Lék na mateřské chmury

Padly na mě chmury. Z nedostatku slunce, z přemíry chladu, z cyklujících nemocí a časté domácí internace.

Včerejší odpoledne pro mě proto bylo přímo balzámem na duši.

Divadlo a posezení s kamarádkami z gymplu.

Jsem trochu kulturně vyprahlá, a tak mi divadelní inscenace Rákosníček a jeho rybník udělala bezmála stejnou radost jako kterýkoli Shakespeare. Představení nepostrádalo vtip, jeden z herců mi děsně připomínal kuchaře Jamieho Olivera a děti se bavily od začátku do konce. 

Maty dokonce málem spadl smíchy ze židle a Amálka se nedožadovala občerstvení, což považuji za velkou poklonu hereckému souboru, neboť zaujetí našeho potomstva bylo vskutku maximální.

Když si pak muž k Vilíkovi přibral i starší děti, přesunula jsem se s více než půlhodinovým předstihem do restaurace.

Sama. S knížkou. A pozorující rodiče u vedlejšího stolu, kteří se pokoušeli spacifikovat své batole a přitom se pokud možno i civilizovaně najíst.

Měla jsem pro ně pochopení. Ale radost z toho, že mě se to tentokrát netýká, byla mnohonásobně větší.

Kdysi jsem si připadala trapně, když jsem měla v restauraci nebo kavárně sedět sama. Dnes si to blaženě vychutnávám. Nikdo po mně nic nechce, s nikým neběhám na záchod ani ho nelovím z restaurační fontánky a u jídla můžu dokonce používat nůž i vidličku, jelikož není třeba přidržovat mrňavé spolustolovníky.

A rozhovor s bezdětnými kamarádkami, to je teprve změna. Příjemná. Člověk se na pár hodin octne skoro v jiném světě. Takovém, kde nikdo neřeší noční pomočování, vhodné vzdělávací instituce ani barvu, tvar a umístění dětské vyrážky. (Čímž nechci tvrdit, že mateřské rozhovory nemohou nabývat i filozofičtějších rozměrů.)

Tyhle výlety do bezdětna mám ráda. Snad i proto, že si vždycky připomenu, že mou jedinou životní rolí není jen ta mateřská, a že jsem tu pořád i sama za sebe. Mám dojem, že my matky na mateřské, na to občas trochu zapomínáme.

Ale o vlastní osobnost i příčetnost se je třeba starat a tak mě těší, že jsem na tom včera mohla příjemně zapracovat.

Ten noční kašel a počůrané pyžamo se mi hned zvládalo líp.

A jedno malé, nekvalitní, ale památeční divadelní selfie :-)

 

Jak to máte vy, matky? Daří se vám navracet se alespoň mentálně a momentálně do bezdětných časů? :-)

O sebevědomí

Sebevědomí, důvěra v sebe sama a svoje schopnosti, to je křehký atribut. 

Tak schválně, kolik z nás s tím má tak trochu problém? Podceňuje se. Nevěří si. Pochybuje o sobě.

A kolik je těch šťastných a vyrovnaných duší, které v sobě cítí takovou vnitřní sílu, že je ani nenapadne zbytečné pochybnosti produkovat. Ne proto, že by to byli arogantní pitomci. Ale proto, že znají sebe sama, jsou sebe-vědomí.

Takových dospělých znám málo. Možná jednoho, dva.

Malé děti jsou takové všechny. Dokud je nezačneme vychovávat a formovat k obrazu svému.

Říkala jsem si, že tohle pro svoje děti nechci. A tak jsem se snažila vyvarovat klasických výchovných hlášek:

„Nelez tam! Spadneš!“

„To nedokážeš.“

„Na to nemáš.“

„To je pro tebe moc těžký.“

Přišlo mi, že to funguje a s radostí jsem pozorovala, jak děti samy poznávají vlastní limity a kupodivu neprojevují masochistické ani sebevražedné sklony. Což samozřejmě neznamená, že bych je nechala vlétnout do silnice a s blahosklonným úsměvem čekala, zda zvládnou prokličkovat mezi zběsile brzdícími auty. Přeci jen, důvěra je fajn, ale v naší civilizaci má, na rozdíl od kupříkladu amazonských indiánů, jisté hranice.

