Romantická ukázka

Stihli jste dnes prvomájovou líbačku pod třešní? My naštěstí ano, tak snad neseschnu :-)

A jelikož květnové pučení je ideální kulisou pro romantiku, pokusím se vás při dnešním večeru trochu dojmout.

V posledních týdnech se totiž věnuju lehce nepopulární autorské aktivitě, kterou je přepisování a upravování rukopisu mého čerstvého „knižního“ dítka. Někde jsem vyčetla, že první verze se prý hází psům. No nevím, jestli bych byla ochotná svou těžce vypiplanou knížku obětovat na žužlání Berniemu. Byť rozhodně není dokonalá.

Abyste byli v obraze a já mohla přestat odpovídat na dotaz svých známých a přátel: o čem ta tvoje knížka vlastně je? (Protože odpovídání na tento dotaz mi vhání krev do tváří a já pak klopím zrak, drmolím a koktám, nevěda jak se s náhlým zájmem a popularitou vyrovnat.) Tak vám to tedy zcela oficiálně vyklopím.

Knížka se pracovně jmenuje Copatá máma a napsala jsem ji zejména pro své devatenáctileté zbouchnuté já, které mělo obavy z budoucnosti a vůbec si nevěřilo. Je tedy tak trochu příběhem mým, tak trochu smyšleným. Ale zcela určitě je o těhotenství, změnách, které spolu s ním v životě přicházejí a v neposlední řadě o vyrovnávání se s rodinou historií, kterou můžeme, je-li nedořešena, kontaminovat hned v počátcích vlastní rodičovství.

Nicméně v rámci úprav teď jedu druhé kolo a právě jsem se propracovala k mé oblíbené pasáži. Je maličko patetická, romantická i dojemná. Alespoň v mých neobjektivních očích...

…

Seděly jsme s mamkou na zemi v obýváku, poslouchaly soundtrack k filmu Mamma Mia a vzájemně si lakovaly nehty. Vždycky jsme pro sebe byly nejdůležitějšími lidmi na světě. Celých devatenáct let.

Změní se to od zítřka?

S podivně rozechvělým pocitem v žaludku jsem se ohlédla. Na dveřích do koupelny visely na ramínku šaty. Moje svatební šaty.

„Hotovo,“ zavřela mamka lahvičku s perleťově bílým lakem a pohladila mě po noze, „měly bychom jít spát.“

„Počkej, mami,“ zadržela jsem ji, když se začala zvedat.

Svezla se zpátky vedle mě a já ji objala.

Nemusela jsem nic říkat, vysvětlovat. Věděla jsem, že mamka ví.

Vlezly jsme si spolu do velké postele v ložnici. Jako malá jsem tu spávala často. Při bouřce. Když jsem měla noční můry. Po návštěvách u táty. Nebo jen tak.

Dneska jsem tu mohla naposledy spát jako mámina holčička. Od zítřka už ze mě bude vdaná paní.

Teta Nina dorazila přesně v jedenáct, aby mě nalíčila. Po ní nastoupila mamka s kulmou, pinetkami a tunou laku na vlasy. A o půl hodiny později se přiřítila Andrea s věnečkem do vlasů, který spolu s kyticemi a korsáží pro ženicha vyzvedla v květinářství.

Byla jsem ráda, že ostatní svatební hosté se přemisťují rovnou na chatu, kde je vítal Tomáš. Poskytovalo mi to spoustu času na přípravu a poslední hodiny v ryze dámské společnosti.

Převlékla jsem se do šatů. Mamka mi do vlasů připevnila věneček spletený z heřmánku a žlutých blatouchů. Pak mi kolem krku připnula jemný filigránový řetízek, který si kdysi přivezla z Francie, jako něco starého. Andrea vytáhla z kabelky nový modrý podvazek. A Nina mi půjčila luxusní parfém.

Ještě nikdy jsem se necítila tak výjimečně a krásně.

Pohladila jsem Skřítka schovaného mezi záhyby svých vílích šatů, vzala si od Andrey luční kytici a zhluboka se nadechla.

Byla jsem připravená.

Když naše dámská družina dorazila k chatě vyzdobené balónky, spoustou slunečnic a lampionů, začalo mrholit. Nina s Andreou se připojily ke svatebčanům na louce za chatou.

„Prší vám štěstí,“ usmála se na mě mamka a společně jsme se schovaly pod strom, kde jsme měly vyčkat Andreina telefonátu, že vše je připraveno a můžeme vyrazit.

