pátek 23. března 2018

Muž a jeho nový projekt



Tak za sebou máme první letošní stanování.
V pokojíčku naštěstí nikdo neumrzl, ranní rosou jsme už vůbec nenavlhli a ani od divočáků nebezpečí nehrozilo.
A proč že se to u nás najednou stanuje?
Protože muž je přepracovaný.
A když je muž přepracovaný, znamená to, že chodí domů velmi, velmi pozdě, sedí u počítače i po večerech, nocích a ránech a když už je těsně před zhroucením a potřebuje upustit páru, nachází si nové projekty.
Měli jsme tu několik projektů podnikatelských, několik sportovních a pak taky projekt: koupíme pozemek na horách a postavíme si nový dům, po kterém záhy následoval projekt: prodáme dům a koupíme si obytňák.
Ve stávající vlně přepracovanosti spojené s jarní únavou se muž právě nadchl pro projekt: letní čundry.
Muž nám už našel nespočet tras, nocovišť a krásných míst. Vymyslel kdy, kudy, kam i proč. A před několika dny seděl u počítače do půl čtvrté ráno a kupoval pro nás stan(y).

Ten stan včera přišel a zodpovědný muž ho samozřejmě s dětmi hned uprostřed obýváku rozložil, aby se ujistil, že časová náročnost stavění tohoto typu stanu odpovídá jeho představám a že se to dá potenciálně zvládnout i v podmínkách jako jsou kupříkladu déšť či kroupy.
Dětem byla nějaká praktičnost ukradená. Okamžitě do stanu nastěhovaly plyšáky, ze sklepa vytáhly samonafukovačky a jaly se naši letní rezidenci testovat po svém.
A já? Já se držím obezřetně trochu stranou.
Obávám se totiž, že bych k čundrové myšlence mohla příliš přilnout a muž by nám pak stany vyměnil třeba za potápěčskou výstroj...



úterý 20. března 2018

Nechci být dokonalá, stačí mi být šťastná


Jako máma vůbec nejsem dokonalá.
Občas (někdy i dost často) ječím, navzdory všem dobrým předmateřským přesvědčením nechávám děti jíst hranolky a brambůrky, Vilimu, který si své „úspory“ ještě neumí přepočítat, kradu drobáky z pokladničky a v premenstruační fázi hystericky a s černým pytlem v ruce vyhrožuju, že jim všechny ty hračky, kterých si evidentně vůbec neváží, a navíc si s nima ani nehrajou, protože jinak by se nemohly povalovat po celém obýváku, chodbě a dokonce i koupelně, vyházím, pokud si je okamžitě, ale okamžitě (!), neuklidí.
Ale mám své světlé chvilky a doufám, že jich bude po mé osobní době temna jen přibývat.


Po tom, co jsem se rozhodla, že změna v mém (našem) životě je opravdu nutná, se mi nesmírně ulevilo. Jako by se ze mě odvalil obří balvan pochybností, obav, stresu, pocitu selhání a odpovědnosti, hlavně za školu, školáky, rodiče školáků a div ne i za jejich prarodiče a tetičky, namísto primární odpovědnosti za sebe a pohodu naší rodiny.
Přitom ve vnějším světě se nic nezměnilo. Pořád budu ještě minimálně do konce školního roku trávit dost času ve škole, papírovat, vyhodnocovat plány pedagogické podpory a pravděpodobně se i rozčilovat, že je celý tenhle systém na houby.
Ale uvnitř mě se po dlouhé době rozlil vzácný pocit klidu a „správnosti“.
Právě teď se cítím v pohodě, jako už dlouho ne.
A ten odraz na kvalitě našeho společného času s dětmi je takřka okamžitý!
I přesto, že všichni posmrkáváme, Vili začal řápat jak tuberák a starší děti svorně bolí v krku, jsem už dlouho nezažila tak pohodovou atmosféru, tolik smíchu, povídání, škádlení, vymýšlení, plánování čtení a prostého spolubytí.
Jistě, lehce jsem se rozčílila kvůli legovému praseti zapíchnutému do chodidla a Viliho předstírání, že si neumí obléknout tričko natož boty, mě taky již tradičně podráždilo, ale ten vnitřní klid a znovuobjevená radost jako by i všechny tyhle scénky, hádky a rozbroje podbarvoval teplým světlem pohody.
Zase začínám nacházet svůj střed, rovnováhu a sebejistotu.
Zase si čas s dětmi užívám.
Zase píšu.
A tak i když jsem jako máma nikdy nebyla a zajisté ani nikdy nebudu bezchybná, znovu, a tentokrát skutečně důkladně, se přesvědčuju, že dětem a našemu vzájemnému vztahu nejvíc svědčí ne dokonalá, ale šťastná máma.
Tak se dělejme šťastné, holky, ženy, matky, ať nám ta mateřská rovnice pěkně funguje, protože

