Na boso v loužích

Včera nás pořádná průtrž mračen uvěznila v přístřešku autobusové zastávky. Když jsme ji zhruba po půl hodině opouštěli, kaluže byly všude a děti disponovaly spoustou nevybité energie.

Připojí-li se k této konstelaci ještě fakt, že zejména Amálka má cachtání se v kalužích ve velké oblibě, je vcelku nabíledni, jak to dopadlo.

Počáteční decentní procházení se v botách bylo vcelku rychle nahrazeno bosým poskakováním. A pak už šly všechny zábrany stranou a naše Ami, oblečená v šatičkách dle vlastního výběru, si do kaluže jednoduše klekla, sedla a ve finále i lehla.

Matýsek byl o něco zdrženlivější. Nakonec si ze zahrady přinesl lopatku a bagr a začal mezi jednotlivými loužemi budovat rafinované propustě a přehrady.

Sem tam kolem prošel někdo z místních a se zdviženým obočím se po nás otáčel. Přiznám se, měla jsem cukání děti krotit a nutit je, aby si vybrali sofistikovanější a méně pozornost budící aktivity. Nicméně, neudělala jsem to.

Proč taky?

Děti sice nevypadaly jak ze žurnálu a provozovaly činnost mírně nestandartní. Ale nikomu neubližovaly. Nic neničily. A ani u toho nevyluzovaly zvuky, které by někomu mohly způsobovat bolehlav.

Problém vznikal jen v mojí hlavě. Co si budou myslet lidi? Vždyť děti jsou jak čuňata! Není to trapný?

Zdá se mi, že to děláme až příliš často. Že řešíme, co si kdo bude myslet. A jestli nebudeme vypadat hloupě. Jestli si někdo nebude říkat, že jsme nezodpovědní rodiče.

Mnohdy potlačujeme dětskou přirozenost ne proto, že by děti dělaly něco špatného, ale jen proto, že náš vnitřní soudce hřímá: No, tak, zastav je! Co si o tobě pomyslej lidi!

Je to škoda. 

A tak se učím toho upjatého moralistu neposlouchat a místo toho skáču s dětmi v kalužích. Bosá :-)

Zpátky doma z hor

Poučena mužem se snažím nehlásit do éteru přesná data, kdy opouštíme domácnost. Muž tvrdí, že lidi jsou různý a někdo by si nás mohl vyčíhnout a vykrást. Já jsem sice mnohem důvěřivější, ale budiž, žádné přesné informace o tom kdy nebudeme doma, či kde ukrýváme rezervní klíč, do internetových vod nevypouštím.

A tak se hlásím, až když jsme zpět. 

Z horské dovolené s širokou rodinou, která nebýt jistých „událostí“ a mého obličeje bolestivě přismahlého do barvy přezrálého rajčete, byla opravdu dokonalá.

Krásné počasí, příjemná společnost, úžasný baby friendly hotel a spousta ochotných strýčků a tetiček natěšených na veškeré dětské hemžení.

Fotek je spousta, zážitků ještě víc. A tak si to nechám na jindy…

Zatím ale využívám příležitosti a veřejně děkuji všem tetičkám, strýčkům, sestřenkám, bratránkům, mamince a nebiotatínkovi za několik skvělých dní strávených v jejich společnosti. Za hlídání a bavení potomstva. A všechno ostatní. Byla to paráda a děti dnes ihned po příjezdu začaly remcat, že doma být nechtějí, že na horách bylo líp :-)

(Fotodokumentace, den první, před příjezdem "zbytku" :-)

První z mnoha svačin...po prvních pětistech metrech :-)

Kartáčky... :-)

Loni touhle dobou...

V kůži osamělé matky

Jako matka samoživitelka se třemi dětmi v zádech bych toho asi moc nenapsala. I když, ještě mi zbývá pár hodin spánku, tak třeba bych nějakou oželela. Nicméně běžnou denní logistiku bych zřejmě ukočírovala.

V uplynulých dvou týdnech jsem měla možnost to vyzkoušet. 

Muž si totiž pár dní služebně „užíval“ v Itálii, což mu sice ze srdce přeji, ale když mi od něj chodily mmsky osvětleného Kolosea či západu slunce u moře, probouzela se ve mně skrytá mrcha, která měla sto chutí ječet, jak „je to nefér, a že ona chce taky korzovat nočním Římem!“

Pak samozřejmě doháněl práci a doma se většinou spíš mihl, aby se neřeklo.

