Praktičnost,
organizační schopnosti, orientační smysl, to všechno jsou vlastnosti, které
z větší části postrádám. Proto to u nás při cestování často vypadá tak, že
já něco nadhodím, pro něco se nadchnu a někam toužím vyrazit a muž vymyslí, jak
takových cílů prakticky dosáhnout.
Ale jelikož blog u
nás nepíše muž, ale já, tento budapešťský report bude spíše dojmový, jak je u
mě zvykem, a jen těžko se z něj dozvíte, kde se nejlépe najíst a jaká
jízdenka je nejvýhodnější, ale možná vás i přesto naláká, abyste s dětmi
někam vyrazili, protože to zase prý docela umím, jak mi napsala jedna
sledovatelka na instagramu, která si po shlédnutí několika fotek a přečtení
popisků rovnou na květen zabookovala v Budapešti ubytování.
A teď už vás zvu
k nakouknutí do svého velikonočního budapešťského cestovního deníčku:
Den první
Dobalujeme krosny a
batůžky, přemlouváme děti, aby omezily počet plyšáků, legových kostek a knih na
minimum a vyrážíme na nádraží. Do Budapešti totiž jedeme vlakem a jak se
v průběhu dne ukazuje, je to skvělá volba. Potomstvo není přikurtováno a
nevymrčuje, nikdo není znaven řízením, postupně vytahujeme svačiny, karty,
tablet, slovní fotbal a na nádraží zakoupené časopisy, jdeme do jídelního vozu
na oběd a celá pěti a půl hodinová cesta (Pardubice – Budapešť) nám utíká
nesmírně rychle.
Stručně se pak dá
zbytek dne popsat asi takto: dojeli jsme, zmokli, ubytovali se, zmokli, prošli
se, zmokli a pak jsme šli spát.
Méně stručné dojmy
by pak vypadaly asi takto: Co se samotné Budapešti týče, tak je zatím dost
mokrá... Ale zamilovala jsem se do těch domů s
kouzelnými pavlačemi, podloubíčky a velkolepými schodišti. Tedy, vím minimálně
o dvou. Do jednoho takového jsme se vetřeli omylem, v domnění, že tam bydlíme.
A v tom druhém skutečně bydlíme.
Byt jsme si tu našli přes Airbnb, je obří, v centru, s vysokými
stropy, patrem na spaní a za zlomek ceny, kterou bychom pro nás pět zaplatili v
hotelu se stejným komfortem, kdyby se někdo ptal…
Taky jsme stihli zabloudit k bazilice svatého Štěpána, k níž nás
přilákalo zvonění zvonů. Děti naznaly, že to chce prozkoumat, a tak jsme se
nečekaně ocitli dokonce na mši. Jako varhany tam zněly skutečně velkolepě,
ovšem maďarské kázání už bylo na dětskou trpělivost příliš.
Nakonec jsme si už jen zdálky přes Dunaj prohlédli hrad a vydali
se na ústup k "domovu". To abychom ten náš zdejší start úplně
nepřepálili, stihli si nakoupit na snídani a taky abychom utekli vlezlému
dešti, který by tu sice měl panovat prakticky celou dobu, kdy tu budeme i my,
ale já přesto věřím v naše antidešťové zaklínací schopnosti.
V každém případě tohle opravdu miluju. Doma často sklouzáváme k
tendenci brát všechno jako samozřejmost. Věci kolem nám připadají všední a
hlavu k nebi zvedáme málokdy. Ale při našich cestách, a je jedno, jak daleko od
domova jsou, najednou zase dokážeme vidět svět dětskýma očima, dívat se, divit
se, obdivovat, toulat se, ztrácet se a užívat si, že i cesta může být cíl. Baví
mě, jak nás to stmeluje, jak se postupně ladíme víc a víc jeden na druhého a
jak je najednou každá chvíle intenzivní.
Den
druhý
Tak
zaklínat déšť se nám zatím daří dost střídavě, ale na náladě to celé výpravě
naštěstí neubírá.
Pro tento den si děti odhlasovaly návštěvu
Tropicaria, velkého akvária se žraloky a další tropickou zvířenou, která se mi
zpočátku jevila trochu nepovedeně, to když (asi na deset minut) vykouklo slunce
a my jeli zrovna autobusem někam na předměstí do obřího obchoďáku, ve kterém se
onen žraločí zázrak nachází, ale nakonec mě komplex akvárií, terárií a krokodýlích jezírek s tropickým deštěm příjemně překvapil.