   ❤ ŠŤASTNÁ MÁMA = ŠŤASTNÉ DÍTĚ  




sobota 17. března 2018

O nelehkých rozhodnutích a hledání světla




Poslední měsíce jsem pořád psala a mluvila o hledání vnitřní rovnováhy, utřídění priorit, o vyčerpání a splínech, až jsem tím byla chvílemi sama sobě protivná. Najednou ze mě optimismus nestříkal v gejzírech, ale jen zlehka odkapával jak ze špatně utaženého kohoutku.
Byla jsem za to na sebe trochu naštvaná a trochu se litovala, což mě pak štvalo ještě víc, protože objektivně vzato se mám přece báječně, tak co ty chmurné myšlenky, vyčerpání, bolení břicha a pocity marnosti mají ksakru znamenat!
Ale jestli něco v takových okamžicích opravdu nepomáhá, je to vztek obrácený k sobě samé a výčitky, že nic nestíhám, pořád bych jen spala, nemám energii na děti a často se přistihnu, jak funguju naprosto nevědomě, na autopilota.
Pořád jsem se snažila sama sebe nakopnout, vylepšit si náladu, hledat štěstí a radost v maličkostech… A ono to pomáhalo. Ale vždycky jen na malou chvíli.
Protože ten pravý pocit štěstí a spokojenosti nemůžeme najít nikde venku, ale jen uvnitř nás samých, a to je někdy zatraceně těžká „práce“.
Já sama jsem věděla, co mi tak ubírá energii a z čeho jsem pořád tak vypsychlá, ale připustit si to a něco s tím udělat, to je vždycky ta obtížnější část. Nakonec mi nesmírně pomohlo přestat si hrát na hrdinku a tvářit se, jak to všechno zvládnu sama a vyhledat někoho, s kým jsem všechno mohla opravdu otevřeně probrat, kdo mi pomohl získat nadhled, najít nové souvislosti a uvědomit si, co vlastně dělám, v kontrastu s tím, co vlastně dělat chci.


Celou dobu šlo totiž hlavně o jedno: o naši školu.
O školu, kterou jsme společně s dalšími rodiči založili, ve které jsme loni skoro jen ve dvou táhly celý školní rok, do které jsem poslední dva roky vkládala spoustu sil, energie, času a lásky.
A s níž jsou v poslední době spojené všechny ty řeči o rovnováze, prioritách, vyčerpání a splínech.
Naše škola je totiž moje srdcová záležitost a vidím v jejím založení ohromný smysl, ale zdá se, že jsem se v ní trochu „vysvítila“.
Když jsem byla doma s dětmi, opravdu jsem zářila. Pro sebe samu, pro děti, pro celou naši rodinu, a když se objevil projekt školy, vrhla jsem se do něj s nadšením a snažila se svoje světlo šířit i do ní. A šlo mi to vážně dobře.
Jenže se ukázalo, že systém, v němž jako škola musíme fungovat, a fakt, že navzdory mému idealismu ještě neumíme všichni jednat otevřeně, s respektem a úctou, si moje světlo bral, ale na oplátku nedával skoro nic.
Ano, miluju práci s dětmi, jejich bezprostřednost, naše společné diskuze, povídání, sdílení, objevování, malování, snění a to, jak mi rozšiřují obzory pomalu ještě víc, než já jim a tohle všechno mě nabíjí.
Ale systém školního vzdělávání, který z mého pohledu bere dětem i mě svobodu, ten je mi zkrátka proti srsti. Sice jsme oproti klasické škole udělali úžasný krok směrem, který je mi blízký, přesto mi za dobu, kdy jsem měla možnost děti při "vyučování" pozorovat, došlo, že pro mě je ta míra svobody pořád malá, a že mým ideálem by byl nejspíš naprostý unschooling. 
Když jsme se školou začínali, pořád jsem tvrdila, že chci být jen takový „přicmrndávač“, aby mi zůstalo dost času na rodinu a to, co mě spolu s dětmi naplňuje nejvíc, psaní. Jenže z přicmrndávání se rychle stalo odevzdání se škole, psaní z mého denního rozvrhu téměř vymizelo a po vyučování a dalších konzultacích ve škole jsem svoje děti nejraději viděla spící v posteli…


