Nahé dny

Naše dny jsou v poslední době vlivem horka poněkud stereotypní. 

Ale kdo říká, že stereotyp nemůže být zábava?

Ráno se vykulíme z postelí, šnečím tempem se nasnídáme, zhygienizujeme a pak děti shodí pyžama. Tedy alespoň ty dvě větší.

Následně navrhnu dětem, aby se oblékly.

Už pátý den se tato výzva nesetkala s úspěchem.

Děti se zkrátka ráno svléknou z nočních úborů, celý den ve své sladké dětské nevinnosti stráví bosé a nahé a večer se opět do pyžam nasoukají. Docela se nám tím zmenšil objem špinavého prádla, což kvituji s povděkem.

Denní program je pak optimalizován v souladu s dětskou nahotou. Děti střídají v podstatě jen dvě základní činnosti. Hru v obýváku a ráchání se v bazénu. Zpravidla s drobnou usychací mezipauzou na dece.

Dokonce se sem tam naskytne i chvilka volna pro maminku. A jelikož knihovnu jsem již dlouho nenavštívila a nemám co číst. Kdybych se jen tak natáhla, jako že se budu opalovat, zaručeně usnu, což není žádoucí. Tak jsem vytáhla vlnu a plstím kuličky Vilíkovi nad postýlku.

Prostě pohoda.

Musím říct, že tento způsob léta, zda se mi dokonale šťastným:-)

PS: Jsem ve skluzu, takže pro upřesnění, nahé dny jsme měli do včerejška. Dnes už si děti oblékly aspoň trika :-)

 

První úsměv

Zítra je našemu benjamínkovi měsíc a mně se povedl mistrovský kousek. Ulovila jsem Vilíkův první úsměv! I když jak na to tak koukám, je to možná spíše série fotek, při jejichž pořizování se Vilík sem tam usmál. Ovšem zpravidla těsně před tím či poté, co jsem stiskla spoušť. 

První úsměvy a s ním spojené broukání mají své úžasné kouzlo. Jeden by si z toho málem ucvrknul štěstím. Je to první neklamná známka komunikace, která není už jen záležitostí specifické symbiózy mezi maminkou a miminkem, ale je viditelná i pro okolí. 

A dělá z lidí tak trochu pitomečky.

Přiznejme si to, ve snaze vyčarovat na tváři našich malých andílků úsměv se často uchylujeme k projevům hodných chovanců psychiatrických léčeben. Ztrácíme schopnost sofistikované mluvy a ještě k tomu leckdy šišláme.

Raději nepřemýšlím nad tím, co si o mně mé potomstvo v takových chvílích myslelo a myslí. Možná bych došla k nepříliš lichotivým závěrům.

Nicméně je to asi záležitost přirozená a vrozená, neboť Amálka s Matýskem už se nad Vilíkem pitvoří taky.

Ono to totiž jinak ani nejde. Aspoň u nás.

Plotože on je pšeci tak loztomilej! :-)

Na letišti a v lese

Většina víkendů s dětmi, odehrávajících se ve znamení výletů a zážitky napěchovaných akcí, má jednu drobnou nevýhodu. I když si je člověk užije, bývají vyčerpávající. Člověk by po nich potřeboval ještě pár dní na zotavenou.

A tak zatímco Ami s Matym se zaobírají svými hracími záležitostmi a Vilík se kojí, já se rozvaluju na gauči, dobíjím baterky a jednoruč datluju další zápis do našeho výletního deníčku.

Sobotu jsme strávili na letišti. Naše první aviatická pouť.

Vrtulníky, stíhačky, letecká akrobacie. Taky kolotoče a cukrová vata. Spousta lidí, spousta techniky.

Vilík strávil den v šátku jako spokojený nošenec. A Matýsek s Amálkou nevěděli kam koukat dřív.

Intenzivní a hlučný den.

V neděli jsme proto vyměnily kulisy letištní za kulisy lesní.

Skvělý oběd v lesní restauraci Na Hájence, procházka, lanové centrum, rozhledna, nanuky, zkrátka pohoda, jazz

Ačkoli obsluha dvou potomků visících na lanech byla docela fuška. Obzvláště když potomek třetí visel opět u mě na břiše. Ale přežili všichni, viset nikdo nezůstal.

A nejvíc překvapil Matýsek. Z našeho asociálka se totiž stává nebojácný akční mladý muž. Tedy má-li na to zrovna náladu. Kterou včera zjevně měl, neboť se každého, koho jsme v lese potkali, ptal na cestu.

Začalo to hned po opuštění restaurace, kdy Maty vyrazil napřed a než jsme ho na rozcestí došli, informoval se u procházejícího pejskaře kudy k rozhledně. To bylo ještě fajn. 

