Španělské dobrodružství – Jak (a proč) jsme se vydali na cestu

Už dlouhý čas mnohem raději než do věcí, investuju do zážitků, vzdělávání a vůbec věcí, na které si sice nemůžu jen tak sáhnout, ale které mě nějakým způsobem posouvají, inspirují nebo zkrátka baví.

A cestování je rozhodně jednou z nich.

Nejde mi ani tak o konkrétní místa, památky nebo exotiku. Nádherně máme i u nás. Jde mi spíš o ten pocit, že když vyjedu za hranice, je to jako bych odklopila pokličku. Jiný jazyk, jiná kultura, jiné jídlo, jiné zvyky, a přece jsou všude "stejní" lidé. Se svými sny, smutky, touhami, problémy...

Líbí se mi, že s dětmi můžeme objevovat svět a učit se prostému lidskému respektu a úctě bez ohledu na kulturu, náboženské vyznání nebo barvu pleti.

Líbí se mi, jak v nás jiné země zanechávají jiné dojmy a každý z nich se může stát zajímavou inspirací nebo zkrátka milým zážitkem.

Líbí se mi, že v nás cestování probouzí malé dobrodruhy, kteří rádi objevují nepoznané, zkouší nové a leckdy nás nutí vykročit za hranice toho, co je nám pohodlné.

A v neposlední řadě mám na cestách ráda tu společnou nevyhnutelnou a intenzivní rodinnou blízkost, kdy vymizí většina domácích starostí a povinností, které nás často pohlcují, a místo nich je tu spoustu času na ono prosté, ale kouzelné SPOLUbytí.

A pokud jde o to, jaký smysl má cestování pro děti a jestli by jim stejně dobře nebylo v lese za domem namísto abychom je tahali kdo ví kam?

Tak jistě, v lese jim bude jistě taky dobře…

Ale musím říct, že naše děti už jsou úplně skvělí cestovatelští parťáci a mě baví objevovat svět s nimi po boku, protože i když si pravděpodobně nebudou (stejně jako já) pamatovat, jak se to kde jmenovalo a zřejmě ani jak přesně to kde vypadalo, tu atmosféru a prožitky si ponesou někde uvnitř s sebou.

A já bych si moc přála, aby si s jejich pomocí vytvořily na svět vlastní názor, nenechaly se zastrašovat tvrzením, že všechno, co je jiné, je podezřelé a nebezpečné, a vnímaly jako svůj domov celou naši kouzelnou planetu…

Ale dost už mých zdlouhavých úvah.

Místo nich vás zvu ke čtení našeho (zdlouhavého) španělského cestovního deníčku. 😊

Den první

Po ranních peripetiích, kdy Vili s Matym zakódovali nový kufr tak, že už jsme se do něj zkrátka nedostali.

Po nekonečném balení a přebalování do náhradního kufru u mamky.

Po večeři, ze které jsme se na letiště museli nechat dopravit taxíkem, protože autobus už jsme nestíhali.

Po tisíckrát zodpovezené otázce: Kdy už poletíme?

Po dlouhém těšení a čase, kdy jsme se doma až příliš často všichni víc míjeli, než byli společně...

Po tom všem a mnohém dalším nás čeká další cestovatelské dobrodružství.

Letíme do Španělska!

Konkrétně do Alicante, protože nám tam létá nízkonákladový Ryanair přímo z Pardubic, což je pro nás velká úspora času. Ale plány máme mnohem velkolepější, než zůstat dva týdny na jednom místě…

Maty s Amálkou už před pěti lety letěli na Korfu, ale pro Viliho je to letadlová premiéra (na Korfu totiž cestoval ještě v břiše ;-), nicméně cesta je nad očekávání pohodová, nikdo nezvrací, nikdo se nenudí a Vili na poslední půlhodinku dokonce usíná.

Každopádně, kolem půlnoci nás už ovívá středomořské povětří, vyzvedáváme si předem zabookované auto a míříme do centra města k našemu prvnímu, tyrkysovo žlutému, ubytování.

V bytě s balkónkem a výhledem na hrad nás očekává milá slečna, předává klíče a záhy nás ponechává našemu osudu, kterým té noci není už nic jiného než spánek, spánek a zase spánek!

Ovšem na zítřek, na ten se nesmírně těšíme… 😉