„Co je po jméně? ...

... Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.“

Snad jediný citát ze Shakespeara, který dokážu „recitovat“ zpaměti. Pochází z Romea a Julie. A pro mé dnešní úvahy je jako stvořený.

Vybírat jméno novému človíčku budeme už potřetí. Jeden by si myslel, že to bude brnkačka.

Kalendář máme pročtený stokrát, knížku Jak se bude vaše dítě jmenovat jsme taky zakoupili a přelouskali. A jmenní favorité samozřejmě vznikli.

Problém však je, že u každého dítka se jako favoriti vyprofilovala jména úplně jiná. Nová. V předchozím těhotenství neuvažovaná. A zpravidla naprosto neočekávaná.

Každé dítko je zkrátka originál a žádá si to své.

A jméno není jen nějaký přívažek, ale dar nebo „břemeno“ nadělené na celý život. Pokud ovšem není pro dítě tak nesnesitelně otravné, že si ho časem změní.

Jedna zajímavá žena mi nedávno řekla, že dětem, u nichž se tak vžily přezdívky, že jim snad nikdo jinak neříká, dali rodiče „nesprávné“ jméno. Zkrátka takové, které nebylo pro ně. Zarazilo mě to, ale možná to tak je...kdo ví?

U nás jména vždycky přišla nějak sama od sebe a ve správný čas. 

U Matýska v podstatě hned. 

U Amálky přišlo potvrzení, že Amálie je to pravé, až den před porodem.

Ale jinak bych je nepojmenovala. Mám pocit, že k nim jména úžasně pasují.

Do třetice to určitě taky nějak vyplyne. Ale už teď se to vyvíjí zajímavě. Hlavně co se Matýskových preferencí týče.

Začalo to jeho neochvějným tvrzením, že miminko je holka.

O jménech klučičích proto odmítá byť jen uvažovat. Zato v holčičích má poměrně jasno.

Nejdřív se naše potenciální dcérenka měla jmenovat Lucinka jako naše auto.

Nyní byla však Lucinka nemilosrdně převálcována jménem novým, ovšem taktéž původně patřícím jistému stroji.

Podle Máti musí poteciální ségra dostat jméno JULČA. Vzorem pak není nikdo jiný než míchačka Bořka Stavitele.

Julča. Julie. Jůlinka...

Začíná se mi to líbit čím dál víc.

Takže díky, Bořku, a my uvidíme... :-)

Matýskova můza :-)

Obojetný sněhulák

Copak první sníh, ale první sněhulák! To je teprve ta pravá zima!

Obzvláště když se s ním nemusím lopotit sama, ale pěkně přímo za oknem mi ho postaví muž s dětmi, zatímco já si užívám svou krásnou hodinku dopoledního klidu. Sice bych takových hodinek brala klidně víc, ale zas nemůžu být nenasytná, že.

Nicméně, je nutno říct, že náš sněhulák není jen tak obyčejný.

Samozřejmostí je, že je s láskou stavěný. Ale to není jediná jeho specialita.

Když dopoledne děti přiběhly, s krásně červenými tvářemi a úsměvy od ucha k uchu, bylo mi nakázáno zavřít oči. Následně jsem byla odvedena k oknu a po mém nadšeném ách, přišla obsáhlá popisná instruktáž.

Tak tedy, maminko. Předně, tohle není jen sněhulák. Tohle je sněhulák medvědí! Vidíš ty uši?

A teď přijde to hlavní! Ony výčnělky, které zcela mylně a jako tvor postrádající představivost považuješ za knoflíky, jsou ve skutečnosti prsa, pupík a pindík!

Respektive prso, pupík a pindík.

Zatímco hrubou sněhuláčí stavbu obstaral evidentně muž, o ten zbytek se postaral Matýsek. A přidělat sněhulákovi nějaký ten pohlavní znáček se mu zdálo naprosto samozřejmé. Ale protože se nemohl rozhodnout, jestli se má jednat o holku nebo kluka, máme za oknem ve výsledku trochu strašidelného hermafrodita s jedním sněhovým ňadrem.

Prostě originál každým coulem :-)

  

Mikulášování

Ani letos jsme si ještě Mikuláše a jeho kumpány nepustili domů . Ale úplně bez nich jsme taky nebyli.

Včera nám jen „zaťukali“ na okno a nechali tam balíček. Pro každého jednu čokoládu a spoustu filcového jídla do kuchyňky. Kdo by měl chuť naše potomky litovat, že byli ochuzeni o všechna ta lízátka, bonbóny a jiné pochutiny, může s tím v klidu přestat.

O zásobu čokoládiček a jiných dobrot se totiž s gustem postaraly babičky.

Dnes jsme ovšem vyrazili na nefalšovanou Mikulášskou besídku do dětské herny a kavárny.

Tamní Mikuláš byl instruován o jménech přítomných dětí a dokonce i o některých jejich prohřešcích. Na děti jež rodiče „napráskali“ pak bylo apelováno, aby nezlobily, samy se oblékaly či nekousaly mladší sourozence.

