležitost vrhnout se konečně na uklízení a nemít při tom pocit, že je to úplně zbytečné a vlastně to ještě není potřeba.

S vervou jsem se pustila do velkého úklidu kuchyně, koupelny a ložnice. Tam všude mé řádění zanechalo punc čistoty a pořádku. Nakonec jsem se s povzdechem obrátila k obývacímu pokoji. Ze svého království se na mě rádoby nevinně culil Matýsek.

Řeknu vám, na toho kluka fakt nemám. Jak efektivně on dokáže jakékoliv uklizenější místo vrátit do původní podoby totálního chaosu je téměř neuvěřitelné. 

Strávila jsem půl dne uklízením obývacího pokoje, přičemž jsem systematicky postupovala od dveří k oknu a Matýsek se zcela jasným záměrem připravit mi co největší zábavu postupoval stejně systematicky za mnou. 

A tak tam, kde před chvílí zářila vytřená podlaha, byla za chvíli zase slimáčí stopa Matýskových kapajících slin. Tam, kde byl vyluxovaný plácek, byla ve vteřině hromádka hlíny, kterou Matýsek za pomoci rukou a evidentně i úst vyházel z květináče. A každá hračka, kterou jsem hodila do speciální krabice na hračky, za chvíli opět ležela na svém místě pod stolem, pod gaučem nebo jen tak, uprostřed místnosti.

Vzdala jsem to.

Nezbývá mi než doufat, že zájemci o byt budou tolerantní a nebudou mě považovat za krkavčí matku, když nepořádek v našem bytě svedu na Matýska. Ale mělo by jim stačit být svědky jeho milého řádění, aby jim bylo jasné, že ten malý demolition man si vystačí zcela sám a netřeba mu asistence žádného dalšího bordeláře.

Kdybych už tenkrát věděla, jaké to je, pokoušet se udržovat pořádek v domě, který člověk sdílí se třemi dětmi, vůbec bych se nad těmi několika pohozenými hračkami nepozastavovala.

Taky s postupem času a s přibývajícím potomstvem, zvířectvem či pouze věkem, hledíte na své tehdejší já s laskavou blahosklonností? ;-)

Oblaka fest a my podruhé

Zamáčkněme slzu a uchovejme milou vzpomínku, druhý ročník rodinného festivalu s lehce smolným názvem Oblaka fest, je za námi. 

Stejně jako loni nebylo počasí akci právě nakloněno a možná by stálo za to, zauvažovat nad změnou jména, jelikož ta oblaka se zdají být pro festival osudová.

Nicméně, vezměme to hezky popořadě a nepředbíhejme, jelikož ráno to na průtrž mračen rozhodně nevypadalo. 

Nebe vymetené, vzduch na padnutí a vedro k zalknutí. Ale ani tato meteorologická konstelace nás od návštěvy neodradila.

Hned po příchodu jsme zapluli do šapitó a zhlédli vystoupení Cirku La Putyka. Viděno optikou dětského diváka, střídali se části slabší s těmi vysloveně nabušenými a ač jsem většinu času strávila lovením Vilíka zapadlého pod tribunou, nad většinou akrobatických kousků jsem si s radostí dramaticky zaáchala.

Před obědem pak Maty prubnul ještě lezeckou stěnu a rugby. 

Zapálený rugbyový trenér ho dokonce tak nadchl, že náš introvert, koumák a sportovní ignorant prohlásil, že od září nastupuje do týmu. (Nutno podotknout, že před spaním už nevěděl, jakže se ten sport s šišatým míčem jmenuje, takže bych na jeho rugbyovou kariéru moc nesázela. Toliko poznámka pro sportovce v příbuzenstvu, které bych tímto ráda ušetřila zklamání.)

 

Zato Ami nám byla se srdceryvným pláčem a slovy „Amálku na ragby nedávat,“ vrácena, neboť ji zuřivě povzbuzující trenér přivodil lehký nervový otřes. 

