Život jde dál

Je zvláštní a zároveň uklidňující, že svět se i po smutných věcech točí pořád úplně stejně.
Nic se nezastaví ani nezpomalí, děti se vztekají i smějí úplně stejně jako dřív a člověku se do života zase vplíží nezkalená radost. Někomu dřív, někomu později, ale je tam.

Třeba taková obyčejná, z kávy z plynového vařiče u stanu. Z rozcuchaných hlav vykukujících ze spacáku. Nebo z bosých nohou v mokré trávě.

Život je prostě, zcela pateticky řečeno, krásný. Aspoň většinou a když mu jde člověk trochu naproti ;-)

V nebi...

Přála bych si umět vnímat smrt stejně jako děti.

Beze strachu, bez předsudků, bez společenských očekávání, přirozeně.

Ale zatím mi to tak úplně nejde…

 

V noci nám umřel dědeček.

Když jsme byli malí, učil nás kopat do balónu a brával nás na fotbal i na pouť. V kostele pro nás měl v kapse vždycky schované bonbóny. A hodiny dokázal vyprávět historky z vojny. Byl to ten nejlepší dědeček na světě.

Jsem ráda, že ho naše děti mohly poznat.

Ráno jsme si za něj zapálili svíčku a Matýsek sám od sebe požádal dědovy strážné anděly, aby dědouška doprovodili do nebe a dohlédli na to, že tam bude šťastný. A prý i na to, aby se tam mohl setkat se svou maminkou a tatínkem.

Pro děti dědův život smrtí neskončil. Pokračuje dál. Jenom jinak a jinde. Úplně přirozeně.

Mně je smutno.

Ale věřím, že děti mají pravdu. Děda se má určitě fajn…

Obálka, křest…ono to fakt vyjde!

O psaní (knih) se říká, že je to osamělá práce.

To je zajisté pravda.

(Pokud vám u něj ovšem nesekundují děti, před kterými je vám hloupé jít se už po patnácté během dopoledne zamknout do koupelny ve chvíli, kdy vás napadne zaznamenáníhodný dialog nebo geniální řešení celé zápletky.)

Ale pak najednou dopíšete, uděláte poslední tečku, dokonce absolvujete několik nezbytných autokorektur a před vámi se otevře velké neznámo.

Příběh, který žil donedávna jen ve vaší hlavě, teď leží před vámi, zcela hmatatelný a čitelný, a pokud nemáte v úmyslu strčit ho na dno šuplíku, je na čase, vyrazit s ním mezi lidi.

Což dle vašich ambic znamená buď pár přátel, rodinu, internet nebo třeba nakladatelství.

Já si nastavila laťku hodně vysoko a oslovila se svou knížkounakladatelství. Byla jsem nervózní, nejistá a neskonale šťastná, když hned z druhého nakladatelství přišla kladná odpověď. Wow, oni to chtějí vážně vydat!

Následovaly týdny pozvolných příprav, čtení, mailování a rozhodování.

Nedávno mi přišla finální podoba obálky navržené Lelou Geislerovou (z níž mám nesmírnou radost a Lele se klaním za to, jak obálkou krásně vystihla celou knížku!) a já najednou hmatatelně pocítila, že už jsem vážně blízko. Že za pár týdnů budu svoji knížku s tímhle krásným přebalem vážně držet v rukou.

A pak přišel dotaz. Od Lely, od kamarádů, od rodiny.

Pozveš nás na křest?

Trochu jsem zpanikařila. Křest? Se spoustou lidí a proslovem?

Já se vlastně moc ráda schovávám za písmena, za svoje psaní. Naživo, obzvlášťě napoprvé, zpravidla nebývám tak otevřená, pohotová a navíc si šlapu na jazyk. Osamělé psaní mi proto naprosto vyhovuje.

Ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mě ta myšlenka lákala.

Jasně, nebudu přeci krkavčí matka, udělám svému literárnímu prvorozenci křtiny, jak se patří.

Protože ačkoli je psaní opravdu činností osamělou, pokud to s ním člověk myslí vážně a chce to své psaní dostat k lidem, být zamčený v koupelně a datlovat do notebooku opravdu nestačí. Člověk musí jednoho krásného dne skutečně vykročit ven a dát vědět světu, že to, co napsal, opravdu stojí za přečtení.

Takže, proč nezačít, pěkně symbolicky, právě křestem?

Ještě tedy nevím přesně kdy (pravděpodobně začátkem října) a kde (zřejmě v Pardubicích), ale už teď vás srdečně zvu!

Ať už se známe nebo ne, ráda vás uvidím a budu jen doufat, že mi při proslovu ty sykavky odpustíte ;-)

PS: Co říkáte na obálku? Nalákala by vás, nebo to tak úplně není váš šálek kávy? :-)

Babičky

Dnes primitivní veršíčky, pro naše milé babičky ;-)

Naše babi pardubická,

s tou trávit čas, to je pecka.

