Proč nepošlu děti do klasické základky?

Včera jsem se tak trochu navážela do školního vzdělávacího systému. Dostalo se mi ujištění, že ne všichni učitelé jsou špatní, že ne všechny děti jsou ze školy zpruzené a že moje ostrá slova nejsou tak úplně namístě. 

Chápu. A rozhodně nechci tvrdit, že každý učitel je sadistický vrahoun dětské přirozenosti.

Ale to nic nemění na tom, že svoje děti do klasické základní školy posílat nechci.

A proč?

Pro člověka je naprosto přirozené se učit. Primárně je také učení spjato s libými pocity. Předškolní děti se učí rády. Všechno je zajímá. Potřebují vědět co, jak a proč.

„Maminko, jak se nebe nabíjí elektřinou, aby mohla být bouřka?“

„Maminko, na co jezdí tank?“

„Maminko, co je to za písmeno a jak se anglicky řekne letadlo?“

Děti se ptají, zajímají, zkoumají a objevují. Nikdo je k tomu nemusí nutit a dokonce ani motivovat.

Ale pak přijde škola.

A tam se odehraje změna, kterou krásně popsala psycholožka a lektorka Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání Jana Nováčková ve své přednášce s názvem Jak se z touhy učit se stane sběratelství známek.

Děti nastoupí do školy a na jejich přirozenou touhu po učení se, je rázem zapomenuto. Vnitřní motivace a hlad po nových informacích, zkušenostech a zážitcích, je nahrazena motivací vnější. Když jsem byla v první třídě já, dostávali jsme za odměnu do sešitku razítka. Pak přišla hrozba v podobě černých puntíků a nakonec klasika. Známky.

Netrvá to dlouho a děti se přestávají učit proto, že by je to bavilo, že by se danou informaci chtěly dozvědět, ale proto, aby dostaly jedničku. A samozřejmě, aby nedostaly pětku, protože z toho by doma mohly mít průšvih.

Podle Jany Nováčkové tenhle proces trvá jen šest týdnu.

Šest týdnů stačí k tomu, aby děti přestalo učení bavit. Ti nejodolnější prý vydrží do Vánoc.

Pak tu máme neschopnost školy reagovat na individualitu každého dítěte. Škola chce pěkně všechny nacpat do jednoho mustru. Ať všichni umí to samé, ať pěkně píší testy, ať se statistiky pyšní samými kladnými čísly… 

Děti často, místo aby rozvíjely to, co je baví a v čem jsou dobré, vynaloží většinu své energie k tomu, aby se v tom, co jim nejde a co je nebaví, staly alespoň průměrnými. Nedejbože, když jsou dobré třeba v tak neperspektivních „předmětech“ jako je výtvarná nebo hudební výchova. To přeci k ničemu není. Raději ať se pěkně šprtají něco „pořádného“.

Netvrdím, že je to tak všude a že takhle smýšlejí všichni učitelé či rodiče. Ale je to tak až příliš často na to, aby mě to nechávalo klidnou.

A co školní stres? Je opravdu nezbytné zatěžovat jím už prvostupňové děti? Motivovat je vzájemným soutěžením? Pětiminutovkami? Diktáty?

Možná jsem citlivka, ale ještě teď se mi svírá žaludek, když si vzpomenu na páteční matematické soutěže ve druhé třídě. Stály jsme seřazení za sebou v uličce, rozdělení na řadu u okna, uprostřed a u dveří a paní učitelka na nás pálila příklady. Ten, kdo první odpověděl, se mohl přesunout na konec své řady. Vyhrála řada, která se jako první celá prostřídala. Nikdy jsem nestíhala. Spolužáci v mojí řadě na mě pokřikovali a já nemohla spočítat ani kolik je dva plus dva, jak jsem byla vystresovaná.

K matematice jsem si už nikdy nezískala kladný vztah. Z počítání mám osypky doteď.

Ale tohle já pro svoje děti nechci.

Nechci, aby se učily pro známky. Nechci, aby měly učení spojené se stresem, kterého je ve školních lavicích fůra. 

Poslední dobou se debaty o škole, vzdělávání a potřebných reformách rozjíždí na mnoha frontách. (Součástí nového Respektu 35/2014 je kupříkladu příloha Učit jinak.) A s kritikou se zapojují i učitelé. Jsem za to ráda. Mám dojem, že školství by potřebovalo projít změnami. Jak to udělat? Nevím.

Ale prozatím můžu začít u sebe, u svých dětí, a hledat pro nás tu nejlepší možnost. Je to domácí škola? Založení komunitní školy? Škola typu montessori? Nebo snad unschooling?

Zatím si nejsem jistá. Ale věřím, že na to přijdu.

Všichni přeci chceme pro naše děti to nejlepší. Ale možná je to pro každého něco jiného :-)

 

O škole a trudomyslnosti

Už je to tu zas…. 

Začátek školního roku mě pravidelně uvrhá do stavu trudomyslnosti a papírnictvím se již od půlky prázdnin vyhýbám, neboť cedule jako Hurá do školy! a Hola, hola, škola volá! mi způsobují úzkostné svírání žaludku.