A nakonec se jel na dva dny teambuildingovat.

Musím říct, že pominu-li totální spánkový deficit částečně způsobený mými nočními paranoidními hodinkami strachu, kdy jsem schovaná pod peřinou naslouchala zvukům našeho starého domu a snažila se potlačit ujeté představy, v nichž se k nám hrnuly davy zlodějů, vrahů, upírů a úchylů. Zvládli jsme to vcelku obstojně.

Díky mé mamince, která se ujala staršího potomstva, jsem dokonce s Vilíkem v šátku mohla zaskočit i na malý sraz se spolužáky z gymplu. Na moře, Vatikán, italskou zmrzlinu a noční tembuildingové bojovky to sice nemá, ale bývalí spolužáci alespoň nešišlají, nevyžadují přebalování a jsou ochotni bavit se i o jiných věcech než je vesmír a princezny. Užila jsem si to.

Každopádně jsem dnes s radostí uvítala mužův návrat, předala mu Matýska s Amálkou a na tři hodiny s Vilíkem usnula. Ó jaká to slast.

Tímto se tedy hluboce skláním před všemi svobodnými matkami. Máte můj obdiv.

...

 

A jelikož jsem foťák nějak nestíhala vytáhnout, můžu vám tak leda názorně ukázat, jak si Matýsek představuje Vesmír. (Nechybí černá díra, Marťánek a též Saturn s prstencem a rakety…)

Že lze věrohodně nakreslit cirkus, i když ho znáte jen zdálky.

A že by někdo měl co nejdřív zkonstruovat třípatrovou trampolínu. Matýsek jistě rád poskytne projektovou dokumentaci.

Léčba kabinkové deprese

Celých 80 % žen je prý nespokojených se svým vzhledem. 

Smutné. 

Ale nepřekvapuje mě to. Jelikož kdo někdy zavítal do obchodů s oblečením a ve snaze oživit svůj šatník vlezl i do zkoušecí kabinky, musel na svém vzhledu zákonitě zaznamenat spoustu nedokonalostí. A to i v případě, že se před vstupem do oné prokleté kóje považoval za atraktivní a se svým zjevem spokojenou osobu.

Kombinace zářivkoidního osvětlení a skutečnost krutě zveličujících zrcadel totiž leckdy udělá obludku i z top modelky. Natož z normální ženy. Notabene pár týdnů po porodu.

Tváří tvář zákeřnému kabinkovému zrcadlu se i neviditelný pupínek stává ohyzdnou bradavicí, T-zóna se leskne jak čerstvě naolejovaná, každý gram tuku v problematických oblastech nabývá na objemu, celulitida se zdá celulitidovatější a pohled na strie má za následek soukromou přísahu, že bikiny si na sebe už nikdy neobléknu.

Není proto divu, že se můj plánovaný upgrade šatní skříně stal totálním fiaskem. I když, při úprku z dosahu krutých zrcadel, jsem přeci jen něco ukořistila. A světe div se, doma to tak hrozně nevypadá.

Nicméně abych si po nákupním propadáku spravila náladu, rozhodla jsem se pořídit si nový nepřehlédnutelný a praktický módní doplněk. Který není třeba zkoušet. A přesto dokonale sedí.

Je jím šátek na přepravu našeho benjamínka.

Obětovala jsem pár cenných hodin spánku, prošla spoustu odkazů a diskuzí, vybrala ten nejlepší, nejkrásnější a nejbarevnější a čekala.

Včera jsem se dočkala. Přišel on, mého srdce duhový šampion.

Hned jsme ho s Vilíkem prubli. A já hlásím, že jsem, alespoň dočasně, z kabinkové deprese vyléčená. Šátek totiž leccos zakryje a od zbytku odvede pozornost. A hlavně, tak moc se mi líbí, že se usmívám pokaždé, když se na něj podívám.

A jak se říká, úsměv je stejně tím nejkrásnějším módním doplňkem :-)

Jak přežít šestinedělí

Když si povzdechnu, jak ten čas děsně letí a jak mi to najednou přijde dávno, co jsem v obýváku našeho Vílu porodila, bude to znít jako klišé. Ale je to tak. 

