Vyrobte si model ruky a plic aneb učíme se hrou

 „Báro, co budeme dneska vyrábět? Máš něco vymyšlenýho?“

Tuhle větu od dětí ve škole slýchám pořád. A úplně jí rozumím. Taky jsem si (vlastně nejen) jako dítě všechno chtěla ohmatat a vyzkoušet a je skvělé, že výtvarka nemusí být jen o malování zátiší s hruškou a kolážích z novinového papíru, ale můžeme s ní vylepšit jakékoli téma.

My jsme si tento týden ve škole začali povídat o lidském těle, a tak jsme se s lehce nemocným Matym pustili do příprav, které jsme pak ve škole náležitě zužitkovali.

Protože čím větším počtem smyslů k nám nové informace proudí, tím lépe si je pamatujeme. Ve škole proto s dětmi často vyrábíme, ochutnáváme (joo, asijský týden byl báječný!), posloucháme hudbu, díváme se na videa, vyhledáváme v encyklopediích a na internetu, chodíme do přírody, města, muzea, knihovny, galerie… a já se vlastně často učím úplně stejně jako naši školáci. Učím se dívat na věci z nových úhlů pohledu, přehodnocovat svoje názory a rozšiřovat si obzory.

Tentokrát jsme si připravili kromě pomůcek ve formě skládaček, encyklopedií a interaktivních knížek nebo pracovních listů pro vytvoření knížečky s názvem „Moje tělo“ i dvě „vyráběcí“ aktivity.

Než tu ovšem začnu zasvěceně „poskytovat návody“ ráda bych řekla, že většinou na náměty pro tvůrčí aktivity chodím na Pinterest, kde podobných věcí najdete desítky, nebo na mě vykouknou jinde na internetu, takže ze mě si příklad tak úplně brát nemusíte.

To, co vzejde zpod mých nůžek je totiž většinou velmi amatérské, oblemcané a zubaté a není těžké to zaměnit za výrobky mých drahých školáků (nutno dodat, že někteří jsou na tom možná i lépe než já…ještě že nemám velké umělecké ambice a ego)

A teď už k „modelům“:

Plíce

Nejprve jsme se pustili do plic, na kterých lze fungování dýchacího aparátu pěkně zjednodušeně demonstrovat.

Návod jsem objevila TADY

Na uvedené stránce si můžete stáhnout i šablonu, ti šikovnější si takový plicní průřez jistě dokážou namalovat sami.

Krom papírových plic pak budete potřebovat brčka (ohýbací), lepící pásku, oboustrannou lepící pásku a mikrotenové sáčky (čím menší, tím lepší, protože je skutečně zvládnete na jeden nádech nafouknout a vyfouknout, my jsme měli příliš velké, a tak jsme je o polovinu ustřihli).

Po vystřihnutí „plic“ podle šablony už zbývá jen vše slepit.

Ideálně nejdřív přilepte pytlíky na brčka (prostě to celé omotejte páskou). Pak brčka k sobě, opět páskou, a nakonec všechno na obrázek plic, zase pomocí pásky. Celou parádu pak doplníte pusou a nosem (přilepte oboustrannou páskou), aby bylo jasné, jaké otvory k dýchání používáme (my jsme si to pak ve škole i náležitě názorně zkoušeli).

A pak už jen foukejte, zkoumejte a hlídejte, ať z toho funění do igelitových pytlíků někdo neomdlí…!

Ruka

Papírová ruka, co se fakticky hýbá a můžete s ní zamávat nebo ukázat jednoduché sprosté gesto, to je věc, kterou jsme s Matym i ve škole prostě museli zkusit!

Z pedagogického hlediska je samozřejmě také užitečná, neb se na ní dá krásně pozorovat systém malých kůstek v prstech a způsob jejich pohybu…

Návodů po internetu koluje (i mnohem sofistikovanějších a propracovanějších!) hodně, my jsme zvolili variantu co nejjednodušší, aby děti potřebovaly co nejmenší dospěláckou asistenci. Jeden z návodů najdete TADY

Potřebovat budete papírovou ruku (obkreslíte svou vlastní a vystřihnete, prsty pěkně od sebe), pět brček, tentokrát nemusí být ohýbací, provázek a naši nejlepší kámošku, lepící pásku.