Jenže časem to stejně přišlo.

„Maminko, tohle nedokážu.“

„Tohle ani nebudu zkoušet, protože to neumím.“

Nejdřív jsem s těžkým srdcem konstatovala, že mám asi smůlu. Maty zkrátka bude od přírody asi trochu negativistické dítě. A vymysleli jsme si takové malé zaklínadlo.

„Když říkáš, že to nezvládneš, tak to skutečně nezvládneš. Ale když si řekneš, že to dokážeš a budeš tomu opravdu věřit a snažit se, tak to půjde!“

Matýsek si vzal tuhle formulku za vlastní. Aplikuje ji na sebe a dokonce i na všechny kolem. Na Amálku, muže, i mě. A nedávno dokonce i na mého bráchu.

„Davídku, musíš si říct, že mi tu helikoptéru postavit dokážeš a pak ti to určitě půjde.“

Brácha byl naměkko.

A mně to konečně došlo. 

Maty vůbec nebyl negativistické dítě. Nejsem si jistá, jestli vůbec něco takového existuje. On jen prostě a jednoduše dělal to, co všichni kolem. To co já.

Kolikrát vás děti požádaly, abyste jim nakreslili koně, tyranosaura nebo obrněný transportér? A vy jste řekli, že jako sorry, ale tohle fakt nakreslit nedokážete. Aniž byste to zkusili. 

Nebo vymodelovat. Postavit…

Došlo mi, jak často odbydu děti tím, že řeknu, že tohle nedokážu. Protože si nevěřím a jsem si jistá, že můj kůň by vypadal jako ještěrka a transportér přinejlepším jako traktor.

A děti to prostě jen zrcadlí. To co je v nás dobré, ale taky naše chyby a slabé stránky.

Nezbývá mi tedy nic jiného než se s pokorou vrátit zase sama k sobě a přiznat si, že dokud sama nebudu sebevědomým a dobrým člověkem, těžko můžu chtít, aby v něj vyrostly moje děti.

Jdu si tedy opakovat naše zaklínadlo a pracovat na tom, aby těch slabin k zrcadlení, měly ze mě dětí co nejmíň. Protože jak známo, příklady táhnou :-)

Problematika zimního venčení

Dostat naše děti v zimě ven je problém.

Když je sníh, ještě to jde to. Když svítí sluníčko, nechají se nalákat. Když je šedivo, mlhavo a nevlídno, nechce se ven ani mně.

Jenže pobyt venku zpravidla působí trochu jako kouzlo. Ponorková nemoc se rozplyne. Špatná nálada se vyvětrá. Všichni se příjemně unaví. A těšení se domů do tepla nás pěkně stmelí.

V sobotu jsem ovšem muže s Matýskem lákala ven marně. Muž montující s Matym něco děsně důležitého, mi na výzvu, abychom se šli ven nadýchat čerstvého vzduchu, odvětil, že na ně mám otevřít okno.

Inu, co na to říct? Už vím po kom Matýsek je a tak jsme se šli větrat jen s Ami a Vilim.

V neděli už začal po opuštění útulného domova toužit i lehce nachlazený a z dětí znavený muž.

Pravděpodobně se trochu naivně domníval, že se nám děti podaří unavit natolik, aby po něm po návratu domů už nic nechtěly, z vlastní iniciativy vlezly do postelí a tvrdě usnuly ještě před Večerníčkem. (Což se už pár let nestalo…)

Bohužel, jak známo, díky jakémusi zvrácenému vesmírnému zákonu, mají děti zpravidla daleko více energie než jejich rodiče. A tak nám to unavování úplně podle plánu nevyšlo.

Nejvyčerpanější byla jako obvykle dospělá část výpravy a potomci nám ještě v devět živě skákali po hlavách.

Příště si holt budeme muset na kolotoč sednout my, a pohon si uděláme z dětí… :-)

A jak je to u vás? Vydrží víc děti nebo rodiče? :-)

Rodičovská noční můra

Člověk se může bát ledasčeho. Pavouků, výšek, úchyláků i klaunů. Ale rodiče mi pravděpodobně dají za pravdu, když si dovolím tvrdit, že než podstupovat strach o vlastní potomstvo je lepší se i s klaustrofobií zavřít do výtahu. 

