Jarní sezóna zahájena

Taky se vám zdá, že když se po dlouhé době konečně oteplí, je život s dětmi mnohem snesitelnější? 

Za mě jednoznačně ano.

Pobyt venku nám vyloženě svědčí a jak řekl Matýsek lezoucí po hradbách Kunětické hory: „Maminko, být venku je mnohem lepší než sedět doma a hrát si.“ 

A jelikož to pronesl náš vrchní domácí pecivál, už to má řádnou váhu!

Venku se, obzvláště za pěkného počasí, žije tak nějak volněji. Líp se tam dýchá, míň se hádá, a i když se často víc brečí (protože pád ze stromu, odřené koleno, písek v očích, bouračka na kole, zmrzlina rozpláclá na chodníku), má to zkrátka své kouzlo.

Venku není třeba děti tolik omezovat. Aby nekřičeli, neběhali a nesahali, proboha, na ten porcelán po pratetě z Vídně! A člověk je tu prostě může nechat jen tak být. Však oni si zábavu najdou. Všechno osahají, batolata zajisté i nějakou tu horninu ochutnají, a všem je venku zkrátka blaze.

Nám se během posledních tří dní povedlo zavýletničit si na Kuňku, oslavit venku bráškovy narozeniny, sestavit trampolínu a uskákat se na ní téměř do bezvědomí a vyrazit na první drobný cyklovýlet.

Kunětická hora je náš léty ověřený a stále oblíbený cíl. Spolu s kamarádkou a dětmi jsme se nejdřív popelili jen pod ní, ale poté, co jsme osaměli, rozhodli nečekaně Mates s Amálkou, že si chtějí vyšlápnout až k hradu. A jelikož každou „turistickou“ iniciativu podporuji a vítám, vyrazili jsme...

Domů jsme nakonec dojeli v sedm večer, obalení prachem a s naloupeným medvědím česnekem z podhradí. Paráda to byla.

Oslava s grilováním se taktéž vydařila, ale jelikož nebyla fotograficky zdokumentována, nezbývá vám, než mi to zkrátka věřit.

Bráchův narozeninový Cheescake s arašídovým máslem a borůvkami :-)

Trampolína je atrakce, která mluví sama za sebe a jelikož dětem ještě nestihla zevšednět, jsou na ní prakticky pořád, vyskytujeme-li se na zahradě.

Doslova elektrizující zábava :-)

Nakonec tu máme velké víkendové finále. Cyklovýlet za zmrzlinou! Nutno podotknout, že se jednalo o Matýskův první samostatný cyklopočin a Vilíkův první pobyt v cyklovozíčku. Amálka zde sice žádné prvenství nezaznamenala, ale zato celou cestu trpělivě lovila Viliho dudlík ze dna vozíčku a ucpávala bráchovi pusu piškoty.

Tímto považujeme jarní sezónu za zahájenou a těšíme se na věci příští! :-)

A co vy, taky se tetelíte blahem, že vám už při pobytu venku nemrzne zadek? Nebo jste spíš na to vrnění za pecí? :-)

Mých pět důvodů k radosti

Jsou dny, kdy se proklínám za ten obskurní nápad, založit si image na tom, že jsem nevyléčitelná optimistka. V takových dnech jsem otrávená a otravná a každou usmívající se osobu mám chuť umlátit deštníkem. 

Pak jsou ovšem dny, kdy optimismem přímo srším, pluju si na svém obláčku pohody a blahosklonně a povzbudivě se usmívám na zamračené lidi s deštníkem.

Je celkem nasnadě, že těch pozitivně laděných dní je naštěstí víc.

A tak zatímco v uplynulých dvou týdnech jsem se pohybovala na hraně zvrácené emo nálady, teď už zase srším optimismem, vírou v dobré konce a bezbřehou naivitou.

Venku totiž svítí slunce, které mi dnes spálilo nos.

Nemoci odvál čas (a inhalace břečťanu narvaného u hřbitova).

Můj mladší bratříček dostal práci, kterou si přál.

Já jsem dopsala knížku.

