Všichni se vezou na předvánoční vlně, tak já se trochu trhnu, aneb doháním resty z období planetárního šílenství :-)
...
Co má společného přednáška Katky Králové z Nevýchovy o
zodpovědnosti s výletem do Dětenic?
Na první pohled možná nic moc. Krom toho, že obojí bylo
vskutku zajímavé a obojí se mnou absolvoval polospící Vilda v manduce.
Ovšem po děsivé návštěvě dětenického pekla a mravoučné
pohádce na zámku mi nezbylo, než znovu dumat nad tím, co vlastně od dětí opravdu
chceme.
Přejeme si mít děti skutečně zodpovědné, kreativně
smýšlející a hledající ve věcech smysl? Nebo děti poslušné, nevzpírající se a
dělající do puntíku to, co se jim řekne?
Pro rodičovský klid je možná příjemnější varianta druhá.
Řeknu, sněz to a dítě vylíže talíř do posledního drobečku. Řeknu nechoď tam, a
dítě zůstane. Řeknu nezlob a dítě přestane dělat cokoli, co právě dělá.
Pro život je ale užitečnější naučit se variantě první.
Řeknu, sněz to a dítě odmítne, protože mu maso nechutná. Řeknu nechoď tam, a
dítě se zeptá proč. Řeknu nezlob a dítě odpoví, že si přeci jenom hraje.
Jistě, dítě číslo dvě se může jevit jako nevychovaný
spratek. Ale vážně je to tak?
Třeba z něj prostě bude vegetarián. Celkem logicky ho
zajímá, proč někam chodit nemá. A pokud jde o zlobení? Co to vlastně je? Jak
může dítě vědět, že to, že právě ve své fantazii rozehrálo boj s drakem a
šermuje přitom kolem sebe mečem alias vařečkou, vnímáme my jako zlobení?
"Poslušné
dítě může být zbožným přáním i pýchou řady nepoučených rodičů. Když se pak
takové dítě třeba "chytne party", nešťastní rodiče často říkávají:
Vždyť on to byl takový hodný, poslušný chlapec (poslušná dívka)... Vlastně se
nic nezměnilo. Jsou stále poslušní. Jenže teď poslouchají někoho jiného." (z
knihy Respektovat a být respektován)
Občas máme po rodičovsku dojem, že dítě je třeba manipulovat
a ovládat povely musíš, nesmíš, lehni a spi. Taky to někdy dělám. Je to zkrátka
jednodušší, nastoupit na dítě z pozice moci, z pozice toho většího,
který přece ví, co je pro dítě nejlepší.
Ale zpravidla je to dobré hlavně pro nás, protože to my
nemáme chuť vysvětlovat, diskutovat a s dítětem se dohodnut. Leckdy to totiž
dá víc práce a výsledek nemusí stoprocentně odpovídat našim představám.
Krom povelů tu pak máme ještě výchovnou vyšší dívčí, strašidelné
vydírání.
Jestli nebudeš pořádně jíst, přijde čert a odnese si tě do
pekla! Když budeš pořád chodit s dudlíkem, uvidí to Ježíšek a nepřinese ti
žádné dárky! Jestli okamžitě nepřestaneš mlátit toho chlapečka lopatičkou, už
si s tebou NIKDY NIKDO nebude hrát!
Pohádky jsou fajn, líbí se mi, že děti dokážou žít i ve
světě fantazie. Ale obrátit pohádky i jejich fantazii proti nim? Proč, když je
to navíc lež, kterou dítě relativně brzy prohlédne? Čert si ve skutečnosti na
naše potomstvo kotle nechystá, nikdy a nikdo jsou přeci jen silná slova a
chtěla bych vidět rodiče, který svou výhružku dodrží a pod stromeček nastrká na
dudlíku závislému batoleti leda tak uhlí.
Výše zmíněné peklo v Dětenicích, které jsem při nákupu
vstupenek naivně pokládala za milou dětskou atrakci, se ukázalo být
hrůzostrašnou ukázkou plánovitého strašení, kdy průvodkyně neustále trousila
poznámky o prohřešcích, za něž Matyho s Amálkou stihne pekelný trest.
Odmlouváním počínaje a evergreenem v podobě nedojídání konče. Je mi líto
dětí, jejichž rodiče si ještě přisadí. Nebýt ujištění našich rozklepaných
potomků, že celé je to jen hra, asi by je peklo ještě dlouho pronásledovalo
v nočních můrách.
Takhle to děti vzaly jako legraci, vcelku si to užily a byly
ujištěny, že i když mi jejich nimravost v jídle poněkud vadí, rozhodně je
za to nebudu natahovat na skřipec nebo máčet v rozžhaveném dehtu.
Pohádka na zámku pak byla oproti peklu hotovým balzámem na
duši. Dokud tedy nezačala s masáží o zlobení a neposlušnosti princezny,
kterou je třeba převychovat a udělat z ní hodnou a poslušnou holčičku.
Na druhou stranu, děti byly nadšené, neboť do pohádky
odehrávající se postupně v celém zámku, byly náležitě zapojeny. Princezna
byla rozkošně rozmazlená, z prince Amálka nemohla spustit oči. Mravoučný
podtext k tradičním pohádkám zkrátka patří. A chůvou vydyndaná přísaha
všech zúčastněných dětí, že už nikdy nebudou zlobit a vždycky budou jen hodné,
mi sice byla mírně proti srsti, ale co nadělám…
Většina nás dospělých to tak zkrátka má. Očekáváme poslušnost
a ne vlastní názor. Očekáváme plnění povinností a ne polemiku o jejich
smysluplnosti. Je to tak snazší.
Ale opravdu chceme, aby naše děti vyrostly v poslušné
loutky jdoucí se stádem?
Já ne.
I když mi děti svým názorem na všechno občas lezou na nervy
a místo diskuze na téma zelenina není jed, mám chuť zaječet, že budou u stolu
sedět, dokud to nesní. I když často bojuju sama se sebou, abych nezačala
vztekle dupat a vyžadovat okamžité uposlechnutí příkazu. I když v sobě
někdy musím najít poslední zbytky sebeovládání, abych si neulevila dobře
mířeným pohlavkem.
Přesto věřím, že vynaložená energie a opotřebovaná nervová
soustava se mi v budoucnu vrátí se spokojenými, sebevědomými, ale přesto
ohleduplnými osobnostmi, v něž snad naše děti vyrostou.
Ne proto, že si můžou dělat, co chtějí. Ale proto, že jsme
partneři a dokážeme si navzájem říct, co komu vadí, co už je přes čáru a co se
nám nelíbí, bez vydírání, strašení, plácání i vyžadování slepé poslušnosti.
Alespoň většinou. Koneckonců, nejsem svatá a na tři děti mám
jen jedny nervy.
Ale snažím se :-)
A jak to máte vy?
