Když se u nás něco slaví, děje se tak zpravidla pár týdnů po
oslavované události. Letos jsme to zmákli ještě docela brzy. Dva týdny po mých
a týden po Amálčiných narozeninách.
Ale stálo za to si počkat.
Jen tak namátkou…
Nějaký čas si budu moct užívat pohled na obří pugét
pětadvaceti růží. Dostala jsem strom. A jako by to nestačilo, je ze mě konečně
člověk, co jde s dobou. Včerejškem počínaje jsem se totiž stala vlastníkem
chytrého telefonu. Zatím největší problém vidím ve skutečnosti, že telefon se
zdá býti chytřejším než já. Ale to se poddá. Časem. Snad.
Pokud jde o Ami, tak ta si letos taky nemá proč stěžovat. Už
jen pro tu obří haciendu alias domeček pro panenky, která se hned spolu s legovým
přírůstkem stala nejvytíženější hračkou v domácnosti. (Díky Ádíku :-)
Krom toho jsme hlavně hodně jedli a mluvili. Vyhřívali se na
slunci a užívali si terasu. Novou, nezabydlenou, nevydlážděnou, ale už teď
milovanou.
A abych nezapomněla. Zase jsem podlehla slepé touze upéct
dětský narozeninový dort. Zatím totiž stále žiju v utopické iluzi, že
dort nedokonalý, zato s láskou pečený, je lepší než dort dokonalý, z rukou
někoho zručnějšího. Alespoň tak si své amatérské cukrářské pokusy alibisticky
omlouvám a jsem zvědavá, jak dlouho mi je potomstvo bude trpět, než zatouží po
marcipánové 3D dokonalosti.
Ami si letos po vzoru bráchovu, zvolila vláček. Maty má v plánu
oslavit páté narozeniny s dortem raketovým. Na plánování způsobu, jak se z rakety
vyvlíknout nebo ji spáchat mám ještě pár měsíců. Ovšem Amálčin vlak nedopadl úplně nejhůř :-)
A na závěr malá fotoreportáž:
Začneme nedočkavým vyhlížením hostů.
Po němž následuje znuděné vyhlížení hostů.
Přeskočíme část vítání, jedení a přejdem rovnou k Amálčině
narozeninové honbě za "pokladem".
A jelikož Ami s Matýskovou pomocí zdárně dorazila do cíle,
můžeme se přesunout k dortu.
A květinám.
A hlavně domečku, po jehož odhalení následuje nevěřícný údiv
a nelíčený obdiv.
A na závěr moje malé soukromé zahradnictví.
Hezký den! :-)