A schůzka ohledně založení svobodné a k dětem i rodičům přátelské školy je už sama o sobě důvodem k nadšenému křepčení.

Tak tedy dobrou noc a kéž nejen při nadcházejícím pátku naleznete co nejvíc důvodů k úsměvu :-)

I malé rybičky mohou způsobit velkou radost :-)

A co dělá radost vám? :-)

Jarní výtvarka

Jakmile mi otrnulo, zjistila jsem, že být marod má taky jednu výhodu. Skoro všechno je vám jedno. Hlavním, a dalo by se říct i jediným cílem, je udržet sebe, potažmo svěřené potomstvo, při životě. Alespoň do doby než domů přijde muž. 

Co děti v tomto období dělají je člověku fuk, důležité je, že to dělají samostatně a v ideálním případě tiše.

Ovšem ruku v ruce s mým zotavením přišel i starý známý pocit, že jakožto aspirantka na titul matka roku, která posledních několik dní nechávala děti napospas televiznímu konzumu a živila je suchými rohlíky, bych měla přijít s nějakou suprstimulující aktivitou. Takovou, kterou bychom intelektuálně přebyli všechny ty Pošťáky Paty a další déčkovou havěť. Takovou, po níž bych u dětí opět stoupla v ceně. A takovou, kterou by naše oslabené tělesné schránky vydržely.

Snažila jsem se hodně. Skutečně.

Ale nakonec, když Vili usnul, a já měla co dělat, abych to nezalomila s ním, jsem se zmohla na jediné.

Trochu toho stříhání, lepení, vybarvování a voilà, aktivitka na polovinu dopoledne je tu. Není sice extra stimulující a děti mi za ni oslavnou ódu asi nesloží, ale kupříkladu mě se to líbilo. Nevyžadovalo to pohyb a kapesníčky byly stále po ruce.

Nakonec vznikly rozkošné ovce. (Obrázek z internetu a nalepená vata.)

A obláčky s duhovým deštěm. Pro ty mám obzvlášť slabost. (Obláček ze čtvrtky, páskou připevněná bavlnka, na ní barevné kapky a trochu vaty pro větší obláčkovitost.)

Děti tvořily samostatně, s nadšením a mně zase trochu stouplo mírně ochořelé mateřské sebevědomí. Jojo, jsem zpátky v sedle :-)

Hrozba babyboxu zažehnána

Když jsem se tu minule vypisovala ze svého trápení s nedostatkem prostoru k řádnému marodění, chtěla jsem si zkrátka jen slovně propláchnout mozek. Nenapadlo mě, že to zapůsobí i antiviroticky a já se následující ráno probudím s nově nabytou jistotou, že mít děti je fajn. 

Ten bohulibý pocit, zajisté způsobený obnovenou schopností dýchat nosem a neschopností podpalovat nadále předměty pouhým dotykem čela, mi sice vydržel jen do oběda, ale pro začátek dobrý.

Děti jsou pro tuto chvíli v bezpečí a svého odeslání do exilu se obávat nemusí.

Naopak, opět se vracím k režimu: vše pro své nemocné dítě. Zase čtu, nosím a vařím. A snažím se zabavit Amálku, jejíž hyperaktivita vlivem dlouhodobé internace pozvolna přerůstá v turboaktivitu.

Jen snahy o zaopatření bavičů zvenčí jsem musela zanechat, neboť naše domácnost je zřejmě toxická. Téměř všechny dobré duše, které se mi k nám za poslední týden podařilo nalákat pod záminkou skvělé zábavy s našimi rozkošnými ratolestmi, po návratu domů lehly. Pravděpodobně se nám podařilo vypěstovat si doma ultragresivní bacil se schopností skolit i mamuta a spolehlivě odehnat všechny potenciální hlídače a pomahače.

Tentokráte se tedy vypisuji s nadějí, že nejpozději zítra ráno bude uzdraven i zbytek rodiny a tohle psychedelické období se stane jen neškodným zápiskem v mém blogovém deníčku.

PS: Děkuji za milá přání k uzdravení pod minulým příspěvkem :-)