Já tenhle čertovsky výhružný a manipulativní tón nemám moc ráda. Takže naše děti, i když zajisté mají své rezervy, byly jen „pochváleny“.

Nicméně, co mě vskutku neuvěřitelně mile překvapilo, byla skutečnost, že náš nesmělý, introvertní a velice nespolečenský Matýsek suverénně nakráčel před Mikuláše, Anděla i dva hrozivě vypadající čerty s úsměvem a dokonce i zazpíval! Do mikrofonu! A to obě sloky Kočka leze dírou, prosím pěkně!

Pro mě to byl takový šok, jelikož mezi lidmi se zpravidla Maty neprojevuje, že postižena těhotenskými hormony jsem se dojetím téměř rozbrečela. 

No, už nám asi roste a s ním i jeho sebevědomí. Moc mu to přeju!

Jen mi bylo líto spousty dětí, které rodiče přivedly před Mikulášskou partu jak na pranýř, děti to tam celé obrečely a následně byly ještě rodiči napomenuty, ať přestanou bulet, jinak si je čert rovnou odnese do pekla...

Možná jsem měkkota, ale já sama děti nestraším. Ani pekelníky ani jinou havětí. Nelíbí se mi představa, že by děti měly poslouchat ze strachu, že si je čert odnese do pekla. A z našich dětí mám dojem, že díky tomu pak mají sice z čertů  respekt, ale ne ochromující hrůzu. 

Ale každému, co jeho jest :-)

Na Mikulášské téma ještě doporučuju krásně sepsaný článek s názvem Mikuláši, nebuď srab! na stránkách Vědomého mateřství, který hezky shrnuje i můj pohled na věc.

A teď už hezký víkend!

Předvánoční atmoška

Tak už mě to taky chytlo.

Minulý týden jsem byla donucena naučit se na kytaru (akordově mírně ošulené) Rolničky a na požádání je přezpívávat doma, venku i v autě.

S kamarádkou a jejími dvěma dětmi jsme v pátek uvily adventní věnce. Respektive, matky vily a děti se bavily, jak uměly.

V neděli jsme zavítali do města, poslechli si koledy, ochutnali medovinu a pokochali se obřím stromkem, který by si děti samozřejmě děsně přály domů.

Včera jsem za asistence dětí a jejich chtivých ručiček umyla okna. (O dokonalé čistotě se rozhodně mluvit nedá, ale aspoň byla legrace.) A vyvěsili jsme první rozkošně kýčovité dekorace.

No a dnes, jelikož jsme slaměně osiřeli a bylo potřeba zabavit se až do pozdních hodin jen ve třech, jsme napekli první várku perníčků.

Děti se letos vskutku „krásně“ zapojovaly, jen má trpělivost tím byla leckdy tvrdě zkoušena. Neboť Amálka vykrajovala s vehemecí a citlivostí tanku a Matýsek snědl asi tak půl kila těsta ještě za syrova.

Nicméně přežili všichni. Na druhou stranu, co těsto udělá do rána s Matýskem, to se teprve uvidí.

Ale perníčky se povedly. Tak moc, že před dětským apetitem jsem je musela bránit vlastním tělem.

Tedy až na poslední plech, který jsme nechali mírně sežehnout, jelikož jsme se zabrali do hry na schovku. A vylézat z perfektní skrýše pod postelí kvůli pálícímu se cukroví, to může udělat jen zodpovědný dospělák...a tím já při hraní si s dětmi (bohužel) většinou nejsem :-)

Tak krásnou předvánoční atmosféru i vám!

Jak jsem byla hledat prameny dětské spirituality

Před chvílí jsem se vrátila z celodenního semináře v Praze. Jsem vyčerpaná a celá ztuhlá, ale především neuvěřitelně nabitá. 

Ještě včera mi můj drahý muž, vědom si mého neexistujícího orientačního smyslu, připravil dokonalou mapu s vyznačenou trasou mezi hlavním nádražím a místem konání semináře. A aby byla echt blbuvzdorná, přidal i fotonáhledy důležitých bodů cesty.

Přiznám se, že ačkoli na Václavské náměstí jsem dorazila jako suverén, u koně už jsem pokorně vytáhla mapu a se svým cestovním manuálem vyrazila jak při bojovce za pokladem. Sice se mi, naprosto proti zákonům vší logiky, podařilo mírně zabloudit, ale cíle jsem nakonec dosáhla. 

Naštěstí. Protože tak inspirativní a silnými informacemi a prožitky nasycený den jsem už dlouho nezažila.

Seminář nesl název Pramen dětské spirituality a vedla ho úžasná žena, Tereza Kramerová, kterou jsem dosud znala pouze jako virtuální osobnost a spoluzakladatelku stránek Vědomé mateřství. Její meditace pro naladění na děti mě provázely a provázejí už od prvního těhotenství.

