Ti starší a ti mladší

S mým rostoucím bříškem roste i zájem stávajících dětí o neviditelného sourozence.

Hlavně z Matýskovy strany se množí dotazy na to, kdy už se miminko narodí, zda se v případě, že to bude kluk, může jmenovat Rolík nebo jak to v břiše vypadá. 

A přibývá i prostých a kouzelných konstatování jako, že „až se miminko bude rodit, já se budu maminko dívat“. Kromě toho Matýsek předesílá, že bude miminku půjčovat hračky, učit ho chodit a bude na ně hodný.

Včera jsme si před spaním povídali v posteli. 

Děti mi hladily a pusinkovaly bříško a Matýsek peskoval Amálku, aby byla opatrná, že jinak to miminko vevnitř umačká. Už to mě dojímalo. 

Ale když pak spustil „Ježíšku panáčku, já tě budu kolíbati“ s tím, že je to ukolébavka pro miminko a přitom upřeně pozoroval, jestli uvidí, jak kope, neudržela jsem své hormony poháněné slzy dojetí v klidu.

Mám zkrátka z přístupu těch svých starších potomků radost. A doufám, že jim to vydrží a nebudou mít ve spojitosti s benjamínkem rodiny žádné hovězí nápady, kterými se proslavil například můj tatínek.

Tomu se narodila ségra, když mu bylo osm. 

Jednou jí v kočárku dostal spolu s bratránkem na hlídání. Kluci vyrazili na procházku, a jelikož jen tak trajdat s kočárem se jim zdálo pochopitelně nudné, rozhodli se zakomponovat do nuceného babysittingu trochu adrenalinu.

Vyvezli kočárek s nebohým miminem na kopec a spustili ho dolů. K řece.

Kočárek se zastavil o zábradlí mostu, překlopil se a ubohou Gábinku zanechal jen centimetry od pádu do Úpy.

Kluci si z toho ale moc nedělali. Řvoucí nemluvně šoupli zpět do kočáru a vydali se k domovu.

Jejich kaskadérský kousek by jim zřejmě prošel. Nebýt toho, že vyděšená babička po nahlédnutí do kočárku zjistila, že její malá dceruška má nohy na polštářku a hlavu pod peřinkou.

Své nepozornosti zřejmě kluci litovali, ale s pravdou museli ven.

Od té doby uplynulo už spoustu let a z děsivého zážitku se stala oblíbená rodinná historka.

Matýskovi ji ale pro jistotu zatím vyprávět nebudu...

Ilustrační foto z těhotenství s Ami :-)

"Je hovno duchovní?"

Dnešek je zhruba v polovině a já už mám za sebou tolik přízemních aktivit, že by lámové žasli. 

Proto, když na mě na facebooku vyskočil odkaz na Duškovu glosu o duchovnu, nesmírně mě to pobavilo.

Líbí se mi, kterak mluví o tom, že ono duchovno, tajemné spirituálno, není nikde nad námi a étericky si nevlaje vesmírem. Ale je to vlastně naše tělo, příroda kolem a celý život.

Náš leckdy zcela přízemní, materiální život plný zcela neéterických a nemystických věcí.

Alespoň na první pohled.

Když se ale člověk naučí prožívat přítomný okamžik, byť by se jednalo o likvidaci nevábně páchnoucích spodků vlastního potomka, zjistí, že vo tom to asi je!

Tím „nahoře“ se dá život nesmírně obohatit. Ale na život tady „dole“, bychom rozhodně zapomínat neměli.

Ranní honička

Vypravit se někam na čas je pro mě úkol vskutku nelehký. 

Vypravit se na čas s dětmi, to je učiněná kovbojka. 

Ale vypravit se na čas s dětmi a ještě k tomu hned ráno, to je v podstatě čirá fikce.

Přesto se blíží doba, kdy se o tuhle nelehkou disciplínu budeme pokoušet téměř denně. Je proto načase vypilovat strategii a s vervou se vrhnout do tréninku.

Jako třeba dnes ráno.

Místo určení: zubařka v Pardubicích

Čas určení: 9:00

Čas potřebný k přesunu z domu k zubařce: 30 minut

Večer jsem připravila dětem i sobě oblečení, svačinu, sbalila kabelku, napsala lísteček: Nezapomeň si včas zatopit v autě, abys nemusela škrábat! a budík na mobilu nastavila na sedmou. Upokojena představou, kterak jsem si vše krásně naplánovala i s časovou rezervou, jsem zalezla do postele.

Ráno mě překvapilo, že v sedm už není tma. Ale jakmile jsem se rozkoukala, zjistila jsem, že sedm bylo před hodinou a děti, které mi obvykle touhle dobou už dávnou skáčou po hlavě, stále tvrdě spí.

Budík za mé zaspání ovšem nemohl. Zvonil. Ale v kuchyni.

8:00 Přemítajíc nad ranními aktivitami, jež je možné oželet, jsem zamířila do koupelny. Právě jsem se pokoušela řasenkou zvýraznit zemdlený výraz v obličeji, když dovnitř vrazila zběsile poskakující Amálka s hlasitým „čůlat!“. Leknutím jsem si málem vypíchla oko, Amálce se podařilo vymáchat pyžamo v nočníku a do toho přisupěl Matýsek se slovy „k žádný zubazce dneska nejedu!“.

8:05 Své zušlechťování jsem odložila na neurčito, přemístila se do kuchyně k přípravě snídaně a jala se „radostně“ motivovat děti k závodům v převlékání.