Za „muže“ má Ádíčka,

co má Rowný zádíčka.

Chodí s námi na mašinky

dělá s námi volovinky.

A protože se bojí myší,

má radši půdu plnou „duší“.

 

Od Ádíkové babičky,

míříme na králíčky.

Ty má babi králíčková,

co tuhle zvěř stále chová.

Babičky jsou zkrátka prima,

ať je léto nebo zima.

 

28 hodin

Jsou tací, kteří počítají volné chvíle strávené kupříkladu bez dětí, na dny. Já je počítám na hodiny. Ty čísla jsou pak mnohem povzbudivější.

Včera odjel muž s dětmi k babičce. Já zůstala doma. Sama. Přes noc.

Od doby, co jsem povila našeho prvního potomka, se tak stalo poprvé.

Měla jsem v plánu být děsně akční, šíleně produktivní a neslýchaně efektivní.

Ve výsledku jsem dodělala několik „školních“ restů a napsala blog.

Pak jsem si uvařila jídlo, které děti nemají rády, pustila si romantický film, což je žánr, u něhož muž pravidelně usíná, a strašně moc jsem se dojala.

Tím to mohlo skončit. Ale jsou chvíle, kdy opravdu nevím, kdy přestat. Obzvláště, jsem-li prakticky bez závazků a povinností.

A tak jsem nakonec koukala na další romantické filmy až do šesti ráno, načež jsem lehce zpruzena nenadálým světlem usnula a vzbudila se v jednu odpoledne.

Ten vzácný čas jsem na první pohled úplně promarnila a práci, kterou jsem si naplánovala, jsem udělala sotva z poloviny. Mohla bych na sebe být naštvaná a nechat se otrávit výčitkami svědomí.

Ale víte co?

Já si to vážně užila!

A tak jsem uzamkla výčitky do spodní kóje vědomí a prostě si to dovolila.

Dovolila jsem si být naprosto neproduktivní a zkrátka se jen tak poflakovat. Ignorovat všechny povinnosti a být zas na chvíli holkou hltající milostné příběhy filmových hrdinů, ronit s nimi slzy a schovávat se pod polštář, chovají-li se nevýslovně trapně. Dovolila jsem si strávit několik hodin pouhým nicneděláním.

A bylo to vážně skvělé a osvobozující.

Myslím, že bych si takové chvilky měla ordinovat častěji.

Přidáte se? Mám za to, že by prospěly nám všem :-)

Co bylo a co bude dál?

Prázdninový režim nás naprosto pohltil a účinně odpojil od online světa.

Jen málokdy se mi stává, že mě přepadne taková touha nedělit se se světem o své bezpochyby inteligentní postřehy, jako v posledních dnech. Na druhou stranu. Snad si ty každodenní okamžiky alespoň víc vychutnám.

Letošní prázdniny jsou totiž mými posledními prázdninami v roli matky na rodičovské dovolené.

Od září nám to začne.

Matyho čeká první třída a mě mé první skutečné zaměstnání.

Po maturitě jsem totiž místo na vysokou jako ostatní spolužáci nastoupila na mateřskou, bakaláře jsem dokončila těsně před třetím těhotenstvím a po téměř sedmi letech je ze mě absolventka bez praxe, zato se třemi dětmi. Nejsem právě kandidátka na nejžádanějšího zaměstnance roku.

Ale vše se děje z nějakého důvodu. A když navíc člověk přiloží ruku k dílu…

Přála jsem si pracovat s dětmi a nebo psát.

Tak jsem napsala knížku a spoluzaložila školu.

Na podzim knížka vyjde a já do školy nastoupím jako jeden z „průvodců“ našich prvňáčků.

Kouzelné, jak ten vesmír funguje.

Ale o tom jsem vlastně psát vůbec nechtěla. 

No nic, někdy zkrátka neudržím myšlenku a tak vám sem místo reportování o tom, co jsme poslední dva týdny prováděli, dám jen pár fotek. Pro ilustraci to jistě postačí :-)

Takže stručně:

Cyklodovolená s širokou rodinou, letos v proměnlivém počtu okolo pětadvaceti účastníků. V českorajských kopcích jsem se zrakvila do zásoby, a to jsem skoro nic neujela, ale byla to paráda.

  

Hodně koupání.

Cyklotoulky do okolí.

 

 

Výletní loď Arnošt, kterou slibujeme dětem posledních pět let.

Evergreen našich výletů do okolí, Kunětická hora.

A trocha dovádění na slámě.

Krásné letní dny! A mějte radost ze života, i když třeba zrovna prší ;-)