Předporodní očista nebo očistec?

Tak jsme dle tabulek vstoupili do fáze, kdy už prý smím porodit. Mrňousek je oficiálně donošený a porod se dle slov doktorky může rozběhnout každým dnem. 

Nicméně já doufám, že mrňousek si u mě ještě chvilku pohoví, neboť naše domácnost si momentálně prochází jakousi epidemií všemožných rýmiček, kašlíčků a střevních viróz. 

Většina osazenstva se důkladně seznámila s jedním z výše jmenovaného. Můj organismus se rozhodl, že abych byla schopna vžít se do každého člena rodiny, vychutnám si viry a bacily všechny.

A tak máme doma lazaret.

Hodně se ploužíme, všude jsou kapesníčky a nočníky a nálada je všelijaká. Jen ne na příchod miminka vyladěná.

Ale mě by to už ani nemělo překvapit. Stalo se u mě již pravidlem, oslavit devátý měsíc těhotenství s nějakou tou nemocí. Zřejmě to má svůj důvod.

Byla jsem nucena povolat posily a i přesto, že objektivně nikdo hlídat či pomáhat nemohl, nakonec se našlo několik ochotných duší, které nám sem tam uvařili čaj, strávili s námi odpoledne či celý den a bavili děti, zatímco já jsem v temné ložnici meditovala nad tím, co to kurňa zase je.

Co nám chtějí všechny ty bacily říct?

Asi jsem na to přišla.

Můžu mít jakkoli silný dojem, že všichni jsme s příchodem třetirozeného na svět smíření a těšíme se na něj. Ale podvědomí je sviňa. 

A tak to vypadá, že děti si prostě potřebovaly užít dostatek pozornosti a ujištění, že jsem tu pro ně stále. Hodně se mazlit, dokonce i nosit a celkově prověřit intenzitu mateřské lásky.

Muže a mě pak zřejmě těla donutila zpomalit, spoustu věcí vyříkat a celkově se začít ladit na velkou změnu, která brzy přijde.

Pochopila jsem. Snad.

A i když stále nemám sbalenou tašku do porodnice, mentálně začínám brát blížící se porod na vědomí. Konečně mi začíná docházet, že je to vážně skoro tady a nám zbývají nanejvýš poslední dva tři týdny ve staré sestavě.

Teď už jen dohnat tu praktickou stránku :-)

...

Arteterapeutický boj proti nemocem zahájen!

 

Těhotenstvím k trvalé retardaci

Jistý výzkum prý ukázal, že v posledních týdnech těhotenství klesá IQ ženy o osm až deset bodů.

Kdy a zda vůbec, dochází k opětovnému bodovému vzestupu, jsem se už nedozvěděla. Nicméně pevně doufám, že časem se inteligenční kvocient dorovná, neboť vrchol třetího těhotenství by mě pravděpodobně uvrhl již do pásma lehké debility.

K němuž momentálně opravdu nemám daleko.

Moje schopnost argumentace a leckdy i jednoduché konverzace je v tahu, neboť slovní zásoba se povážlivě ztenčuje a pauzy vyplněné parazitními zvuky či slůvky se objevují s železnou pravidelností.

Nad přesným označením některých jevů dumám někdy i dva tři dny a k psaní si čím dál častěji beru slovník českých synonym.

Vtipy mě rozesmávají s několikahodinovým zpožděním a hádanky nedávám vůbec.

A hlavně, zapomínám!

Se sklerózou a sklony k silné nepozornosti jsem se potýkala odjakživa. (Na gymplu jsem kupříkladu byla nejčastějším návštěvníkem sekretariátu pátrajícím po mobilu zapomenutém v lavici či peněžence na skříňkách.) Nicméně v tuto chvíli dosahuje má zapomětlivost téměř patologické hranice.

K doktorce se často dostavuju s několikahodinovým a někdy i několikadenním zpožděním. (A pokaždé zapomenu donést ranní „močku“.)

I přes pečlivě vypisované nákupní seznamy polovinu položek nekoupím, jelikož zapomenu otočit lísteček na druhou stranu.

Zapomínám odpovídat na maily, smsky a někdy i na pozdrav, jelikož dotyčného, stojícího ode mě půl metru prostě nevidím. (Tímto apeluji na všechny, jichž se má neúmyslná ignorace týká, nechť se prosím neostýchají připomenout!)

Nechávám si doma mobil, klíče, peněženku, těhotenskou průkazku, své i dětské svršky a v ideálním případě všechno dohromady rovnou i s kabelkou.

A nedávno jsem dokonce odcházela na parkovišti od auta s úmyslem skočit si do obchodu, když tu na mě jakýsi dobrý muž volá „Mladá paní, víte, že jste zapomněla nastartovaný motor?“

Inu, těhotenská demence jak vyšitá. Ještě, že děti už jsou tak rozumné, že se v případě opomenutí zase pěkně připomenou.