Utíká to rychle. Dneškem jsme uzavřeli naše hájené období. Šestinedělí.

Nutno podotknout, že jsme se příliš nehájili. Na to jsme se cítili až moc dobře.

A to je věc, která v šestinedělí rozhodně nemusí být samozřejmostí. Jak mi bylo mnohokráte připomenuto.

Obzvláště pro nedostatečně (nebo až přespříliš) poučené prvorodičky to může být šok.

Jestli se totiž vaše emoce v těhotenství zmítaly jak na houpačce, v období poporodním se z houpaček přesunují na obří horskou dráhu.

Nadpozemskou euforii střídá srdcervoucí pláč. Pocity dokonalého štěstí při pohledu na sladce spícího andílka se vmžiku mění v beznaděj, když onoho rudého a řvoucího ďáblíka nedokážete utišit. A několik probdělých nocí dokáže proměnit v zombii se skelným pohledem tlačící kočárek i sebedokonalejší matku.

S Matýskem jsem si to pravé, hormony nadupané, šestinedělí taky „užívala“. Naštěstí ne dlouho.

Objevila jsem totiž Ameriku!

Celé je to jeden velký začarovaný kruh. Co cítí máma, zrcadlí dítě. A když je do breku, vzteku a stresovita mámě, je to na dítě až moc emocí najednou. A tak řve. A mámě je z toho ouzko, protože má za to, že je špatná máma, když dítě nedokáže utišit. A dítě představa, že si máma nevěří, uvrhne do ještě většího řevu. Z toho se mámě začne tvořit míň mlíka a její pocity selhání se geometrickou řadou zvětšují, což dítě kvituje dalším řevem. Těžko říct zda z hladu či deprese.

Děti jsou zkrátka jako malé meteostaničky, které vychýlí každý větší záchvěv v okolní atmosféře.

No, a jelikož novorozeňata jen málokdy dosahují dostatečné míry sebekontroly a sebeuvědomění na to, aby začarovaný kruh přerušila, je tento nelehký úkol na matkách.

Mě u Matýska pomáhaly knížky. Takové, které mě nutily smát se u kojení tak, že Matymu vypadávalo prso z pusy. Pak samozřejmě tisíckrát omílané, když spí dítě, spěte taky. Každodenní venčení, které mě přimělo opustit noru a vyjít na vzduch, potažmo mezi lidi, kde jsem opět nabývala jistotu, že svět se netočí jen kolem kojení a já do toho momentálně poněkud vzdáleného světa budu zase jednou taky patřit. A v neposlední řadě něco dobrého k zakousnutí, a to bez výčitek, že jsem po porodu jaksi otylá a měla bych se držet zkrátka.

S každým dalším dítkem v pořadí se prostor pro mateřskou „seberealizaci“ zmenšuje. Nicméně podstatné zůstává. V první řadě myslet na sebe a na to, abych byla v pohodě a hledat reálné cesty, jak toho dosáhnout. A pak s velkou pravděpodobností bude v pohodě i potomek, popřípadě potomci.

S Vilíkem se mi podařilo proplout šestinedělím téměř bez ztráty kytičky. Rozbulela jsem se jen jednou. A na Vilíkovi je to znát.

Matýsek i Amálka byly zlaté děti. Ale Vilík, jak se vyjádřila má sestřenka, je téměř bezobslužný.

Ne proto, že by vůbec neplakal nebo že bych se vyspala celou noc (ačkoli to by bylo žůžo). Ale proto, že si koexistujeme ve společné harmonii. Většinou nevím, jak často kojím, neb to podřizuji intuici a Vilíkovým potřebám. Když je mu do breku, nosím ho v šátku a nestresuju se tím, že ho rozmazlím. Nikdy jsem neřešila, jestli mám dost mléka a zkrátka jsem předpokládala a věřila, že ho dost mám. A naprosto jsem vytěsnila dobře míněné rady okolí, s nimiž nesouzním. 

Někdy to nejde lehce. Někdy to nejde skoro vůbec. Ale proto nejsme o nic horší mámy.

Jsme takové, jaké nás naše děti potřebují.

V šestinedělí i po něm.

A navíc, tohle všechno strašně rychle uteče :-)