Za chvíli se telefon skutečně ozval. Volala Andrea, že se ztratil farář, ale že děda se ho vydal hledat. Za pět minut zpráva, že farář se našel, ale bez dědy. Za dalších pět minut Andrea vyřizovala od babičky vzkaz, ať se prý na dědu vykašleme a jdeme na to, protože všem sedícím hostům moknou zadky.

„Můžem?“

Přikývla jsem.

Vykročily jsme ruku v ruce na zeleně se lesknoucí louku. Uprostřed byla mezi květy kakostu, pryskyřníků a zvonků vysekaná cesta, která se rozšiřovala v paseku se slavobránou spletenou z vrbových prutů. Před ní už na mě čekal Tomáš ve volné bílé košili s rozhalenkou. Děsně mu to slušelo.

Skupina složená z našich přátel spustila svatební pochod. Na příčnou flétnu, housle a kytaru. A mamka mě pomalu odváděla k improvizovanému oltáři.

„Mám tě ráda, holčičko,“ zašeptala mi do ucha a vložila mou ruku do Tomášovy.

Na kratičkou chvíli jsem zpanikařila. Maminko, já nechci!

Tomáš mi přejel palcem po hřbetě ruky. Na vteřinu jsem zavřela oči. Pevně jsem se Tomáše chytila a znovu se zhluboka nadechla. Přesně tady je teď moje místo. Vedle něj.

„Když za mnou tito dva mladí lidé přišli s otázkou, zda je mohu oddat jinde než v kostele, žertem jsem pronesl, že samozřejmě ano, kdekoli, jen ne pod vodou,“ začal svou řeč improvizovaně farář, zatím co ho smáčely kapky deště.

Většina hostů se pobaveně zasmála.

Farář pokračoval a mně přebíhal po zádech mráz. Obraz téhle posvátné chvíle jsem si chtěla uchovat napořád.

„Nyní prosím o vaše vyznání.“

Tom se mi podíval do očí.

„Já, Tomáš, odevzdávám se tobě, Lucie, a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě v ničem neopustím. Chci stát při tobě ve zdraví i v nemoci. Budu se snažit o hluboké porozumění tvé duši. Slibuji, že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh.“

Teď byla řada na mně. Rozbušilo se mi srdce.

 „Já, Lucie, odevzdávám se tobě, Tomáši, a přijímám tě za manžela…“ odříkávala jsem stejně jako Tom a s každým dalším slovem jsem cítila, jak se víc a víc usmívám. Při zemi mě v ten povznášející moment držel jen Tomášův pohled. Něžný a majetnický zároveň.

Naše oči, jako by si vzájemně stvrzovaly, že sliby, které jsme právě vyslovily, myslíme opravdu vážně. Odevzdávali jsme se jeden druhému. A já v ten magický okamžik věřila, že je to navěky.

…

 

Čarodějnická bojovka

Letos jsme usoudili, že se nám do čarodějnických davů na oficiálních akcích nechce a rozhodli se pro komorní zahradní slavnost s kamarády. 

Šest rodičů sedmi dětí, se ukázalo být dostačující kulisou pro zdařilou „párty“ a děti se i bojovky dočkaly.

Aby taky ne, když na mě místo pozdravu dceřina kamarádka vybalila: „A bude zase bojovka, teto?“ (Obávám se, že jsem si pěkně naběhla a bez důkladné herní přípravy k nám už návštěvy chodit nebudou :-)

Každopádně poté, co byl náš počet kompletní a dětský dotaz „kdy už budem hrát?“, vyvolal svou frekvencí u rodičovstva brnění hlavy, to vypuklo.

Začala jsem pěkně obšírně. Vyprávěním o svátku Beltine, předávání vlády mezi světlem a tmou a probouzejícími se skřítky a elfy. Vmezeřila zápletku se zmizelou čarodějnicí toužící udržet na zemi tmu a zimu po celý rok. A zakončila to výzvou k jejímu nalezení.

Úderná jednotka natěšených dětí se ihned s vervou vrhla do výroby miničarodějnic, jejichž podpalem jsme hodlali vylákat jejich pohřešovanou vůdkyni. Ta se neobjevila a bylo tedy třeba vyrazit do terénu.