Hlavně obří nádrž se žraloky, rejnoky a další
podmořskou havětí bych asi zvládla fascinovaně pozorovat celé hodiny a bazének
s rejnoky umožňující si tyhle ladně se pohybující tvory pohladit, ten nás
taky na dlouhý čas „zaměstnal“.
Do centra jsme se pak vrátili tramvají s
úmyslem zajít si do lázní Gellért. Nicméně vstup nabízeli pouze celodenní a do
zavíračky času málo, a tak jsme lázně vyměnili za spontánní "výstup"
na Gellértův vrch, který nás odměnil kouzelným západem slunce a děti parádním
hřištěm se spoustou skluzavek a tobogánů, kde jsme vydrželi až do tmy a užili
si i výhled na noční Budapešť.
Den
třetí
Třetí
den jsme se pro jistotu rozhodli zahájit snídaní venku, to abychom eliminovali
čas, po který se jinak šíleně zdlouhavě vypravujeme. Vybrali jsme supr kavárnu
s otevřenou kuchyní uprostřed, usadili se a natěšeně si objednali...a za hodinu
(!) jsme se konečně dočkali. Což jednak znamená, že jsme děti hned po ránu
vystavili tvrdé zkoušce trpělivosti a jednak jsme si vůbec nepomohli a do víru
velkoměsta vyrazili jako obvykle pozdě, tedy téměř před polednem.
Ale co, nepořádáme tu sprint po památkách, o čemž
svědčí i náš pozvolný přesun do termálních lázní, kam jsme se po rodinné poradě
vydali "zrelaxovat" (s dětmi tak trochu oxymorón).
Tentokrát padla volba na Termální lázně Széchenyi v
Městském parku. A ač se s dětmi o velkém lázeňském odpočinku mluvit nedá, neb
nás děti z bazénku do bazénku honily jak nadmuté kozy, zážitek to byl i přes
mraky lidí, příjemný. Obzvláště venku to mělo při dvanáctistupňové teplotě
vzduchu své kouzlo.
Po několika hodinách se nám podařilo vylákat
potomstvo z vody na vábničku zvanou "hodně pozdní oběd s dezertem" a
vydatný déšť, nás zahnal do prvního bistra v parku, které jsme potkali. Jakmile
jsme usedli, Vilík mi na klíně vyčerpáním usnul.
Usoudili jsme tedy, že je na čase jít taky
jednou večer rozumně spát a po jídle jsme se už jen (opět v dešti) courli
parkem a po výklusu přes Náměstí Hrdinů vklouzli do metra, jehož nejstarší
linka (mimochodem hned po Londýně druhá nejstarší na světě) opravdu stojí za
projížďku. Nebo alespoň za nakouknutí do jedné ze stanic se secesní výzdobu...
Den
čtvrtý
Na
neděli jsme se celou dobu těšili. Mělo být polojasno, žádný déšť a teplo tak
akorát na mikiny. Snaživě jsme si proto na tenhle super jarně vyhlížející den
připravili venkovní program a těšili se, že nás po ránu bude z postelí konečně
něžně vytahovat slunce, vesele se prodírající mezi závěsy.
Naše
idylická představa vzala zasvé hned po probuzení.
Pršelo,
foukalo a teplo bylo tak akorát na zimní bundy, které jsme s sebou pochopitelně
neměli, neboť jsme si přijeli užívat budapešťského
jara a ne téhle pofidérní zimy...
Nicméně navlékli jsme na sebe co se dalo a po
snídani, nevzdávajíc se původního plánu, jsme vzali útokem zmrzlinárnu Gelarto
rosa, kde vám zmrzlinu vytvarují do podoby úžasně fotogenické růže, na níž jsem
vlastně děti úplně na začátku do Budapešti nalákala a nemohla jsem jim ji teď
samozřejmě odepřít. I za cenu toho, že nám ke kornoutkům přimrzaly jazyky i
ruce.
Poté jsme se procházkou podél Dunaje při
povětrnostních podmínkách zvících Severního pólu probojovali k parlamentu, u
kterého jsme udělali jedno rychlé "ooo, to je krása" a s úlevou
zapluli do metra.
Tím
jsme se přesunuli někam pod Hradní vrch, pěšky si vyšlápli k jedné
z bran a pak už jsme měli v úmyslu se jen kochat a nechat se unášet
historickým geniem loci. A třeba Rybářská bašta
nebo Matyášův chrám byli rozhodně krásné, ovšem v kombinaci s hordami
návštěvníků a našimi drkotajícími zuby ztratil celý vrch dost ze svého
kouzla.
Nutno
podotknout, že v dětských očích celé místo značně stouplo ve chvíli, kdy
jsme vedle Matyášova chrámu objevili za nenápadnou bránou stylové dětské
hřiště.