K obědu nám pak zahrála k tanci vyzývající skupina Circus Problem a po něm si konečně spravila festivalovou chuť i naše citlivá dcérenka, když se vrhla na výrobu květinového věnečku, zatímco kluci se zasekli u party yoyerů SLUŠNÝ TEAM, které Maty vyhodnotil jako „fakt hustý!“ a k Vánocům si prý přeje vlastí jojo (nebo yoyo?).

Radůzu a skupinu Pískomil se vrací jsme bohužel vnímali již v lehkém úpalovém deliriu, tudíž si z nich moc nepamatuju. 

Jemné ochlazení v nás ovšem probudilo druhou mízu. Vylezli jsme z úkrytu a strávili plodnou chvilku u žonglérské dílničky, kterou přerušil až příchod deštivého armagedonu.

Na ústup bylo pozdě a navíc, nejsme žádný vořezávátka, a tak jsme se ukryli ve stanu s dětským koutkem a přečkali bouři i krupobití v suchu a pohodlí. Zatímco pořadatelé nad námi stan přidržovali, aby ho vítr neodnesl.

Následně jsme se přesunuli do šapitó na Matyho oblíbené klaunské trio Squadra Sua, které opět nezklamalo. 

A kolem sedmé jsme opustili značně prořídlý dav, kterému se už vlastně ani dav říkat nedá. Byl to spíš takový vytrvalý hlouček. A vydali se k domovu.

Sečteno a podtrženo, program festivalu byl parádní. Dílničky, workshopy a další doprovodné aktivity od minula mnohonásobně povýšily, až nám bylo líto, že jsme toho vyzkoušeli tak málo. Občerstvení taktéž nezklamalo a zejména hamburgery od Mazaných matek byly vskutku delikátní. A jako třešinka na dortu pro mou ženskou ješitnou duši vznikla díky mužově pohotovosti fotomomentka Nevyléčitelné optimistky s moderátorem festivalu, Tomášem Hanákem!

Jen mi to nedá, nezaskuhrat si na počasí. Holt cílovka rodinného festivalu vyrazila vcelku pochopitelně raději k vodě, většinu návštěvníků během chvíle rozehnal liják a ta hrstka odvážných, kteří nakonec hájili návštěvnickou čest, pravděpodobně uvrhla organizátory do lehké deprese.

Tak tedy díky a sbohem Oblaka feste a příště by to možná chtělo optimalizovat název ;-)

Amálka cyklistkou

Zatímco Vilík dnes naprosto ignoruje fakt, že včera téměř začal chodit a vrátil se zpět na všechny čtyři. Amálka zaznamenala velký úspěch, který jí snad už zůstane. 

Naše divoženka se totiž naučila jezdit na kole! Bez koleček! A zabralo jí to asi tak pět minut.

Včera si na tatínkovi vyžumrala sundání postranních koleček a dnes už od sedmi ráno prudila s tím, že chce jít na kolo.

O půl desáté jsem už měla chuť zalepit jí pusu páskou. Místo toho jsem nahodila Viliho na záda do Manducy. To abych měla volné ruce na běhání u kola. A vyvedla smečku na náves.

Ami jako správný kochač měla zprvu lehce problém se skutečností, že na kole se šlape. Skoro pořád. A dokud člověk neudrží balanc, nerozhlíží se. V podstatě vůbec. 

Nicméně v půlce aleje nasadila tempo, šlápla do pedálů a za chvíli zmizela u rybníka. Naštěstí ne do něj.

Jelikož jsem nadšený zainteresovaný rodič, jala jsem se hlasitě skandovat, vyděsila sousedovic slepice a rozbrečela Vilíka, který zřejmě usoudil, že jeho mlékodárci hráblo. 

Ale nešlo to jinak, Ami je prostě borec! :-)

Omluvte tyč trčící z hlavy, na kompozici nebyl čas, Ami byla fakt rychlá :-)