Ale rodič zpravidla nemá na výběr a dokonce to většinou ani nečeká.

Tak třeba já.

Nechala jsem se přemluvit dětmi k návštěvě obchodního domu. Nějaký ten měsíc jsme tam nebyly a dětem se zastesklo po tobogánu, hracím koutku a možnosti vyškemrat na mě nějakou děsně nezdravou pochutinu.

Když se náš pobyt v jámě lvové chýlil k závěru, libovala jsem si, jak pěkně jsme to zvládli. Žádné scény, pochutinu jsme vyřešili ovocnou zmrzlinou a jako bonus jsem sehnala Vilimu capáčky. 

V dobrém rozmaru jsem tedy kývla na poslední jízdu na tobogánu.

Matymu a Amálce, instruovaným o nepřetržitém držení se za ruce a směru, kterým mi mají jít naproti, jsem zamávala… a dalších dvacet minut je neviděla.

Pod tobogánem nečekali, naproti ke schodům mi nešli. Prostě zmizeli.

V ruce tašku s nákupem, na břiše Vilíka, přes rameno kabelu a v hlavě prázdno. Co teď?

Oběhla jsem spodní patro. Oběhla jsem horní patro. Sjela jsem i do garáží k našemu autu a vrátila se do dětského koutku. To všechno třikrát. V posledním kole Vilík v manduce usnul a mně se do mysli začaly vkrádat katastrofické scénáře.

Už je to čtvrt hodiny. Jak to, že si dvou opuštěných dětí nikdo nevšiml? Jak to, že mě ještě nevyvolávají, abych si pro ně přišla? Co když je někdo na záchodcích oholil, zabalil do koberce a odnesl, jako to popisují ty šílené řetězové maily?

Navenek klidná, ale se studeným potem stékajícím po čele i zádech jsem odchytla sekuriťáka a nahlásila, že se mi ztratily dvě dětí. Připadala jsem si jako ta nejhorší matka na světě.

Obchodním domem se rozšuměly vysílačky a ostraha si předávala zprávu o pohřešovaném klukovi ve vínovém triku s letadly a blonďaté holčičce se dvěma culíky.

Zhluboka jsem se nadechla a znovu se pustila do hledání. Netrvalo to dlouho a jeden ze sekuriťáků tentokrát zastavil mě.

„Vy jste ta maminka se ztracenýma dětma, že jo? Poznal jsem vás podle toho třetího na břiše.“

Jakmile jsem uslyšela ten žoviání tón, ulevilo se mi. Určitě je našli! 

A taky že jo. Chlápek z ostrahy mi cestou za nimi vesele vyprávěl, jak se taky jako dítě ztratil. Prý masakr.

No fajn. Tak jsem dětem způsobila doživotní trauma! Co když z toho budou mít noční můry?!

Jenže jsem se přepočítala.

Matýsek s Ami v doprovodu tří mužů v černém postávali u bagříku, kterým za dvacku můžete dvě minuty nabírat balónky, a k mé velké úlevě vůbec nevypadali traumatizovaně.

Konec byl jak z filmu. Klekla jsem si na zem, děti mi vlétly do náruče a Matýsek to zazdil dotazem.

„Mami, máš peníze na bagříka?“

Tolik k psychické újmě našeho potomstva.

Ukázalo se, že děti si prý spletly směr, kterým mi mají jít naproti a protože vracet se od bagru k tobogánu se jim nechtělo, prostě zůstaly. Zjevně je nenapadlo, že bych je tam nemusela najít a už vůbec jim nedošlo, že je považuju za ztracené.

Sice mě potěšilo, že tak slepě důvěřují mému mateřskému supersmyslu, kterým jsem pravděpodobně měla odhalit jejich polohu, ale bude-li ještě nějaké příště, vezmu je do obchodního domu jedině na vodítku.

Co vaše zkušenosti s poztrácenými dětmi? Ať v tom nejsem sama… :-)

PS: Před dvěma lety jsem napsala povídku o malé holčičce ztracené v obchodním centru. Předobrazem mi bylo to naše. Kdyby mě tenkrát napadlo, že jednou tam budu pobíhat přesně jako maminka z příběhu…