Přesto se už teď děsím, co se mnou provede kojení. Jelikož mléko na mozku, jak známo, intelekt rozhodně nezvyšuje.


Ale jak se říká...necháme to koňovi, ten má větší hlavu :-)

Děti potřebují vlastní cestu

Vyrazili jsme do lesa. Po dlouhé době v plné sestavě. Tedy muž, děti a já. 

I padl návrh, zbudovat domeček pro skřítky. Děti se nadchly. Amálka vybrala vhodný strom a Matýsek začal snášet materiál.

Postavila jsem konstrukci, muž připojil terasu a děti pokladly domeček mechem. Vznikla luxusní skřítčí vila včetně malého plůtku a brány. Ale děti nosily víc a víc mechu, větví, zelenou střechu zamaskovaly spadaným listím a my s mužem jsme se marně, leč vytrvale, snažili zachovat původní ráz, dle našeho dospěláckého názoru, estetické skřítčí ubikace.

Ach to naše otupělé rodičovské ego…

Na dětech okamžitě bylo vidět vyprchávající nadšení. Ony nechtěly stvořit skřítčí vilu roku. Chtěly si hrát, zkoušet, bořit, objevovat. A chtěly si to dělat po svém, ne podle rodičovského diktátu.

S mužem jsme se stáhli a dětské nadšení se vrátilo.

Dnes jsme šli do lesa znovu, abychom naši haciendu zkontrolovaly. A děti se opět pustily do stavby. Z domečku tak vznikla pevnost, pak dokonce cosi jako vězení. Pryč byl plůtek, terasa a vlastně všechno. Ale zůstala dětská radost. A to je hlavní.

Občas zapomínáme, že děti tu nejsou proto, aby dělaly to, co chceme my. Potřebují hledat vlastní cesty. Potřebují dělat vlastní chyby. A potřebují si plnit vlastní sny.

Můj bráška jeden čas „trénoval“ malé hokejisty. Byli to klučíci sotva stojící na bruslích. Mnozí si to užívali a soustředěně se plahočili za pukem. Ale někteří se po ledě nechávali jen tak popostrkovat, zasněně koukali a na bráchův dotaz, jestli je to baví, odpovídali „ne, ale tatínek/maminka chce, aby ze mě byl hokejista“.

A podobných případů a příkladů kolem sebe vídám na můj vkus až moc.

Někdy děti slouží rodičům jako prostředníci k realizaci vlastních tužeb. Ať už těch dávných, dětských. Nebo současných. 

Ale kolik z těch dětí chce skutečně být vrcholnými hokejisty, fotbalisty nebo třeba strojaři, jako je tatínek?

Kolik z nich se jimi nakonec stane, aby udělali rodičům radost, aby si „zasloužili“ jejich lásku?

A kolik z nich se vzepře, aby hledali vlastní cestu? Přála bych to všem…

Ano, chceme pro své děti to nejlepší. A zpravidla jsme přesvědčeni o tom, že sami nejlépe víme, co právě pro naše děti nejlepší je. Ale je to opravdu tak?

Naomi Aldort, autorka knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi, shrnuje moje pocity jednou krásnou větou.

„Nebyli jsme najati dětmi, abychom jim řídili životy, naopak, my jsme si dobrovolně zvolili, že budeme odpovídat na jejich potřeby a podporovat s láskou jejich vývoj.“

A já jen doufám, že dokážu vždycky včas rozlišit, co už je přání a myšlenka má, a kde dětem vnucuju svoje představy o tom, co je správné, hezké či pro ně nejlepší. Ať už se bude jednat o lesní stavbu nebo výběr životní cesty.

Kdo si hraje, nezlobí

V poslední době u nás vcelku logicky frčí téma Miminko. Ani ne tak proto, že bych s tím doma všechny pořád prudila (ačkoli velikost mého břicha mluví sama za sebe). Ale děti jako přípravný proces na příchod sourozence zvolily miminčí hrátky.

Matýsek leze do krabice jako do bříška a pak se jako rodí. Pláče. Učí se chodit. A nechává se chovat v zavinovačce, z níž mu koukají nohy.

Amálka samozřejmě nezůstává pozadu. A ke hře přibírá navíc panenky a plyšáky, kterým suverénně navléká plínky, kojí je a uspává.

Ale někdy je potřeba změna...

Kdysi kdesi jsem narazila na několik obrázků stínového divadla. Líbilo se mi to. A tak konečně došlo i na realizaci.

Večer jsme všichni zasedli u jídelního stolu a děti si odhlasovaly pohádku o Karkulce.