Na semináři se nás sešlo zhruba třicet žen a jeden muž. Někdo si přinesl vlastní témata a problémy k řešení, někdo, jako například já, se přišel dozvědět něco nového a inspirovat se v tom, jak pomoci dětem zachovat jejich potenciál, který mají, když přicházejí na tenhle svět, jak jim porozumět, jak lépe vidět svět jejich očima...

Svým způsobem jsem se dozvěděla všechno a ještě mnohem víc.

O svém vnitřním dítěti. O uvědomování si vlastního i dětského JÁ. O práci s dětským strachem či bubáky. O dětech a jídle. O vlastní nedokonalosti, kterou si člověk může bez výčitek dovolit a připustit i „nutnosti“ přijímat děti takové jaké jsou a nesnažit se je „vylepšovat“ či „zdokonalovat“, ani když máme pocit, že by jim to v životě pomohlo.

Těch podnětů k zamyšlení je zkrátka spousta a já je v sobě musím nechat všechny pěkně doznít a usadit. Ale z dnešních prožitků budu jistojistě žít ještě dlouhé týdny a určitě se k nim mnohokrát vrátím.

Pro tuhle chvíli jsem spokojená. Mám dobrý pocit z toho, že jsem překonala svůj strach i nedůvěru v sebe sama a jako rodič se řídím intuicí a snad kráčím tou správnou cestou. Třeba ne správnou pro všechny. Ale pro nás určitě ano. 

Uvidíme, kam nás tahle společná cesta zavede. Já však věřím, že ke světlu a radosti.

Domácí zábavy

S nástupem mínusových teplot se většina našich aktivit přesouvá do vnitřních prostor. Ty tam jsou několika hodinové toulky lesem a hrátky na zahradě. Děti jsou totiž tuze zimomřivé. 

Asi po mamince.

A tak zatímco jiné matky honí své děti po ulicích se zoufalým: „Počkej! Musíš si obléct rukavice!“ Náš Matýsek o rukavice škemrá už od října a v mnohých rodinách nenáviděné punčochy jsou v zimě jeho nejoblíbenějším kusem oblečení.

Ten kdo přišel s tvrzením, že "neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení", evidentně neznal našeho Matýska. Neboť jsem ještě neobjevila termoprádlo, v němž by náš synek dokázal byť jen přejít od domu k autu, aniž by si nepostěžoval, že je mu zima.

Ale být po většinu dne „zavření“ doma, naštěstí neznamená, unudit se k smrti. Obzvláště s našimi všetečnými potomky a Matýskovou vášní pro zkoumání všeho druhu.

Momentální top aktivitou jsou u nás vodní pokusy. Abych se trochu inspirovala, půjčila jsem si o nich i knížku. Ale nechat dětem volné pole působnosti se stejně ukázalo být podnětnější.

A tak zkoumáme vztlakovou sílu a zkoušíme ji demonstrovat na skutečnosti, že kulička z modelíny se potopí, ale lodička z téhož, zůstane plavat.

Zkoumáme, co všechno je dost lehké na to, aby to plavalo a co naopak klesne ke dnu.

Experimentujeme s podvodní sopkou pomocí obarvené vody a pozorujeme olej tvořící vrstvu na hladině.

A nakonec stačí přidat trochu jaru, poskytnout brčka a dokonalé bublinkové hrátky jsou na světě.

Naposledy jsme u dvou misek s vodou strávili dvě hodiny. Nestačila jsem zírat.

Další oblíbenou činností je malování. Na stole a malém papíře brzy omrzí. Ovšem velká role papíru, vodovky a kuchyňská podlaha k dispozici, tomu se už dá říkat zábava! Co na tom, že nakonec to skončí tak, že podle dětských přání maluje poněkud umělecky retardovaná maminka?

Důležité je, aby v žádném případě umění nepřišlo vniveč. Je proto třeba ho náležitě vystavit. Naše stěny se tak mění v uměleckou galerii a všude se to hemží Amálčinými abstrakcemi a Matýskovými hasiči a plachetnicemi. (Díkybohu za washipásky.)

No a když už nám doma hrabe, nabalím děti i přes hlasité protesty do žádoucích vrstev a řádně namotivované je vypustím třeba do lesa. 

Jako motivační prvek k nezaplacení se u nás ukázal být „stolek ročních období“, respektive hromada přírodnin doplněná postavičkami.  Stačilo „uplstit“ dvě podzimní víly a děti se už postaraly o to, aby se jejich podzimní koutek pěkně zaplnil. Z každé procházky tak přibude nějaká šiška, kámen či větev. 

A Matýsek se už těší, až upgreadujem víly na zimní a pořídíme jim pidi vánoční stromeček.

Taky se těším.

Užívat si svět alespoň občas dětskýma očima a nadchnout se pro maličkosti, to je zkrátka žůžo. A že těch maličkostí je kolem nás spousta... Jen je objevit!