Ale když se na zpáteční cestě vyptával s teatrálně bezradným výrazem každého turisty. „Nevíte, prosím, kudy máme jít?“ Přičemž jako cílovou lokalitu udával střídavě buď „domů“ nebo do „restaurace, kde mají šlapací traktůrek“, připadali jsme si s mužem trochu jako pitomečci, kteří neumí číst. To zejména když se Maty na cestu tázal u rozcestníku.

Na druhou stranu jsme na něj byli hrdí.  V životě se evidentně neztratí :-)

...

Sobota

Neděle

Vilíkovy sváteční verše

Básničky, říkanky i zcela nesmyslné slovní hrátky u nás frčí.

Ať už se jedná o „Pepíku, Pepíku, copak dělá babka“ nebo mé nepublikovatelné veršovánky vznikající u přebalování a jiných neestetických činností.

Když se dětem něco nechce a já právě oplývám větší než malou trpělivostí, stačí požadavek zveršovat a potomstvo rázem mění názor.

Říkanky nás též doprovázejí na cestách, procházkách a místech, kde hrozí zvýšené riziko nudy.

A v neposlední řadě bývají mnohdy součástí našich gratulačních a oslavovacích rituálů.

Díky tomu vznikla i prostá říkanka pro dnešní den. Pro Vilíkův den. Poetický skvost to zrovna není, Vilíkovi to bylo celkem putna, ale u Matyho a a Ami měla celkem úspěch :-)

...

Vilíkovi

Vilém, Vílík, Vilíček,

cucá si svůj dudlíček,

cucá zatím nemluví,

i když zdá se všechno ví.

Je ve spojení s Vesmírem,

je malým mléčným upírem,

je to zkrátka Boží kluk,

a že má svátek, je mu fuk.

Přesto Vílo, Vilíčku,

podej nám svou ručičku,

abychom Ti mohli přát,

bys byl vždy zdráv a s námi rád.

...

Všechno nejlepší k Tvému prvnímu svátku, Vilíku!

Slasti a strasti trojdětnosti

Se dvěma mobilními, mluvícími a ozubenými potomky člověk strašně rychle a snadno zapomene na období, kdy měl doma zcela nesamostatného kojence. A kdy spoustu činností prováděl jednoruč a připadal si přinejmenším jako chobotnice.

Já si to teď opět připomínám. A opět žasnu, co všechno jsou matky schopné v takto ztížených podmínkách zvládnout.

Když je nejhůř, zachraňuje situaci šátek. S ním se dá vařit oběd, sekat zahrada, stavět z lega i absolvovat rodinná oslava.

Ale někdy šátek není po ruce, nebo se z něj člověk zrovna vymotá a nechce se mu motat zas…

Za ty tři týdny jsem si tak znovu vyzkoušela širokou škálu činností provozovaných s Vilíkem v ruce. Vaření či otvírání pošťačce s kojencem u prsu, to už je celkem standart.

Ale už jsem taky prubla jaké to je najednou uspávat v rukou nejmladšího, ošetřovat bouli prostřední a stavět puzzle s nejstarším. 

Nafukovat bazén, hlídat aby se Maty s Ami v bojové náladě nepobili a zároveň houpat kočárkem a přidržovat dudlík.

A včera večer, když Vilíka trápilo bříško, jsem dokonce skákala s naším benjamínkem na balónu, maje kromě synka na klíně i hrnec s bramborami, které jsem do rytmu pohupování škrábala.

To vše samozřejmě ve stavu počínající spánkové deprivace, která se pravděpodobně časem prohloubí a dorovnání tohoto deficitu nastane dle mých zkušeností zhruba v období Vilíkových prvních narozenin.

Ale nezřídka všechny děti překvapí.

Kupříkladu minulý týden.

Kromě jiného jsem s dětmi vyrazila na piknik k nedalekému rybníku. Zkoordinovat balení, přípravu jídla, kojení a oblékání starších dalo sice celkem zabrat, ale samotná realizace se vydařila. 

V jednu kouzelnou chvíli se dokonce Matýsek s Ami cachtali na vyhřáté mělčině, Vilík spinkal v kočárku a já měla celých patnáct minut na nerušené čtení knížky!

V tu chvíli jsem si připadala naprosto báječně. Se třemi dětmi a já mám čas na takové kratochvíle! Vzácný a jedinečný okamžik.

Vzápětí se sice v jeden moment probudil hladový Vilík a Matýsek s Amálkou se dostali do hádky, v rámci níž se pokoušeli navzájem utopit, což mou idylku vcelku efektivně ukončilo.

Ale i tak. Tu slastnou čtvrthodinku mi už nikdo nevezme a vidina budoucnosti, v níž se podobné chvilky budou opakovat, mě udržuje v dobrém rozmaru :-)

Sjíždím se oxytocinem

Oxytocin bývá označován jako hormon štěstí. Ve velkém se vyplavuje zejména při porodu a kojení.