Děti osedlaly košťata, Amálka mop, jelikož na ní koště nezbylo, a vyrazily vysekanou a vyfáborkovanou stezkou na průzkumnou misi. Bohužel, ani tato strastiplná pouť nepřinesla své ovoce. 

Přistoupili jsme proto k plánu B a rozhodli se na pomoc přivolat víly a elfy. Ti však pod dosud trvající nadvládou hledané deviantní trýznitelky natolik zeslábli, že jim děti musely připravit povzbuzující elixír. Pár třešňových květů, pampeliškové chmýří a potravinářské barvivo splnilo svůj účel. Víly se probraly, ale ve své pospánkové dezorientaci nám rozházely nápovědu po zahradě.

Malí hledači s nadšením servaly přikolíčkované plstěné víly i s písmenky ze stromů a pod vedením mladé slečny L. konečně lokalizovali čarodějnický úkryt. Stodola.

Naše stodola je velká, temná, strašidelná a plná haraburdí. Rodičovské „opatrně!“ však zaniklo v bojovém pokřiku a nebylo tedy divu, že nakonec málokdo vyšel ze stodoly s nepocuchanými nervy. Nicméně čarodějnice byla lapena, slavnostně vynesena a následně dětmi bez slitování upálena.

Spolu s ní se nám snad podařilo spálit všechno špatné z uplynulých měsíců a do nadcházejícího období světla a tepla vstupujeme řádně očištění, mírně vyuzení a notně unavení.

Tak čarodějnicím zdar a příští rok na viděnou! :-)

Jak bojovat s bordelem?

Okolnosti mě donutily věnovat celé dnešní dopoledne debordelizaci domácnosti, jejíž zanešenost dosáhla vlivem častých outdoorových aktivit obludných rozměrů. Ráno jsem tedy odvezla starší potomky do školky a s vidinou nelákavého programu se s Vilim vrátila domů.

Spícího benjamínka jsem přesunula z auta do kočáru, nažhavila chůvičku a jala se obhlížet k úklidu vymezený rajón.

Nebyl to hezký pohled.

Do koupelny a obýváku se nastěhovali mravenci. Pod kuchyňským stolem bylo možné z drobečků vyvěštit, co měly v posledních dvou dnech děti k snídani. A v Amálčině posteli, kam byla včera spící uložena po přenosu z auta, se objevilo jehličí a písek.

Kapitolou sama pro sebe bylo pak vyprané prádlo. K jeho uskladnění přestaly stačit tři koše i bedna na hračky zcizená dětem. A prádlo se již pár dní vesele valilo do všech stran. Pakliže měl někdo zálusk na čisté tričko či snad kalhotky, musel počítat s několikaminutovou pátrací akcí. V případě touhy po páru ladících ponožek se pak čas počítal skoro na hodiny, což většinu z nás odradilo a chodili jsme tudíž bosí nebo se spokojili s ponožkami alespoň velikostně souměrnými. Na podobnost vizuální jsme vcelku pochopitelně rezignovali.

Když už jsem se odhodlala k činu, usmyslela jsem si, že bych mohla prolézt krabice s oblečením a vylovit pro Viliho staronové kousky garderoby po Matym. Uklidit pracovní stůl, jemuž vévodí halda listin a mezi nimi obří fíkus, který zde našel útočiště před Vildovými nájezdy. A převléct povlečení všem členům rodiny, což byla práce zbytečná, neboť nijak neumenšila bordel ve zbytku domu.

Má vize se tvrdě střetla s realitou ve chvíli, kdy Vilík, běžně spící dvě hodiny, po pětačtyřiceti minutách vstal a vyrušil mě ještě při snídani.

Za jeho dobrého rozmaru jsme společně pofackovali kuchyň. Zneškodnili bunkr za gaučem, kde si děti zjevně pěstovaly vlastní penicilin, a povlékli peřiny.

Za stupňujícího kňourání jsme roztřídili prádlo na hromádky.

Za řevu jsem Viliho připla na záda do manducy poté, co z hromádek stvořil opět hromadu.

A v době jeho manducového šlofíka jsem z hromady vytřídila alespoň ponožky.

Když jsem konečně narovnala hřbet a rozhlédla se, zjistila jsem dvě věci. Bordelu doma vůbec neubylo a ve školce budu pro děti opět se zpožděním.

Asi se budu i nadále zdržovat s dětmi raději venku a nad vchodové dveře pro výstrahu všem příchozím připevním slogan: špína v bytě, šťastné dítě.