Milovníky intimních zpovědí zklamu pro jistotu hned na
začátku. Ačkoli mi totiž mé malé autochvilky poskytují jisté duševní uspokojení
a uvolnění, rozhodně se nehodlám rozepisovat o autoerotice, nýbrž o zcela
prozaických okamžicích strávených v autě.
Ideálně o samotě a s puštěným rádiem u něhož se dá z plna
hrdla pět.
Má cesta k nalezení obliby v řidičství však byla
notně trnitá.
Vynechám-li svůj primární odpor k autům, jakožto zvracení vyvolávajícím dopravním prostředkům. Dá se říct, že všechno začalo v autoškole.
Instruktor, jemuž jsem se svěřila
do péče, zjevem sice připomínal dobromyslného kudrnatého hobita, ale přesto nedokázal
odbourat nervozitu dosahující předmaturitních rozměrů, jež se mě zmocňovala
zhruba dva dny před každou jízdou. Instruktor navíc zcela zásadně všechny žáky oslovoval
v prvním pádě („Tak si zařaďte, Bára.“ „Bacha na tu popelnici, Bára!“ „Teď
jste mi málem urazila vejfuk, Bára!!!“), což mě poněkud vytáčelo.
Autoškolu jsem ovšem (zhruba po necelém roce vyhýbání se
jízdám) zdárně ukončila hned napoprvé. Což jsem ani nečekala, neboť komisař
jmenující se Máslo, Sádlo nebo tak nějak, se tvářil jako dokonalý šovinista a
moje opatrná až připosraná jízda se mu očividně příliš nezamlouvala. Nicméně na
neodpustitelné nedostatky zřejmě nepřišel a ze mě se tedy stala právoplatná
řidička.
Oslavila jsem to bouřlivě. A další tři roky za volant
nesedla. Což byla sice velká chyba, ale já zkrátka nemám ráda stres. A v autě
na sedadle řidiče jsem se bez něj nikdy neobešla.
Když jsme se přestěhovali na vesnici a já podědila Lucinku
(tedy krásné malé modré autíčko), nezbývalo mi nic jiného než se překonat. A to
doslova. Znovunalézání řidičských dovedností se také stalo vděčným tématem
některých článků (Já řidička a Blízká setkání srnčího druhu), které nenechali
klidnou zejména mužskou část řidičské populace. Někteří chlapi mají zkrátka se
ženskou za volantem problém ať jezdí jakkoliv. Asi zase šovinisti.
Nyní ale mohu hrdě prohlásit, že jsem řidičsky dozrála.
Řízení mě nestresuje, pokud tedy nemám řídit auto cizí, na
němž nejsem schopná najít ani zpátečku, a pokud někam vyrážím sama, dokonce si
ho užívám.
Nahlas zpívám a občas i dramaticky gestikuluju. S jednou
rukou na volantu a druhou nedbale položenou na řadící páce, si připadám jako
suverén. A dokonce jsem překonala svůj strach z předjíždění.
(Což ovšem
neznamená, že mi to občas nechcípne a před každou velkou, neznámou křižovatkou
se spoustou pro mě nepřehledných pruhů se neorosím.)
Své meditativní autochvilky jsem si každopádně nesmírně
oblíbila. Asi i proto, že jich je celkem málo a zpravidla ústí v nějakou příjemnou
akci jako je setkání s kamarádkami, či sraz z vysoké.
I vám ostatním, zejména stresařkám a svátečním řidičkám
tedy přeju, aby se vám strach z řízení podařilo eliminovat. A třeba se někdy na
silnici potkáme! :-)
já jsem zpočátku taky měla strach z řízení. Ale čím častěji jsem řídila , tím lepší to bylo. Teď mám své autíčko (takové staré hrcátko, ale jezdí;) a s ním se mi jezdí moc dobře. Volume rádia otočím doprava a taky si cestu z práce domů užívám:)
OdpovědětVymazatPřesně, člověk to neslyší rád, ale jediným řešením pro odbourání strachu je jezdit a jezdit... :-)
VymazatA když k tomu hraje fajn hudba, je to příjemný bonus :-)
Pro mě byla autoškola byla horší než státnice na výšce... nicméně coby hydrogeologožka jsem prostě ten odpor k řízení musela překonat. Teď jezdím ráda, nutno podotknout, že nejraději bez své milované 2,5leté Ájule, která v autě v klidu vydrží tak cca do 30 min a pak pořád vysvětluje, že chce dolů, že nechce sedět apod. Nicméně další noční můrou pro mě byla škola smyku, kterou nám zaměstnanců zaplatil šéf, abychom se prý zlepšili v jízdě. Můj pud sebezáchovy je hodně silný a když jsem si sama měla smýknout autem, tak mi to přišlo nemyslitelné... Avšak přežila jsem! Markéta
OdpovědětVymazatTak školu smyku bych asi nedala...
VymazatJe fakt, že s dětmi je ježdění někdy komplikovanější, hlavně co se soustředění týče. Ale Maty i Ami jsou vcelku disciplinovaní spolujezdci, tak to jde :-)
Báro - a jak to máš s řízením a dětmi? Já jezdím denně, myslím si o sobě, že jsem vcelku zkušený a dobrý řidič, ale mám jisté obavy, jaké to bude vézt s sebou v sedačce pidi-tvorečka. Teď už sice taky vozím, ale zatím jako obyvatele mého břicha, a i tak jezdím o dooooosti opatrněji. Co bude pak???????
OdpovědětVymazatTo přijde samo. Já začala znovu jezdit až ve chvíli, kdy jsem měla za sebou autosedačky dvě. Pro začátek dost nemilá kombinace strachu a zodpovědnosti. Ale teď už mi to ani nepřijde. Děti jsou na ježdění uvyklé a zvládají v poho i delší cesty. A já taky :-)
VymazatTakže držím palce, však ono to nějak vyplyne! :-)
Já po autoškole neřídila 15 let a pak si dala předsevzetí, že se to v létě znovu naučím. Po pár strastiplných vynervovaných jízdách si rodinný řidič zlomil nohu a já neměla výmluv. Rozjezdila jsem se - a jak jsem ráda. Jednou týdně se vezu 15 kilometrů do práce (tzn. bez dětí) a užívám si to. I když se pořád trochu bojím, občas mi to chcípne - třeba teď, když mě na křižovatce pouštěl kamion a já v půlce silnice zůstala bez šťávy, při předjíždění přestávám dýchat, neumím zaparkovat podélně nacouváním... ale jsem na sebe pyšná. A muž je asi taky rád, že si může dát pivo a já ho odvezu. :-)
OdpovědětVymazatTak jen samé pozitivní řidičské zážitky přeju!
Vypjatý ssilniční situace taky nedávám s klidem, ale je to lepší a lepší :-)
VymazatA moc gratuluju k odvážnému rozježdění se! :-)
Milá Báro, včera jsem objevila Váš blog, určitě se k Vám ráda vrátím a až bude volnější chvilka, ráda se začtu víc. Asi budeme mít i leccos společného. :) Když budete mít chuť, zvu Vás na návštěvu ke mně na blog, který je právě u zrodu... :) Přeji pěkné dny, Veronika ( též maminka Amálky :))
OdpovědětVymazatMoc děkuju za pozvání :-)
OdpovědětVymazatUž jsem to u tebe prolétla a určitě se budu ráda vracet :-)