Dlouho jsem si to nechtěla připustit, protože jsem do školy opravdu vložila svoje srdce, a to se přece jen tak neopouští, ale teď už vím, že někdy to jinak nejde a já k životu a práci potřebuju větší míru svobody, než můžu ve školní instituci najít.
A tak hledám způsob, jak se u nás ve škole stát opravdu jen tím „přicmrndávačem“, který se nemusí  neustále přemáhat a dělat ve jménu ministerstva, inspekce a někdy i rodičů, věci, kterým nevěří. Jak zase do svého života vrátit víc svobody, rozmanitosti, psaní a radosti z času stráveného s vlastními dětmi. A jak v sobě zase vydolovat pocit a důvěru, že všechno je tak, jak má, že já jsem správně tak jak jsem a život se zkrátka odvíjí v souladu s nějakým vyšším záměrem.
A proč vám to všechno píšu?
Protože celá tahle záležitost se pro mě stala nesmírně cennou, někdy bolavou a někdy nádhernou lekcí, ze které rozhodně ještě nejsem venku, ale která třeba může inspirovat i někoho z vás, kdo se teď brodí v podobných pocitech, jaké pronásledovaly celou zimu mě.
Protože stejně jako příroda v zimě stahuje svou životní sílu pod zem, ke kořenům, tak i my se pocitově obracíme dovnitř, do sebe, kde máme možnost nechat ve vlastním tichu zrodit odpovědi na naše otázky.
A protože za rohem už číhá jaro, a právě v něm se může z naší vnitřní „temnoty“ a v tichu zrozených odpovědí, zase vylíhnout něco nového a krásného. A my zase začneme zářit. Nejdřív pro sebe, pak pro svou rodinu a když budeme chtít, rozsvítíme nakonec třeba i celý svět.



čtvrtek 1. března 2018

Vlastní velikonoční tradice: loni Vídeň a letos...?


S hrůzou jsem zjistila, že v jednom ze svých blogových útlumů jsem si sem úplně zapomněla odložit příběh našich loňských Velikonoc strávených ve Vídni. A jelikož jsme právě zabookovali ubytování na letošní Velikonoce v Budapešti, je nejvyšší čas, uklidit si sem na blog alespoň pár fotek.


Velikonoce já totiž nemám ráda. Jako děti jsme na ně po rozvodu rodičů jezdívali k babičce a taťkovi, který na tradice moc nebyl, klidně na Velikonoční pondělí vytáhl z květináče „opěrnou“ bambusovou tyčku od fíkusu, přivázal si na ní mašli a vyrazil na kolečko po známých, z něhož se díky zvyku nalívat koledníky slivovicí, vracel všelijak…
Muž s dětmi tedy alespoň plete pomlázky, vajíčka se naštěstí zdobí ve školách i školkách a já se, zatím marně, snažím, vytvořit si k velikonočním tradicím alespoň o něco pozitivnější vztah.
Upřímně řečeno, moc úspěšná v tom nejsem.
A tak jsem „uprosila“ muže, abychom si raději vytvořili tradici vlastní, aspoň dokud děti nezatouží po Velikonočních radovánkách s kamarády, a raději vyráželi mimo domov.


Loni padla volba na Vídeň.
Neměli jsme ambice honit se po památkách a stihnout toho co nejvíc. Chtěli jsme být prostě jen spolu. Věnovat si pozornost, vodit se za ruce, povídat si, hrát na honěnou v Schönbrunnu a dát si cukrovou vatu v Prátru.
 A povedlo se. Byly to ty nejbáječnější Velikonoce, které jsem zažila.
Ubytování jsme si našli přes Airbnb v bytě pár bloků od Schönbrunnu a právě v tamním Schönbrunnském parku jsme nakonec strávili asi nejvíc času.
Prošli jsme si bludiště, navštívili Zoologickou zahradu, která je prý nejstarší na světě, zašli si na sachr do kavárny v Gloriette a k nesmírné dětské radosti se po parku přesouvali místním vláčkem.








Ujít jsme si ovšem nenechali ani procházku městem. Palác Hofburg, památník Marie Terezie, Vídeňskou radnici, budovu parlamentu nebo třeba gotickou katedrálu Stephansdom jsme sice obdivovali jen z rychlíku, ale jako kulisy nedělní rodinné vycházky se ukázaly být všechny stavby vskutku působivé.
V dětských očích však všechny velkolepé budovy bledly v porovnání s Prátrem a jeho lákadly. Ruské kolo, zmrzlina, autodrom, cukrová vata, horská dráha… Sama bych se bez toho asi obešla, ale děti to potěšilo, mě to nezabilo a všichni si nakonec přišli na své.



Atmosféru dokreslující výňatek z cestovního deníčku:
„Vilík mi počůral svetr. Můj jediný teplý kousek oděvu, který tu s sebou mám.
A já teď stojím před opravdu vážným rozhodnutím.
Chodit Vídní jako smradlavý vágusák, ale být v teple?
Nebo být za voňavou, ale zmrzlou dámičku?
Hmm, těžké dilema. Ale když já tak strašně nesnáším zimu...
Tak kdybyste nás náhodou v Práteru potkali, možná si raději přejděte na druhý chodník. 😉
Jak vyplívá z úryvku, jediné, co jsme trochu podcenili, byla fakt nečekaně velká zima, na kterou jsem ještě jakž takž vybavila děti, ale sama jsem lehce trpěla.
Při balení na výpravu do velikonoční Budapešti proto rozhodně nesmím zapomenout na teplé ponožky, košilku a pro jistotu možná přibalím i rukavice.
Nicméně pokud máte tipy, co bychom si v maďarském hlavním městě, určitě neměli s dětmi nechat ujít, budu moc ráda, když mi je napíšete do komentáře!
Děkuju!