8:15 Nevyšlo to. Nakonec jsem je musela obléknout sama. 

8:25 Děti byly převlečené a nasnídané. Já poletovala po domě polonahá, hladová, s jedním nalíčeným okem a na Matýskovy antizubařské řeči reagovala asertivním omíláním věty „promluvíme si o tom v autě.“ 

8:28 Auto!!! Zapomněla jsem v něm zatopit. Přes podprsenku přehazuju kabát a vybíhám před dům. Důchodce venčící psa mě s pozdviženým obočím zdraví.

8:30 Nejvyšší čas vyrazit, máme-li přijet akorát na devátou. Děti oblečené, já oblečená, věci připravené u dveří. V tu chvíli Amálka volá: „kakat!“

Přiznám se, že můj dokonalý ranní plán sice nepočítal s budíkem zapomenutým v jiné místnosti, ale i přesto by se situace zachránit dala. Ovšem projevy Amálčiny vylučovací soustavy byly jak mimo plán, tak mimo mé manažerské kompetence.

8:40 Všichni vyprázdnění, oblečení a přichystaní v autě. Konečně vyrážíme. 

Cestou Matýsek uznal, že by si zub měl nechat vyvrtat a já zvládla třicetiminutovou trasu stáhnout téměř o deset minut. Jsme borci!

U zubařky jsme ale nakonec stejně čekali. Maty však prokázal své hrdinství v zubařském křesle, když si naprosto suverénně nechal spravit i zablombovat zub!!! A já si až doma všimla, že mám stále nalíčené pouze jedno oko.

Nezbývá tedy než vylepšit strategii a doufat, že s příchodem třetího potomka a nástupem dětí do vzdělávacích institucí, se stane zázrak a naše ranní odchody budou plné klidu, pohody a bez stresu. (Aneb snít se musí a trocha blažené naivity snad člověku neublíží.)

Odpuštění

Občas se doma pohádáme. Občas někdo někomu ublíží. 

Pak přicházejí na řadu slova jako „promiň“, „omlouvám se“, „odpusť mi to“.

Ale co je to vlastně odpuštění?

Malé prohřešky odpouštíme zpravidla tak nějak automaticky. Některé velké křivdy si v sobě ale můžeme hýčkat dlouho. Měsíce. Roky. Nebo celý život.

Jsou zkrátka věci, které vůbec není snadné odpustit.

Přesto nám odpuštění může přinést velikou úlevu. Ale jak na to?

Nedávno jsem na Matýska křičela. Přehnala jsem to a bylo mi to líto. Večer jsem se mu omlouvala a ptala se: „Odpustíš mi to, prosím?“

A Matýsek přišel s vcelku logickou otázkou.

„Maminko, ale jak se to odpuštění dělá?“

Zaskočil mě. Pokusila jsem se o jakés takés vysvětlení, ale moudrá jsem z něj nebyla já, natožpak Maty.

Pomohl mi až nebiotatínek Áda. Nabídl mi krásný způsob, jak si představit ono odpuštění. Takový, který jsou schopny pochopit i děti.

Stačí totiž zapojit fantazii.

Představte si, že všechen vztek, zloba a pocit ukřivděnosti, který cítíte vůči někomu, kdo vám ublížil, se nachází uvnitř vás v jakési nádrži. Když se chcete těch nepříjemných pocitů zbavit, je potřeba odpustit. 

A jak na to?

Stačí otočit kohoutkem a nechat všechno to svinstvo odtéct. Z nádrže a hlavně z nás.

Matýsek byl tímhle vysvětlením nadšený. Od té doby dokáže se svou nádrží krásně pracovat. Dokáže pracovat se svými emocemi. Dokáže odpustit.

Když zapátrám hluboko v sobě, vím, že někde úplně vzadu jednu odloženou nádrž plnou křivdy pořád mám. Ale už sbírám odvahu k tomu, abych ji celou vypulírovala. 

Ta nádrž totiž značně zapáchá, je plná usazenin, a když se člověku najednou připomene, vůbec to není příjemné.

A já se nerada cítím nepříjemně. Proto doufám, že už brzy v sobě budu mít pěkně čisto a všechny nádrže, které v životě naplním, dokážu zase co nejdřív odpustit.

To samé bych moc přála i vám všem!

Definitivní konec Vánoc

V tomhle jarním počasí, které u nás za okny od pondělí panuje, se rozplynuly i poslední zbytky povánoční atmosféry. Naštěstí. 

Obvykle totiž po svátcích propadám chmurám. Jelikož Vánoce, které pro mě představují snad jediné zimní pozitivum, nastanou zase až za rok. Jaro je daleko. A přede mnou nespočet studených dní s minimem slunce a maximem chladu, který snáším obzvláště nelibě.

Letos si však roční období zřejmě přehodily směny, a tak se zdá, že teď v lednu se můžeme radovat z jara a sníh přijde asi až v květnu.

Ačkoli, kdyby si letos zima vzala celoroční dovolenou, vůbec by mi to nevadilo.

Ať tak či tak, vánočním dekoracím již odzvonilo. Tedy alespoň těm nejvýraznějším, jako je stromeček. A já mám chuť vylepovat do oken místo vloček kytky.

Odstrojování stromku, pro mě definitivní konec Vánoc, jsme si tentokrát vzali ven. Hned to bylo vesejší a žádné smutky se tak nedostavily.

Tak snad mi to jarní naladění vydrží co nejdéle a ke slunečnímu svitu vysílám prosbu: Jen houšť!