Dneska mi bylo malých školáků obzvláště líto.

Poslední prázdninový den a tak depresivní počasí. Od zítřka opět stereotyp školních lavic, kde člověk musí žádat o povolení dojít si na záchod. Kde radost z přirozené touhy učit se válcuje požadavek na stádní papouškování učebnicových výpisků. Kde se hodnota dítěte měří známkami. A kde se z učení stává mučení.

O smysluplnosti účasti na školní docházce ve stávajícím školském systému poslední dobou uvažuju čím dál intenzivněji. A líbí se mi to čím dál míň.

 

Naštěstí mám ještě dva roky na to, abych spolu s Matym vydumala, jak s tím jeho vzděláváním naložit. A že dumám usilovně, to mi můžete věřit.

Nicméně abych trudomyslné úvahy pro dnešek přelstila, vydala jsem se s dětmi a mužem na procházku v dešti. 

Jen máloco je tak osvobozující jako podívat se na svět dětskýma očima a užívat si třeba takové skákání v kalužích :-)

Ostružinobraní

Naše zahrada má hodně daleko ke kultivovanému ráji. Zatím je to spíš divočina. K naší velké radosti místy jedlá. 

Jako na potvoru se tam nejlíp daří tomu, o co se nestarám, k čemu se moc nepřibližuju, a co chodím jen očesat.

Jako třeba dýně. Nebo ostružiny. Ty letos vážně jedou. Dokonce tolik, že je Ami nestíhá otrhat a sníst, na rozdíl od malin. Zbývá tak i pro ostatní členy rodiny a dokonce i na pečení.

 

Jako první přišly na řadu ostružinové muffiny.

Pekla jsem je podle Chez Lucie, jen jsem maliny vyměnila za ostružiny a vzhledem k jejich nadbytku znásobila jejich množství. Asi tak třikrát (jistě není nezbytně nutné). A byly vskutku vynikající (mohu-li neskromně podotknout).

Na příště mám v merku cheescake nebo možná něco hříšně sladkého a křehkého jako je pavlova. Uvidíme, uvidíme.

Ale teď musím jít spát, nebo má hubnoucí předsevzetí odplynou v dál... 

Dobrou noc!

Výročí číslo pět

Už je to tak. Dnes jsme s mužem „oslavili“ páté výročí svatby.

Když si tak ten dnešní „slavnostní“ den rekapituluju, říkám si, kdy a jestli vůbec my se někdy dočkáme nějaké výroční romantiky, intimča a tak vůbec. S potomstvem pod deset let se mi to zdá nereálné…

Tedy, ne že by za tu neromantiku mohly vždycky jen děti.

Ono v autobazaru se netoká právě lehko. Jenže muž si vzal do hlavy, že „nové“ rodinné auto je nutno pořídit co nejdříve, nejlépe ihned, a jelikož jeho hlavním řidičem se mám stát já, byla jsem přinucena k aktivní účasti při výběru. Muž mi nejdříve fakta o různých vozech pouze sděloval, pak přidal obrázky a nakonec videa. Ani po zevrubné informační masáži jsem však nebyla sto od sebe jednotlivá auta rozeznat. To, že je rozliším dle barvy, se prý nepočítá. A tak jsem byla dnes zatažena přímo do jámy lvové a usazena za volanty.

Bohužel, aha efekt se nedostavil. Stále nerozeznám picasso od tourana a interiér ani jednoho z nich (jako obecně žádného auta) mě nepřivádí do extáze.

Následné nemocniční dostaveníčko s Vilíkem, při němž jsme se zhruba tříměsíčním zpožděním absolvovali vyšetření kyčlí, mi výroční náladu taky nenavodilo. A když jsem se pak při nastupování do auta třískla do hlavy a způsobila si dle mého laického pohledu přinejmenším lehký otřes mozku, chtělo se mi na celé to výročí vykašlat a zalézt sto metrů pod zem.

Nakonec jsem to neudělala. Snad z úcty k naší každoroční tradici. (třetí a čtvrté)

A tak jsme vyrazili do slatiňanského zámeckého parku s tím, že se tam, na místě svatebního činu, opět vyfotíme.

Kde jsou ty časy, kdy se kolem nás popelilo pouze jedno dítko, které stačilo čapnout, naštelovat se a nechat samospoušť vykonat svou práci. Nyní, s dítky třemi, je společné focení hotová kovbojka.

Jeden ječí, že nechce, další si rozbije koleno, třetí brečí, že chce mlíko, ten co nechtěl, si odře ruce a třetí si pozvrací bodýčko. 

 

Nakonec nezbývá než sáhnout po focení hrou.

Všichni dostanou za úkol potloukat se kolem a na povel se seběhnout uprostřed a říct sýr. Taková škatulata hýbejte se. Zabralo to.

