Dvouletý Vilík aneb Z deníčku hrdé matky

Dva roky. Přesně tak dlouhá doba uplynula od chvíle, kdy mi Vili doma v obýváku vklouzl do náruče.

Ze mě se stala trojnásobná máma a z něj benjamínek rodiny.

Dnes slaví své druhé narozeniny a já jen zírám jak sebevědomá, samostatná a úžasná osobnost se z něj klube.

Vili je tak trochu neřízená střela a je jen málo částí jeho těla, které zatím nebyly poznamenány nějakým krvavým šrámem nehodou, boulí či modřinou.

Na druhou stranu, Vili si ze svých držkopádů nic moc nedělá. Po většině takových akcí, kdy celé okolí zatají dech v očekávání velkého řevu, Vili poznamená něco jako „bác“ případně „au“, načež se zvedne a z místa nehody s úsměvem odkráčí.

Naopak servítky si rozhodně nebere při domáhání se čehokoli, co pokládá za vlastní a především ve chvílích, kdy se situace nevyvíjí dle jeho představ.

V takovém případě se uchyluje k jedné ze tří možných taktik.

První. Začne se mračit a viníka své nepohody se pokouší přemoci silou. V tomto případě apeluji především na rodiče batolat a vůbec všech dětí slabší konstituce. Dávejte si na Vildu pozor!

Druhá. Začne se mračit, překříží ruce na prsou a přidrzlým vyplazováním jazyka dává najevo, že má svého protivníka těžce na háku.

Třetí. Začne se mračit, vrhne se k zemi, kde si opatrně položí hlavu na ruce, zbytek těla poskládá do úhledného balíčku a poté zahájí citové vydírání formou hysterického pláče až řevu.

Vilda je taková naše hérečka. Rád se směje a rád rozesmává ostatní. Moc toho nenamluví, ale chytrý je jak opice.

Na bráchu a ségru nedá dopustit a i když se tváří jako tvrďák, je to mazel k pohledání.

Vili je zkrátka pohodář s vlastním názorem, smíšek a rozumbrada.

Vili je prostě borec!

PS: Momentálně je Vili poněkud nefotogenický, jelikož neštovice ho vcelku slušně označkovaly. Proto na závěr připojuji místo aktuální portrétní fotografie naše rodinné selfie. Nutno podotknout, že bylo pořízeno mým novým telefonem, který občas proti mé vůli aktéry na fotografiích vylepšuje a vyhlazuje, takže nejen, že díky němu neuvidíte Viliho pupínky. Vy možná neuvidíte ani naše obličejové rysy… (Jo a to na dortu je, kromě borůvek, krému, který se mi srazil, a svíček, ještě šimpanz, kdyby vám to náhodou vrtalo hlavou ;-)

PS2: Promiň Vili, málem bych zapomněla. Hodně štěstí, málo pupínků a buď stále tak krásně svůj, i když mi to občas leze na nervy! Krásnou narozeninovou noc!

A krásnou noc i vám :-)

Svištím směrem k důchodu

Žiju v jakémsi poklusu a nedaří se mi zpomalit. Podle kartářky nastane zlom až na podzim.

Od té doby mě prý až do mých čtyřiapadesátých narozenin čeká ta nejlepší, nejkreativnější a nejaktivnější část života.

Poprvé se proto víc než na prázdniny těším na září a hýčkám si naději, že když Copatá máma vyjde v tomto avizovaném supr období, stane se z ní okamžitě bestseller.

Já pak budu až do svých padesáti čtyř let uznávanou autorkou, načež odejdu do spisovatelského důchodu, odstěhuju se do ústraní (což v mém pojetí znamená bílou vilku s modrými okenicemi někde ve středomoří) a tam, pozorujíc západy slunce, budu zdlouhavě sepisovat své paměti a plavat s delfíny, zatímco mě budou živit procenta z mých knih.

Korfu 2013 ... to byla pohoda :-)

Nicméně moje důchodová léta a toužebný klid jsou zatím v nedohlednu a tak si tak žiju svůj tryskem pádící život tady a teď a hledám štěstí v maličkostech.

• Matýskovy neštovice proběhly v naprostém klidu a já už se nemůžu dočkat až se opupínkuje zbytek potomstva..

• Vilík si při pádu z gauče nerozbil o stůl hlavu, pouze mu přibyl další monokl.

• Amálka poprvé spala u své kamarádky Adinky. A ačkoli já jsem do půl čtvrté ráno neusnula a očekávala telefonát od Adinčiných rodičů, které v mojí bujné představivosti mé dítě hysterickým pláčem a steskem po mamince vytáhlo z postele, Ami se narozdíl ode mě měla skvěle.