A v našich rodičovských očích naopak kleslo v
okamžiku, kdy se u dětí projevily lehce projímavé účinky včerejší návštěvy
termálních lázní a my se setkali s nedostatkem toalet. (V tomto bodě vás
podrobností pro vaše dobro raději ušetřím...)
V každém případě jsme byli vzhledem
k nedostatku náhradních svršků nuceni zavelet k ústupu, aniž bychom
došli k samotnému Budapešťskému hradu, a tak jsme se jím pokochali jen
zdálky, ovšem „ušlý zážitek“ nám bohatě vynahradil nečekaný koncert maďarských
hudebníků, který jsme potkali na jednom z náměstíček, další hřiště, a
hlavně Budapest eye.
Dali jsme si na něm za ohromného dětského
jásotu jednu jízdu při západu slunce. A pro veliký úspěch ještě jednu pěkně za
tmy.
Do postelí jsme tak sice vpluli opět nevhodně
pozdě, ale co je důležitější, naprosto spokojeně.
Při cestování s dětmi mi přijde nejdůležitější
nemít žádná velká očekávání, nechtít toho za každou cenu stihnout co nejvíc a
hlavně, neztrácet nadhled a smysl pro humor. Pak člověka máloco rozchází a může
být už jen příjemně překvapen, kolik toho při svém poklidném plynutí z místa na
místo potká a jak se každá krize po jejím překonání promění v báječnou historku
k vyprávění.
Den pátý
Tak dnes konečně klaplo
to vysněné ranní slunce za okny. Jen škoda, že my už tu z něj moc mít
nebudeme.
Nicméně ráno se nám téměř v rekordním čase podařilo zabalit, uklidit a vypravit
se i s batohy na tramvaj. Tou jsme přejeli k Dunaji a odtamtud jsme se lodí
městské hromadné dopravy (která je levnější než loď vyhlídková, v týdnu na
ni dokonce platí celodenní jízdenka pro běžnou MHD a pro naše kochací účely
byla naprosto postačující), doplavili na Markétin ostrov.
Tam jsme shodili
batohy do trávy a nechali děti jejich osudu na
hřišti. Zkrátka spokojenost na všech stranách.
Markétin ostrov, což je v podstatě obří park na Dunaji, by
minimálně děti rády okupovaly ještě dlouhé hodiny a určitě by tu bylo co dělat,
mít víc času, půjčíme si třeba jedno z místních šlapacích "vozítek",
ale náš čas v Budapešti se nachýlil a my s povzdechem opustili sluncem zalitou
oázu klidu uprostřed města a vydali se na nádraží.
Při zpáteční cestě se opět ukázalo, jak rychle děti regenerují,
a že nám dospělákům už to tak dobře nejde, takže zatímco potomstvo dělalo
chvílemi z kupéčka kůlničku na dříví, my s mužem jsme jen tupě hleděli z okna a
spokojeně si notovali, že tohle budapešťské dobrodružství se nám vážně vyvedlo.
Bohužel, naše idyla
neměla dlouhého trvání. Někdy ve třetině cesty tomu náhoda či gravitace chtěla
a mně přistála na hlavě mužova téměř dvacetikilová krosna.
Před očima se mi
roztančily hvězdičky a přes tupou bolest v temeni mě jen napadlo, že je vlastně
dobře, že to spadlo na hlavu mě a nepřišpendlilo to k podlaze některé z dětí.
Tato úlevná myšlenka
ovšem časem přestala působit úlevně, poslední hodiny cesty jsem strávila v
lehce mrákotném stavu, a nakonec jsem cestu završila do důsledků dotaženou
nevolností…
Díky tomu jsem si
samodiagnostikovala lehký otřes mozku, který jsem si pro větší dramatičnost
nechala telefonicky potvrdit i od doktorky, prospala deset hodin a pobolívající
hlavu cítím ještě po týdnu.
Mám
ovšem za to, že tento speciální závěrečný zážitek učinil naše budapešťské
dobrodružství ještě dobrodružnější a nezapomenutelnější, protože otřes mozku
mám poprvé v životě (a docela by mě potěšilo, kdyby to bylo naposledy) a pro
vás mám jedno doporučení.
Bacha na padající
krosny!
Nicméně i přes poněkud dramatičtější finále hodnotíme náš budapešťský
výjezd jako jednu velkou parádní rodinnou jízdu, moc děkujeme za milé zprávy a doporučení
na navštíveníhodná místa a společně už vymýšlíme, kam vytáhneme tu naši smečku příště.
Nějaké tipy? :-)
