„Křížová cesta do sámošky“

V listopadu jsme byli v Trutnově na zahájení výstavy Krakonošové, kde visel mimo jiné také Krakonoš mého nebiotatínka (ten nejhezčí!). 

Vernisáž to byla skvělá. Dětem se líbil zpívající Elvis, chlebíčky, miniřízečky, zákusky… i obrazy. 

(Abychom se ovšem nenechali ukolébat klamnou nadějí na poklidně strávený večer, Maty nám začátek vernisáže zpestřil divokým úprkem na toalety, kde došlo k nehodě způsobené, pro spěch nevhodnou, mužskou fyziologií. Kalhoty tedy musely pryč.  Situaci však briskně vyřešila má teta, a aby se Mates nemusel cpát řízečky a kochat obrazy nahý, doběhla mu k nejbližším Vietnamcům pro tepláky.)

I přes drobné společenské faux pas jsme zbytek vernisáže strávili příjemně kulturně naladěni a já měla možnost prohlédnout si i komiksové kresby jednoho z autorů. Tedy jedné. Lely Geislerové. Musím říct, že její „Křížová cesta do sámošky“ mě vskutku pobavila. 

A právě na ni jsem si vzpomněla minulý týden, kdy mě okolnosti donutili k zoufalému činu.

Vzít všechny tři děti na velký nákup do velkého obchodu.

Obtěžkána Vilíkem na břiše a Ami s Matym zavěšenými po stranách nákupního vozíku jsem vjela do jámy lvové.

Při pohledu na davy nakupujících jsem ihned v duchu zredukovala nákup o několik položek nacházejících se na druhém konci obchodu. Poté jsem co nejrychleji prosvištěla kolem regálů s hračkami a s úlevou zastavila u sýrů.

V tu chvíli se Vilík v šátku začal vzpouzet, Matýsek prohlásil, že chce čůrat a Amálka začala toužit po děsivých plastových růžových pantoflích na podpatku.

U zeleniny Vili přidal ke kroucení i zvukový doprovod. Maty s Amálkou se začali hádat o ananas. A já si vzpomněla, že jsem o několik regálů zpět nekoupila cukr.

V pečivové zóně se ti starší rozprchli pro rohlíky a ten nejmladší vyflusnul dudlík mezi koblihy. Zasažené koblihy jsem raději přidala do vozíku a Matyho s Ami dostihla u mrazáků.

V chladu mrazících pultů Vilík konečně usnul.

Nakupování dostalo náhle zcela jiný rozměr. Dokonce mě zastavila jakási dobrá duše, aby mi pogratulovala k odvaze a hodným dětem, neboť ona prý má dvě, ale do obchodu by je nevzala. Nahlas jsem poděkovala za kompliment a v duchu si pomyslela, že nás zjevně nepotkala v zeleninovém sektoru.

Když to ovšem vezmu kolem a kolem, musím připustit, že zas taková hrůza to nebyla. Ale že bych si to chtěla zopakovat? Ani ne. A můj obdiv patří všem vícedětným matkám, které toto nákupní martyrium provozují běžně a s úsměvem na rtech :-)

A co vy, děláte velké nákupy s dětmi? Nebo je to pro vás noční můra? :-)

Vilíkovy osmiměsíčniny

Co se týče pravidelných zápisů o mírách, váhách, prvních zubech a tak vůbec, jsem mizerná matka. 

Pokroky potomstva zaznamenávám velmi nesystematicky a chaoticky. Ale dnes jsem si vzpomněla!

Vilíkovi je osm měsíců. 

Když Vilda po oslnivém výkonu ze svých šestiměsíčnin zjistil, že k lezení po čtyřech nestačí jen si tak machrovat na kolenou, ale je třeba sesynchronizovat pohyb rukou a nohou, svých mnohdy bolestivých pokusů rychle zanechal. 

Lehl si zpátky na břicho a začal se raději plazit. Pěkně po vojensku a nebezpečně rychle. Mates s Ami před ním od té doby skoro nestíhají sklízet  nevilíkovské hračky. 

Ale stejně to není dost rychle, aby sourozencům stačil. A tak se chudák kolikrát zasekne v chodbě mezi pokojíčkem a obývákem, jelikož než stačí dolézt do jedné z místností výše jmenovaných, brácha se ségrou už migrují na druhou stranu. 

Nicméně, plaz, i když k dokonalosti vypilovaný, není jedinou pohybovou novinkou našeho mrňavého šampiona. Vilík sice nesedí ani neleze, zato se naučil stát. Trénuje to zhruba měsíc, ale stabilita je stále minimální. Zato mé nervové vypětí je na maximu.

Těch pádů, řevu a infarktových stavů, kdy jsem dobíhala zoufale vijícího benjamínka s pocitem, že tentokrát je to nejmíň otřes mozku… Ale Viliho lebka je zřejmě tužší než se zdá a stále drží. Naštěstí. 

Nutno také podotknout, že náš, nově dvouzubý, kojenec, se také pěkně rozjedl. Dokonce tak moc, že již ve velikosti porcí trumfnul Ami, kterou podezírám, že žije jen ze vzduchu. Nebude to dlouho trvat a možná ji i přeroste.

Na závěr pak něco málo k psychickému stavu nejmladšího člena domácnosti. 

Tak tedy, Vili se stále jeví nadmíru pohodově, vesele a společensky. Žádné známky strádání v důsledku, často až příliš vřelé a intenzivní, péče sourozenců nepozorujeme. A celkově se zdá, že Vili bude po všech stránkách velice bytelný a otužilý.

Shrnuto a podtrženo je náš Vilda prostě borec :-)

Konec koně, začátek kozy

Loňský rok byl rokem koně. Prý zápřah pro vztahy, říkala nám rodinná přítelkyně, taková mongolská šamanka. Na dotaz, jestli to letos bude lepší, odpověděla, že nadcházející rok se nese ve znamení kozy. A tudíž, kdo nepochopil dosud, toho koza pěkně potrká.

Konejším se nadějí, že jsme s mužem na našem vztahu intenzivně pracovali, a tudíž se nám kozí rohy vyhnou. Ale kdo ví, co všechno příští rok přinese? Když tak kolem sebe koukám, nepřestává mě udivovat, jak jsou ty mezilidské vztahy spletité a nevyzpytatelné.

Každopádně mám dojem, že příjemnější období, než uplynulé dva prázdninové týdny, jsme už dlouho nezažili.

Hodně jsme mluvili, odpočívali, chodili ven, hráli si doma a jen tak byli. S dětmi.

Navštívili jsme hvězdárnu.

Oslavili Matýskovy páté narozeniny.

A nabírali síly na nový rok.

Doufám, že i Vy máte dost sil na dny příští! 

Se zpožděním do celého nového roku přeji hodně štěstí a splněných přání a děkuji za přízeň :-)