• Oslavili jsme u nás školní čarodějnice a všech 20 dospělých a 25 dětí si to podle všeho náramně užilo.

• Po několika psychicky náročných dnech bez vysavače můžeme opět uvést dům do obyvatelného stavu (a to bez obavy, že dostanu ránu elektrickým proudem).

• Můj mrtvý telefon může být slavnostně pohřben, neboť jsem byla obdarována novým (jemuž doufám celistvý displej vydrží déle než tři dny, jako tomu bylo u mobilu předchozího, který jsem pak celé dva roky raději neukazovala na veřejnosti).

• A po dvoutýdenním zpoždění a třítýdenním premenstruačním syndromu jsem přivítala své měsíčky oslavným výkřikem (což paní ve vedlejší kabince zřejmě lehce vyděsilo).

Inu, není nad drobné radosti života ;-)

A co v poslední době potěšilo vás?

Mise dne: přežít aneb cyklická matka v akci

Papiňák, sopka a nášlapná mina v jednom. To jsem celá já. Alespoň dnes.

Pokud někdy z mých článků nabýváte dojmu, že jsem jakási superžena, která se svým dětem vlídně a s láskou věnuje čtyřiadvacet hodin denně, ze zásady nekřičí, pro všechno a všechny má hluboké pochopení a sluníčkově se usmívá i když šlápne do psího… exkrementu.

Pak vás můžu uklidnit.

Nejsem.

Dost často o to sice usiluju a občas se tomu možná i přiblížím (aspoň za něco se dnes pochválit musím), ale pak jsou dny, kdy je mým cílem jediné.

PŘEŽÍT.

Když jsme s bráchou byli mladší, měla mamka na dveřích toalety kalendář, kde si kroužkovala „své dny“. Jakmile ji začalo vytáčet všechno, co jsme řekli. Každá pohozená věc si vysloužila hysterický monolog. A místo milého „dobrou noc“ jsme si vyslechli jen prásknutí dveřmi. Stačilo mrknout do kalendáře a měli jsme jasno.

Ááá, máme tu další PMS.

Premenstruační syndrom tak nějak patřil k měsíčnímu domácímu koloritu a my jsme nad ním zpravidla jen zvedali oči v sloup.

Přešla léta a máme ho tu zas.

V hlavní roli jsem ovšem já a těmi, kdo se pomalu učí koulet na mě zpruzeně očima, jsou mé děti a můj muž.

Nástup této fáze je u mě celkem snadno dekódovatelný.

• Bordel v domě, který mě po zbytek cyklu nechává vcelku netečnou, se náhle stává nepřítelem číslo jedna a já většinu času, který strávíme doma, šmejdím místnostmi a každou chvíli zařvu něco jako: „Jestli si okamžitě neuklidíte to lego z kuchyně, vyházím to všechno do popelnice!“ (Pokud to nezabere, beru si odpadkový pytel a metajíce blesky do něj vážně to lego začnu strkat. Nutno podotknout, že tento radikální krok, za nějž se nejpozději večer začnu stydět, pokaždé zabere…)

• Nemám pochopení pro dětské hrátky vyžadující mou asistenci, spočívající ve vytváření výše zmíněného bordelu a doprovázené hlukem vyšším než je průměrný šepot.

• Zavírám se v koupelně a reaguji pouze na urgentní žádosti o mou přítomnost s odůvodněním, že někdo krvácí nebo že zvoní pošťačka.

• Pokud to není nezbytně nutné, nevycházím mezi lidi, nepoužívám řasenku, fňukám, že jsem tlustá a mým jediným přáním je, aby mě všichni nechali na pokoji.

Frustrující, ale pochopitelné je, že čím víc jsem já (s prominutím) nasraná na celý svět, tím víc mi to svět dává sežrat.

Potomstvo systematicky vysypává jednu bednu hraček za druhou, rozbíjí skleničky a na nevhodných místech se počůrává. Vilík v hracích koutcích knokautuje cizí batolata. Amálka si s řevem div nelehá na zem v obchoďáku. Mates vytrhává police ze stěn. A já zavařuju mixéry a náušnice mi padají do záchodu.

Zkrátka cyklický galimatyáš jak vyšitý.

Abych přežila, pomáhá jediné.

Být k sobě vědomě LASKAVÁ a taky pro jistotu všechny upozornit, aby mi šli raději z cesty.