Vilíkův porod, to byla jedna velká oxytocinová jízda. A kojení si užívám minimálně každé dvě hodinky, ve dne v noci, tudíž o přísun hormonálního štěstí mám dokonale postaráno.

Díky tomu se téměř celé uplynulé dva týdny vznáším na svém růžovém obláčku a dolů, do šedivé reality, nahlížím málokdy.

Vilík je totiž úžasně vnímavé a spokojené miminko. Pláče minimálně, saje ukázkově a svět pozoruje neuvěřitelně moudrýma očima. Trpělivě snáší veškeré sourozenecké projevy lásky. A zdá se býti nadšeným šátkonošencem i kočárkojezdcem. Je to zkrátka dítko za odměnu.

Ostatně stejně jako jeho dva starší sourozenci.

Ti Vilíkovi minimálně jednou za hodinku přijdou dát pusu. Několikrát denně požadují, aby jim bylo umožněno bráchu pochovat. A nečekaně nadšeně asistují při přebalování a převlékání. Přičemž Matýskovou nejoblíbenější činností v tomto směru, je vybírání oblečení. Díky tomu Vilík střídá pouze několik bodýček s auty a dupačky s helikoptérou.

Ale aby to neznělo tak děsně sluníčkově, musím se svěřit, že jednu krizi už máme za sebou.

Bylo to při úplňku.

Deset večer, moje tělo odmítlo nadále aktivně spolupracovat a bolavá hlava vyžadovala ticho a tmu.

Osazenstvo dětských postelí mi však odmítlo vyjít vstříc.

Matýsek, únavou sotva držící oči otevřené, brečel, že se mu nechce spát. Amálka, s očima už téměř zavřenýma, brečela naopak, že je hrozně unavená. A Vilík pobrekával buď proto, že ho pobolívalo bříško nebo proto, že ho rozčiloval řev sourozenců.

Já na pokraji sil pendlovala mezi těmi třemi hromádkami neštěstí a přemýšlela o tom, jak je ta mateřská role všestranná a jak neuvěřitelně velký má učební a tréninkový potenciál. A to nejen v oblasti sebeovládání a zvládání stresu.

Nicméně jízda na oxytocinové vlně mi naštěstí nedovoluje moc se v nějakých stresech šťourat, a tak si raději užívám své mateřské štěstí. Protože když už je to mateřství na třetí, má to pořádný grády :-)

PS: Moc děkuji za všechny milé komentáře, které mi pod minulými články zanecháváte. Jsem za ně opravdu ráda, i když nestíhám odpovídat. Ale chtěla bych alespoň takto udělit svolení k šíření naší porodní story.  Protože čím víc lidí si přečte o tom, že to jde, tím líp :-) Díky, že o to máte zájem!

Trojnásobná

Svátek matek. Není to tak dlouho, co jsem ho vnímala pouze jako svátek naší maminky. 

Teď už patří i mně. 

A já dnes od rána dumám nad tou svou mateřskou rolí.

Když se někteří hrozili, jaké že to bude drámo, obstarávat tři děti, moc mě to nevzrušovalo. Oproti dvěma to zas takový rozdíl být nemůže. Koneckonců, jedna trojdětná dobrá duše mi prozradila, že jediným rozdílem je zvětšení objemu špinavého prádla a nutnost vařit ve větších hrncích.

Ale něco mě přeci jen nenechávalo klidnou. Zvládnu všem třem věnovat dostatek pozornosti? A co láska? Dokážu jim jí dát dostatečně najevo, aby se nikdo necítil milovaný míň?

Věřila jsem, že ano. A věřím tomu i teď.

Mateřská láska má tu výhodu, že není nutno jí dělit. S každým dítkem totiž nabývá na objemu. A u každého je taky jiná.

S Matýskem byla první. Nová, nečekaně silná a ryzí. Matýsek mě provedl prvními nástrahami mateřství a spolu jsme se učili jaké to je, být máma a syn.

S Amálkou přišla láska další. Ne tak šokující, ale o nic méně silná. Navíc holčičí a jaksi spojenecká. 

S příchodem Vilíka jsem se dostala na další láskový level. Je to všechno svým způsobem známé a přitom tak jedinečné. Jednoho ta mateřská láska až bolí, jak dokáže být silná...

Počtvrté to už ale asi zkoušet nebudu. Děti by se nám nevešly do auta. 

Nicméně Matýsek ještě večer po narození brášky hlásil, že si musíme pořídit ještě jedno miminko. Proč? Protože tentokrát to zaspal, ale příště se prý nutně potřebuje dívat, jak se miminko rodí!

A abych nezapomněla. Ta naše nejnovější láska vážila při narození krásných 2900g a už čtvrtý den pokořila tři kila. Jestli tedy nějaké počtvté někdy bude, zřejmě se na doktory vykašlu a budu si těhotnět v klidu a bez stresu :-)