Lipno bez Lipna

Milý, cestovní deníčku,

vezmeme to hezky popořadě a to znamená, že napoprvé, to vlastně vůbec nebude o Lipnu.

Muž se totiž hecnul a vzal si dovolenou už pár dní před dovolenou. A tak jsme si naše putování po krásách českých prodloužili.

Nejdřív na Karlštejn. 

Hrad krásný, ale lidí mraky. Moc dlouho jsme se proto nezdrželi, což ovšem nebylo na škodu, jelikož nám zbylo o to víc času na mnohem temnější dobrodružství.

 Na jeskyně. Konkrétně Koněpruské.

Vilík prohlídku prospal, ti dva starší ji s nadšením odchodili. Zejména absolutní jeskyní tma je zaujala a svorně kupodivu tvrdili, že se vůbec nebáli. 

Poslední předlipenskou zastávkou pak byla Plzeň. Konkrétně ZOO  a dinopark.

Dinopark se ukázal být jedním velkým hřištěm, jehož didaktický potenciál zazdilo obří pískoviště (alespoň že s kostrou) a lanovka.

Nicméně Matymu se splnilo přání uzřít týrexe na vlastní oči, a tím byl vlastně účel návštěvy splněn.

Zážitek ze ZOO by se pak dal shrnout jedním slovem. LEMUR!

Nic dalšího už ho nepřekonalo. Alespoň co se zvěrstva týče. 

Zato si tu Ami našla novou kámošku mezi místními pravěkými chýšemi, která jí krásně ozdobila šatičky. 

Amálka byla náležitě pyšná, bohužel po chvíli zjistila, že to píchá a krom bodláčí sundala i šaty. Zbytek zooprocházky proto absolvovala v kalhotkách a svetru…

Ve výsledku jsme si tedy dovolenou prodloužili o dva dny napěchované zážitky a začali se těšit k přehradě, kde jsme hodlali relaxovat na dece, po očku sledovat děti a číst si (tedy já určitě). To sice nedopadlo, ale žádné truchlení se nekonalo. Nebyl na něj čas… :-)

Sbohem Lipno

Milý cestovní deníčku,

tak už jsme zase doma. Až mě z toho přepadá trudomyslnost.

Včera jsme se vrátili z letošní poslední dovolené.

Tak trochu to měla být náhrada za moře, k němuž bych se nejraději přesunula natrvalo, a tak jsme jako vhodnou destinaci zvolili Lipno. Voda tam je, loďky si člověk může půjčit, aktivit pro rodinu s dětmi nepočítaně…

Začalo to slibně.

Slunce, bazén na plavání, přehrada pro hrátky s pískem a kamením. Letní idyla jak vyšitá.

Nicméně trochu se to zvrtlo. Počasí se zcela minulo s mou vizí letní dovolené v přímořském duchu, na kterou jsem si taky sbalila garderobu. A díky své blbosti jsem proto velkou část dovolené strávila se zmrzlýma nohama a kromě spousty zážitků a fotek si přivezla i rýmu.

Ale nemá cenu skuhrat nad počasím. I přes jeho nepřízeň jsme si to náramně užili. Jen trochu jinak, než jsme původně plánovali.

Ale o tom, milý deníčku, zase příště.

Teď nezbývá, než dovolené udělat pá pá  :-)

Jak kamení promluvilo

Jestli máme doma něčeho opravdu hodně, jsou to hračky. Některé jen v jednom exempláři, jiné po dvou, abychom si ušetřili nervy při hádkách. Už teď mě ovšem ničí představa, že zanedlouho budeme všechny ty krámy pořizovat trojmo. 

Reklama zkrátka cílí na děti a člověk by si připadal pomalu jako Herodes, kdyby dětem alespoň něco z toho hračkárenskho luxusu nedopřál.

A přitom se leckdy ukáže, že těmi nejlepšími hračkami jsou věci úplně obyčejné, naprosto nenákladné a nacházející se všude kolem. Matýsek s Amálkou kupříkladu milují špunty. Obyčejné, korkové, od vína. Skvěle se z nich staví hradby a hodí se taktéž jako imitace rozličného nákladu pro autíčka.

Do řady nenákladných, ale dlouhou zábavu zaručujících "hraček", nám nedávno přibyla další. A to díky nápadu okouknutému na kopečku (díky moc!).

Stačila lihovka, pár oblázků z pěšinky a trocha amatérského kreslení.

 

Časová náročnost: minimální.

Výdrž při hře: maximální.

Z kamínků začaly vznikat pohádky i horory. Děti samy kreslily i skládaly. A kdyby se po dvou hodinách nevzbudil Vilík na kojení, sedíme před domem dodnes.

V příštím levelu se vrhnem na písmenka.