Brčka nastříhejte, na každý prst potřebujete tři malé článečky a jeden dlouhý, krom palce, který má články pouze dva. Nastříhaná brčka pak přilepte páskou do jednotlivých prstů (ne příliš blízko k sobě, prstíky se pak hůř ohýbají) a nakonec jimi provlékněte pět provázků, které na špičkách prstů opět připevníte páskou.

No a pak už se můžete jen bavit (a učit!) tím, co všechno vaše mechanická ruka po zatahání za provázky umí.

Tak příjemnou zábavu a máte-li v rukávu třeba čůrací močový měchýř nebo jinou super vychytávku, dejte mi vědět, moc rádi si s dětmi rozšíříme obzory!

Okouzlující Paddington aneb s dětmi v kině

Byl slunečný sobotní den, ideální k vyvenčení celé rodinné smečky.

Ale mělo to jeden háček!

Večer předtím jsme si s dětmi při rodinné předvíkendového plánovací poradě odhlasovali, že se půjde do kina. Na Paddingtona 2.

Naše chyba. Příště se před poradou mrkneme na předpověď počasí. Ale protože sliby se mají plnit i po Vánocích, tak jsme vyrazili místo do lesa do města.

Děti natěšené, rodiče lehce zpruzení, zdálo se, že pro jednou jsme si vyměnili role…

Každopádně, trochu slunce jsme pochytali cestou od auta do multikina (taky se vám někdy stýská po těch klasických jednosálových kinech bez popkornu a zvuku brček naprázdno sajících poslední zbytky coly?), koupili lístky, pohádali se o to, jestli ten popkorn taky koupíme (ano, přiznávám, děti vyhrály…) a vydali se k sálu č.5, k němuž se, stejně jako k těm ostatním, váže má nedlouhá brigádnická minulost coby trhačky vstupenek a zametačky onoho prokletého popkornu.

Nakonec se ovšem ukázalo, že Paddington nám chybějící slunce dokázal slušně vynahradit. Byl milý, okouzlující, roztomilý, vtipný a naivně dobrosrdečný. Stejně jako poprvé a možná dokonce ještě víc. Tenhle medvídek v Londýně je zkrátka už od prvního filmu naše rodinná srdcovka.

Hledáte-li opravdu milý rodinný film při kterém si nad trapností dialogů či zápletky nebudete mít tendenci rvát hrůzou vlasy nebo alespoň zalézt pod sedadlo a tiše doufat v závěrečné titulky, a který se zároveň bude líbit dětem, Paddington je skvělá volba 😉

Roztomilý medvěd, který v prvním díle přicestoval do Londýna až z nejtemnějšího Peru, zásoben jen svým dobrým vychováním a srdcem a několika sklenicemi pomerančové marmelády, se tentokrát potýká se záporákem v podání šarmantního a (ne)stárnoucího Hugha Granta. Ten v závěrečných titulcích oděn do růžového vězeňského oblečku okouzlil naši Amálku natolik, že tuto scénu považuje za nejlepší z celého filmu. Já sice mezi své favority řadím spíše záběry, na nichž Grant nevypadá jako homosexuální plameňák, nicméně film vám rozhodně doporučuju! (I když trochu s křížkem po funuse, neb v kinech už to tenhle medvěd pomalu balí.)

My jsme si ho nakonec užili dokonale. A to i navzdory skutečnosti, že se Vilda v zápalu boje o Paddingtonovu záchranu z vězení počůral a Amálka cestou z toalety zabloudila do vedlejšího sálu, načež jsem ji uplakanou našla v předsálí, kde mi chuděrka v slzách začala líčit, jak vlezla do sálu a tam byla nějaká kráva!

Nejdřív jsem se vyděsila, že tam Ami narazila na nějakou nerudnou uvaděčku, co mi to mé ubohé dítko tak krutě vyděsila, ale vzápětí se ukázalo, že krávou byl myšlen býk Ferdinand, kterého promítali hned vedle…

V každém případě jsme z kina odcházeli v náladě povznesené a veskrze pozitivní a jako bonus nám na procházku směrem k babičce posvítilo i to zapadající slunce.