Závěrem už jen jediné. Díky Cyklická ženo za osvětu, konečně si začínám rozumět a zjišťuju, že být jednou za měsíc tak trochu za hysterku je vlastně úplně normální :-)

Cyklická žena :-)

A co vy? Pozorujete na sobě jednotlivé fáze svého menstruačního cyklu? A abychom mužské čtenáře úplně nevyšachovali, pozorujete milí mužové podobné stavy u svých partnerek? ;-)

PS: Chcete-li se na téma ženský cyklus trochu pobavit, doporučuju shlédnout následující rozhovor, na němž jsem svému muži kdysi demonstrovala, proč je život se mnou tak trochu jako jízda na horské dráze ;-)

 

Léčivá moc (rodičovské) pozornosti

Jakmile se u nás doma vyskytne nepohoda, nesoulad či nedostatek pozornosti, můžu téměř najisto počítat s tím, že zanedlouho se objeví horečka minimálně u jednoho z dětí.

To se pak v duchu vždycky vracím k přirovnání, které jsem použila kdysi: Děti jsou jako malé meteostaničky, které vychýlí každý větší záchvěv v domácí atmosféře.

Tentokrát je tím záchvěvem, zdá se, má častější nepřítomnost a horečkou byl stižen Matýsek.

Naštěstí, už doma víme jak na to a já bych se s vámi o naši zkušenost ráda podělila.

Demonstrovat ji budu na Amálce, protože tam byl náš nedávný „úspěch“ tak zjevný, až byl skoro zázračný.

Ale vezmeme to pěkně od začátku a to znamená dokonce od Vilíka. 

Vili byl nemocný a většinu víkendu strávil pokuckáváním u mě v manduce.

„Mamko, já bych chtěla taky nosit,“ posteskla si několikrát Amálka a vzápětí navenek chápavě dodávala, „ale teď se potřebuje nosit Vilda, protože mu není dobře, viď?“

S radostí, jakou že to mám empatickou dceru, jsem Amálčino tvrzení pokaždé odkývala a hned v pondělí jsem dostala příležitost sklízet plody nově vzniklého vzorce v Amálčině hlavince.

Aby mě mamka mohla nosit celý den v manduce, musím být nemocná.

Sotva jsem se tedy zaradovala, že je Vili zdráv, Amálka pobledla, začala polehávat a skelný pohled stejně jako rozpálené čelo mě ujistili, že tu máme dalšího maroda.

Takže druhé kolo. Ale tentokrát jsem měla jasno. Ami zkrátka potřebovala dosytit pozornost, které se jí v posledních dnech nedostávalo, a zvolila způsob, který se jí v tu chvíli zdál nejefektivnější. Horečku.

Přes den se sice musela dělit o pozornost s Vilim a Máťou, ale jakmile dorazil muž z práce, poslala jsem je společně za klučičí zábavou a s Amálkou, jejíž teplota začínala dosahovat magické čtyřicítky, jsme si vlezly do postele.

Místo léků, které naše potomstvo tak rádo zvrací, jsem jí věnovala svou plnou a vědomou pozornost.

Vyprávěla jsem pohádku s princeznou Amálkou v hlavní roli. Přizvaly jsme k uzdravování všechny kouzelné i pohádkové bytosti, na které si Amálka vzpomněla a využily jsme i léčivé síly mentální harmonizace. Tuhle techniku jsem se naučila praktikovat asi před rokem na kurzu Terezy Kramerové a moc ráda ji od té doby přizpůsobuju našim domácím potřebám.

Amálka si za pomoci mých otázek našla v těle místo, kde se jí usadila horečka a pak jsme ji společně odkouzlily. Ami vyjmenovávala jednotlivé tvary, do kterých se postupně horečka převtělovala a já jsem měla za úkol mávat kouzelnou hůlkou a tvary proměňovat.

Kolečko v prasátko, které uteklo za klukama do koupelny. Obdélník v létající balón, co odletěl do nebe. Trojúhelník ve strom, který nečekaně vyrostl na zahradě…

Už během našeho povídání Amálka pookřála, a když pak při ukolébavce usnula, viděla jsem, že máme vyhráno. Horečka začala klesat a do půlnoci po ní nebylo ani památky.

Teplota splnila svou misi, přitáhla Amálce pozornost, o kterou si v tu chvíli neuměla říct jinak, a odezněla.

Jistě, ne na všechno stačí trocha rodičovského pomazlení a hrátek s představivostí, ale vždycky dokážou minimálně ulevit.

Takže já se jdu vrhnout za spícím Matýskem do peřin a nám všem přeju, abychom léčivou moc rodičovské pozornosti nepodceňovali. Protože leckdy stačí opravdu málo a zázraky se nám začnou dít přímo před očima.