 

Přikládáme proto do našeho alba již pátou fotku, želáme si vše nejlepší ke krásnému výročí a doufáme, že za rok se tu sejdem zas. A třeba se jednou s mužem dočkáme i té romantiky :-)

Lipnem na lodi

Milý, cestovní deníčku,

naším posledním, potenciálně zveřejněníhodným zážitkem (přijmeme-li premisu, že něco z toho, co tu píšu, vůbec zveřejněníhodné je), by bezesporu byla dobrodružná plavba na loďce, kterou předposlední den absolvoval muž s dětmi.

Potomstvo se na tenhle výlet těšilo už od našeho příjezdu. Amálka proto, že se jí líbily loďky a Maty proto, že ho fascinoval přídavný motor s lodním šroubem.

V den D tedy muž s dětmi vybral u našeho penzionu loď, zabukoval ji a po obědě jsme se slavnostně vydali k vodě a s Vilíkovými plínami místo šátků započali hru na piráty.

Už když jsem dětem oblékala záchranné vesty a ukazovala jim, kde mají pro případ nouze píšťalky, kterými si můžou zapískat o pomoc, neměla jsem dobrý pocit z kupících se mračen.

Ale muž prohlásil, že teď nebo nikdy. Že později může být počasí ještě horší a tak vyrazili.

 

Trvalo to asi tak dvě minuty, než přihnala se bouře.

 

Nějací Němci na mě zběsile gestikulovali, jestli ti blázni na vodě patří ke mně a pravděpodobně se mi snažili sdělit, že to není dobrý nápad, že by se měli vrátit. No, to jsem věděla i bez nich.

Dramatická vyjížďka nakonec trvala asi deset minut, po které děti sedící na podlážce lodi pištěly. Amálka proto, že se bála. A Maty proto, že se mu to líbilo. (Nutno podotknout, že pak bratrsky držel ségru za ruku, což dle mužova dobrozdání zabránilo Amálce v hysterickém záchvatu.)

Po přiražení ke břehu a vytažení z lodi Ami prohlásila, že se bála a že už tam s tatínkem nevleze. A Mates zase, že to bylo skvělý a chce ještě.

To se mu nakonec splnilo, a když k večeru vlny zmizely a obloha přestala připomínat ocelový poklop, vyrazili jsme znovu.

Vilík spal, tak jsem byla přizvána taky.

Má účast při plavbě však byla záhy přerušena Vilíkovým řevem linoucím se z kočárku, kolem něhož jako na potvoru právě procházeli přesně ti Němci, kteří byli svědky našeho odpoledního pokusu o utopení dětí při bouři. Dle jejich výrazu bych řekla, že si o našich rodičovských kompetencích neudělali právě lichotivý obrázek.

Nicméně poté, co se muži podařilo dostat nás s Ami bezpečně na břeh, kde jsme se ujali péče o našeho benjamínka, jehož senzory mateřské nepřítomnosti jsou zkrátka neomylné, vyrazili hoši konečně na slíbenou plavbu. Tentokráte již bez úkladů způsobených počasím či kojencem. 

Znovu se ukázalo, že ne všeho se nutně musíme účastnit všichni. Někdy se zkrátka cítí líp kluci s klukama a holky s holkama (a miminama) :-)

Z Lipna do Krumlova

Milý, cestovní deníčku,

jestli je něco, co jsme si takhle na jihu nemohli nechat ujít, je to rozhodně návštěva Českého Krumlova. Kromě toho, že je to samo o sobě krásné město, patří i k těm, pro něž máme s mužem slabost z ryze osobních, ještě předmanželských důvodů.

Pravda, s dětmi se ve starých stopách nechodilo lehko, ale něco málo jsme si připomněli, sentimentálně zaáchali a šlo se dál. Na delší utápění se v patetickém snění přes hordy japonských turistů stejně nebyl prostor.

Nicméně zdatně jsme prošli krumlovské turistické tepny.

Dopřáli dětem hodinovou pauzu u řeky, aby se nám z toho chození děsem neopupínkovali.

Navštívili zámecký park.

 

Prosvištěli kolem zámku a pokochali se vyhlídkou.

A když k večeru přišel hlad, „povečeřeli“ jsme trdelník. Což z jakéhosi důvodu nesmírně fascinovalo párek japonských turistů, kteří na nás neváhali vytáhnout kameru.

Ve finále jsme pak narazili na zavírající řemeslné trhy, kde děti fascinovaně zakotvily u stánku sympatického rezbáře, který pro děti vystřihl parádní ukázku práce s dlátem. Mates si mu div nesedl na klín a Ami z něj nespustila oči. Abychom se revanšovali, a taky proto, že měl vážně koupeníhodné zboží, nechali jsme děti vybrat si aspoň píšťalky. Po odchodu mě napadlo, že bychom mohli koupit jednu i Vilíkovi. A abychom byli za jo, cvoky, přiřítili jsme se ke stánku ještě potřetí, abychom si do píšťalek nechali vyrýt dětské iniciály.

Spokojení a znavení jsme se pak za uširvoucího hvizdu píšťalek a nepřátelského pokukování některých osob vydali domů, vstříc západu slunce...