Ach ti rodiče!

Oficiálně se stáváme rodiči ve chvíli, kdy se nám narodí první potomek. Teoreticky bychom se na něj měli podívat, nechat se zaplavit mateřskou, potažmo otcovskou láskou a od té chvíle vědět, jak na to.

Je to přeci přirozené, je to v nás.

Problém je, že naše přirozená mateřskost je ukrytá pod nánosy našich zkušeností a strachů. Pod vrstvou všech dobře míněných a zpravidla nevyžádaných rad a pouček. Pod hromadou očekávání a představ. A dokonce i pod nezahojenými, ale často umně maskovanými traumátky z vlastního dětství.

Jistá psychoterapeutka zkoumala nejrůznější příčiny problémů, které lidé ve svých životech řeší. Od prostého vlivu rodičů prošla široké spektrum „spouštěčů“, aby se nakonec k rodičovské příčině opět vrátila.

Nakonec všechny složité poučky zredukovala na jednoduchý povzdech.

ACH TI RODIČE!

Zdálo by se, že tím můžeme vlastně skončit ještě dřív, než jsme začali.

Nevím, kdo to řekl, ale tak trochu alibisticky ráda cituji tuhle větu: Ať se budeme snažit sebevíc, naše děti budou vždy mít co říct svému psychoterapeutovi.

Tohle tvrzení by v nás mohlo vzbudit pocit marnosti, frustrace a naprosté rezignaci.

Ale já bych ve vás na následujících řádcích ráda vzbudila pravý opak!

Přála bych si, aby vás toto poznání (stejně jako mě :-), přimělo k tomu, že se budete svou rodičovskou úlohou méně stresovat a více si ji užívat! Budete se brát méně vážně a více se s dětmi smát a dívat se na svět jejich očima.

Protože stát se rodičem pro mě znamená, stát do určité míry znovu na začátku a prožívat objevování světa spolu s dětmi. Protože ony nejsou my a naším úkolem není vysochat z nich za pomoci „osvědčených“ výchovných postupů osobnost, která bude splňovat naše představy.

Cítím, že naším úkolem je být dětem průvodci na jejich vlastní cestě životem. Můžeme jim být oporou, můžeme jim ukazovat, co je podle nás dobré a špatné. Můžeme jim dát do rukou vše, co podle nás budou v životě potřebovat. Ale dál už je to na nich…

Nicméně věřím, že každý z nás je tím nejlepším rodičem právě pro své děti. (Včetně našich vlastních matek a otců.)

A když budeme děti „vychovávat“ jak nejlépe umíme, nemusíme mít žádné výčitky svědomí.

Jak jsem ke „svému poznání“ došla?

Tak přesně o tom je příběh zbouchnuté středoškolačky a její cesty za vědomým mateřstvím, který jsem se s vámi rozhodla sdílet na následujících stránkách.

…

Právě jste si přečetli úvod k Optimistickému průvodci mateřstvím a v ideálním případě byste se měli začít šíleně těšit na to, až bude celá tahle „knížka“ na světě. V tom méně ideálním případě je vám to sice úplně jedno, ale to mi zase tolik nevadí.

A víte proč?

Protože jsem zjistila, že když píšu, musím to dělat hlavně pro sebe. Když jsem psala Copatou mámu, měla jsem neustále před očima své „zbouchnuté“ a nejisté devatenáctileté já. A psala jsem pro něj.

Optimistický průvodce mateřstvím bude další mé papírové alterego. Tentokrát ale bez příkras a beletristických kliček.

A bude pro mě, stejně jako pro každou mámu, která občas tápe, ale ví, že spásu nemůže hledat v dokonalých návodech, kurzech či příručkách, ale jen sama v sobě.

Tak tedy sama sobě přeju, abych to nevzdala a psala a psala a psala...

Protože přesně to je můj záměr pro rok 2018 😉

A jaký je ten váš?