Zkusíte to taky? :-)

Malí gauneři

Máme za sebou vskutku náročný týden. Moje trpělivost byla těžce zkoušena a s konečnou platností se ukázalo, že není bezedná. 

Už jen fakt, že je člověk oslaben tělesným nepohodlím v podobě nemoci, je značně nepříjemný. Přidá-li se růst Vilíkova prvního zubu, který nám oběma narušuje noční spánek, stává se moje dobrá nálada vzácnou a křehkou komoditou.

A potomstvo jakoby to vycítilo a rozhodlo se vyzkoušet, co ještě snesu.

Hádky, kňourání, hysterické scénky a drobné šarvátky jsou standart. 

Když se ale dovádění v bazénu změní ve snahu o utopení mladší sestry. Hra na písku ve snahu o umlácení staršího bratra lopatičkou. A rytířský souboj ve snahu o vzájemné zmrzačení, zůstávám nad věcí jen těžko.

Kromě touhy dostat se vzájemně do čekárny dětské chirurgie však malí gauneři zvolili i rafinovanější způsoby kterak matku trochu otužit.

Matýsek začal tím, že v rámci hry na kadeřnictví ostříhal Amálce vlasy.

Amálka v rámci hry na vaření nalila půl litru oleje do šunkofleků, čekajících až se rozehřeje trouba.

A obě děti pak ve vzájemné shodě korunovaly mé půldenní úsilí o pečlivé roztřídění krabic s oblečením norováním v úhledných kupičkách.

O víkendu pak mé tělo zcela vypovědělo službu a péči o potomstvo musel převzít muž. S velkou lítostí jsem sice sledovala postupné opotřebovávání jeho nervové soustavy, nicméně touha po chvilce klidu byla větší.

Po včerejších pocitech přetrvávající přemňouknutosti však mohu dnes s radostí prohlásit, že jsem opět ve formě. Moje imunita vůči dětským šílenostem se zvýšila. A výskyt šíleností se snížil. 

Za chvíli vyrážíme ke kadeřnici nechat urovnat spoušť na Amálčině hlavě.

A vše se snad zase vrátí do starých pohodových kolejí :-)

Malí gauneři :-)

Vilík dumá nad rostoucím zubem :-)

Čas pro prvorozeného

Mít víc dětí je fajn. Nikdy bych neměnila.

Zabaví se. Navzájem se učí i vychovávají. Pomůžou si. Natrénují sociální dovednosti v bezpečí rodiny. A získají v sobě oporu i do budoucna (alespoň v to pevně doufám).

Ale taky přijdou o privilegium plné pozornosti rodičů. 

Ta je sice pro mnohé jedináčky noční můrou. Řekla bych, že zejména v pubertě se té pozornosti snaží usilovně zbavit, neboť randění a jiné adrenalinové zážitky se s rodiči za zády zakoušejí špatně. Ale pro dvě a více dětí může být naopak vzácností. Leckdy nad zlato ceněnou.

Když jsme byli s bráchou děti, cítila jsem se občas opomíjená. 

Brácha hrál totiž hokej. Jako mrněti mu bylo potřeba zavazovat tkaničky na bruslích a nosit výzbroj. Bylo nutný vozit ho na tréninky. Víkendy v sezóně byly totálně zabitý, anžto se chodilo na zápasy. A jako by to nestačilo, smrděla nám v létě v pokojíčku hokejová výzbroj.

 

Já chodila jen do knihovny a četla. Pro vnějšího pozorovatele trochu nuda a fandit se u toho taky nedá.

Ale naše mamka byla skvělá. Věnovala se nám oběma, se zájmem naslouchala mým intelektuálským úvahám i bráchově popisu trenérových pozápasových výlevů, nikdy jednoho z nás neupřednostňovala a já rozhodně nemám potřebu jí něco vyčítat. Ani bráchovi. Byl to zkrátka jen můj pocit, který mě pevně doufám nijak nedeformoval :-)

 

Nicméně to, že se některé z našich dětí bude cítit odstrčené, je tak trochu mým rodičovským strašákem (možná přeci jen malá deformace :-).

Takže i když je fajn, trávit čas společně jako rodina. Nebo alespoň jako matka s dětmi. Mám za to, že děti si zaslouží mít sem tam jednoho z rodičů jen sami pro sebe. Ne u povinností. Ne za trest. Ale pro zábavu.

A proto jsem dnes s Matýskem vyrazila do kina. Na Letadla 2: Hasiči a záchranáři. Maty si to přál vidět a já si přála být chvilku jen s ním.

Už jen to těšení se, plánování a pocit spiklenectví před akcí byl fajn. A samotný film? Taky žůžo. Řekla bych, že jsme si to užili oba. A muž s Ami a Vilíkem, s nímž o samotě měl mimochodem premiéru, zdá se taky neutrpěli žádnou újmu.

Takže víkend si teď pro změnu můžeme užít zase společně :-)