I jala jsem se poněkud neumětelsky předkreslovat a vystřihovat postavičky. Jen na vlka jsem byla krátká a s ním si tedy poradil muž. Děti nás mezitím kontrolovaly, radily, stříhaly, lámaly špejle a lepily. Zkrátka dokonalá rodinná manufaktura.

Za půl hodinky bylo hotovo.

Pod stolem zůstala sice změť papírenského bordelu, ale naše těšení se na pohádku předčilo úklidové instinkty.

Přemístili jsme se do ložnice a pohádka mohla začít.

Bylo to velkolepé! Zapojili se všichni. A jako bonus nám Matýsek představil ještě krátkou etudu na téma, bitva vlka a dinosaura.

Dneska večer si to určitě zopáknem. A já už vymýšlím o jaké postavičky naši loutkoherní scénu rozšíříme…

Taky se u vás hraje?

(Necítíte-li se na postavičky vlastní, inspiraci lze hledat třeba tady.)

Lékař od slova lekat?

Aneb jak se moje pohodové těhotenství proměnilo na dva dny v drama. 

Mohlo by se zdát, že jsem vůči doktorům vysazená. Že je považuju za démony v bílých pláštích, kteří nemají na práci nic jiného než lidi děsit a za každou cenu u nich hledat patologie. 

 

Ale tak to není. Vážně ne. Koneckonců, jedna část naší rozsáhlé, ale milující se rodiny je doktory přímo promořená. A já si doktorů i jejich znalostí vážím.

Přesto mě technokratický přístup některých lékařů k pacientům vytáčí.

Tak třeba včera…

Muž měl na starost děti, zatímco já měla před sebou den naplněný nutnými nákupy propriet pro tašku do porodnice a chybějících mimivěcí a poradnou u své doktorky.

V dobrém rozmaru jsem oběhla první nákupy. (A když už jsem musela shánět tak nepopulární zboží jako síťované kalhotky a vložky do podprsenky, udělala jsem „si“ radost, alespoň několika neuvěřitelně titěrnými oblečky pro miminko.)

Stále dobře naladěná jsem se odebrala ke své doktorce. Poklábosily jsme se sestřičkou, vyměnily si nákupní typy s doktorkou a pak přišel šok.

„Nechci tě strašit, Báro, ale miminko je extrémně malý. Podle odhadu na ultrazvuku má jen 1800 gramů. I kdyby tabulkově přibíralo, do termínu porodu bude mít jen něco málo přes dvě kila. Mohlo by trpět hypoxií a nedostatečnou výživou. Mohlo by se i udusit. Možná bude nutné ukončit těhotenství předčasně.“

Moje dobrá nálada v tahu. Moje celotěhotenské přesvědčení, že je vše jak má být, otřeseno. A čekání na přesnější nemocniční ultrazvuk, nervydrásající.

Stále jsem se uklidňovala vírou v to, že je všechno v pořádku. Že porodní asistentka, k níž chodím na kontroly, je dle pohmatu přesvědčená, že miminko je tak akorát. Zkrátka, že není čeho se bát. Ani vyvolávání porodu. Ani císařského řezu. Ani udušení miminka.

Ale slova doktorů nad námi mají velkou moc. Protože oni přeci vědí. Jsou studovaní. Mají zkušenosti. A hlavně, myslí to s námi dobře…

Dnes jsem dvě hodiny seděla v nemocnici a v duchu promlouvala s miminkem. Zaklínala jsem nás větou, že všechno se děje tak, jak je to dobré pro nás oba.

 

Na ultrazvuku měli fofr a neměli čas se vykecávat. Informace si prý můžu přečíst ve zprávě. Plod je malý, ale placenta funguje. Tečka.

Na chodbě před vyšetřovnou jsem tedy třesoucíma se rukama otevřela zprávu. Dnešní odhad váhy činil o půl kila víc, než včerejší. Průtoky placentou jsou v pořádku. Dítě je menší, ale vitální a prospívající.

Ulevilo se mi.

Ale taky jsem byla rozčarovaná.

Ani jeden z doktorů mi nesáhl na břicho rukou. Všichni spoléhají jen na techniku a ultrazvuk s přesností plus mínus půl kila. A pak rodičkám předkládají děsivé scénáře. Takové, které žádnou těhotnou nemůžou nechat naprosto v klidu. Chápu, musí ženu varovat, být důslední a tak dále. Ale nějak se nám tu vytrácí lidský faktor a diagnózu nám určují přístroje. I tam, kde to možná není úplně žádoucí.

Kdybych věřila zkušené porodní asistentce, ušetřila bych si nervy. Ale přeci nemůžu brát na lehkou váhu, co mi řekl lékař! Nebo ano?