Čas na smutnění

Včera byl čas na radost. To asi abych si ji nadělala do zásoby. 

A dnes přišel čas na smutek.

Babička umřela.

Veselá pesimistka, která se ráda smála, luštila křížovky, hrála karty a v dobrém rozmaru nás bavila zdravotnickými historkami. 

Takovou si ji budu pamatovat.

Sbohem, babi, mám tě ráda!

Lék na trudomyslnost

Zpravidla se samoléčím pozitivním myšlením. Ale někdy to chce trochu nakopnout i za pomoci světských radostí...

Už pár dní funguju z rezerv a po večerech mi dělá společnost bolavá hlava. To asi ten podzim. Každý rok mě alespoň trochu semele. A letos, pod vlivem těhotenských hormonů, obzvlášť.

Nejen proto jsem se vážně těšila, že na chvilku vypluju ze zajetého stereotypu a vrátím se do své alma mater. Jen na jedno odpoledne, na jednu přednášku.

Téma ne právě nejodpočinkovější, ale rozhodně zajímavé. Psycholožka Lidmila Pekařová nám měla osvětlit Proč roste agresivita u dětí i ve „slušných“ rodinách a co s tím.

U dětí doma jsme se s mužem vystřídali raketovou rychlostí a já natěšená vyrazila směr Hradec.

Leč jak to s tou dětskou agresivitou je, mi dnes nebylo souzeno si poslechnout. Přednáška byla totiž zrušena. 

K mé velké úlevě jsem nebyla jedinou mrzutou „posluchačkou“, k níž se tato informace nedonesla. Bylo nás aspoň dvacet. Za což jsem skutečně ráda, neboť ke svým historkám o akcích, na které jsem nedorazila, nebo vyrazila ve špatný den, skutečně nepotřebuju přidávat další. Už tak jich je tolik, že slouží k vtipkování na mou adresu široké rodině.

Ale všechno zlé je k něčemu dobré.

Byla jsem sama. Ve městě. Hlídání mužem zajištěno až do večera, potažmo noci. A tak jsem se rozhodla, že nebudu truchlit a místo zušlechťování intelektu vyrazím za konzumnějším typem zábavy.

Probrouzdala jsem pár obchodů. Koupila si těhotenské džíny, které jsem si ve svém třetím těhotenství pořídila poprvé. A taky zcela netěhotenské, ale rozkošné puntíkaté šaty, do nichž se vejdu jak ve stavu dva v jednom, tak i ve stavu single. A na závěr knížku.

Žádnou těžkou literatůru plnou hodnotných myšlenek. Po snech, v nichž mě dnes v noci pronásledovaly útrapy třetí světové války, jsem potřebovala něco silně oddychového. A tak jsem náhodně sáhla po knížce s názvem Manžel na objednávku a hned s ní zaplula do kavárny.

Tam jsem s dortem a horkou čokoládou strávila několik příjemných hodin a přelouskala polovinu příběhu.

Nákupy, kavárna, čtení. Dokonalý lék na podzimní chmury.

Takový relax bych rozhodně uvítala častěji. Asi si od Ježíška budu přát poukaz na několik volných odpolední. Jsem si jistá, že bych si je vychutnala do poslední kapky, jako to dnešní. I když třeba ne, podle původního plánu.

Každopádně, pro dnešní večer je trudomyslnost rozhodně zažehnána :-)

Až budu mít jednou moře volného času, budu ho trávit přesně takhle :-)

 

Holka nebo kluk...

...nám už je to fuk.

Když jsem otěhotněla poprvé, tak trochu jsem si přála, aby to byla holčička. Taková malá pečovatelka pro případné mladší sourozence. Ale celkem brzy jsem začala mít pocit, že je to kluk.

Dostal pracovní jméno "Kulíšek".

Všichni se ptali, jestli už víme, co čekáme a my odpovídali, že nevíme a vědět ani nechceme. Já měla jen svoje tušení. To ovšem nabralo téměř pocit jistoty asi dva týdny před porodem.

Moje maminka zpívá ve sboru. Pořádají kromě jiného i vánoční koncerty, na kterých samozřejmě nesmíme chybět. A právě ve chvíli, kdy jsme si vychutnávali vánoční atmosféru s krásnými skladbami, zapěl v závěru jedné z písní celý sbor slova, která mi od té chvíle až do porodu rezonovala v hlavě. 

„Porodila syna!“

Byl to skoro magický okamžik. Po zádech mi přeběhl mráz a já zkrátka věděla, že náš prvorozený bude kluk.

A byl. Narodil se Matýsek.

Druhé těhotenství bylo plné očekávání toho, že je to holčička. 

Ne proto, že bych si to přála, ale proto, že tentokrát to bylo v podstatě vědomé početí. Tentokrát jsem skutečně vnímala duhový tobogán, po kterém k nám sjíždí malá blonďatá holčička. Byl to fascinující prožitek.

A miminko dostalo pracovní jméno „Bublinka“.

Tentokrát jsem však byla taky extrémně zvědavá. A na ultrazvuku jsem si nechala říct, co že se to v břiše schovává. Byla to holka.

Muž to však vědět nechtěl. Informovala jsem proto „tajně“ alespoň kamarádky a nejbližší rodinu. Což znamená, že brzy to samozřejmě věděli všichni. Kromě muže.

Tajně jsem pak do skříně pašovala růžové kousky oblečení a těšila se na blonďatou holčičku.

Narodila se Amálka. Blondýnka naše nejblonďatější.

Teď je to zvláštní. Zatím nějak nevím, kdo nás tentokrát poctí svou návštěvou. Vlastně miminko zatím nemá ani pracovní jméno.

Ovšem Matýsek má jasno. Bude to holka. Jinou variantu nepřipouští.

Amálka má taky jasno. Bude to kluk. Ovšem tady jsou na místě pochybnosti, zda se nejedná jen o to, že Amálka slovo holka neumí vyslovit. Kdo ví?

Tak uvidíme, jestli moje tušení ještě přijde. A nebo to v květnu bude zkrátka velké překvapení. Ale v každém případě krásné.

Sladké tajemství

Vidět je to čím dál líp. Tají se to čím dál hůř. 

A tak snad přišel čas, oznámit tu krásnou novinu světu.

Na začátku května k nám přiletí čáp. Nebo možná vrána.

Ať tak či tak, bude nás o jednoho víc.

Prvními měsíci jsem se zdárně pronevolnostnila, ale snad už se svítá na lepší časy. Nevolnosti odezní. Energie se vrátí. A budu se jen vesele kulatit.

Už to prožívám potřetí a přeci se na ten magický pocit nedá zvyknout a brát ho jako něco, co už dobře znám. Pořád je to kouzlo, zázrak. Stvoření nového života, který bude tak trochu jako my a přeci naprostý originál.

Jsem v očekávání. Líbí se mi to. Je to krásný pocit. A já jsem ráda, že jsem ženou a můžu tohle všechno naplno a vědomě prožívat.

O chcíplé Lucince

Být mámou na plný úvazek je krásná věc, ale občas člověk zkrátka potřebuje změnit režim, zahodit odpovědnost a vydat se pryč. Bez dětí. I kdyby jen na nákup. 

A já dnes měla v plánu nákup ne jen tak ledajaký. S mamkou jsme se chystaly vzít útokem obchody s oblečením a ve finále si popovídat u horké čokolády. Těšila jsem se celý týden. Respektive už od zářijových narozenin, za něž jsem náš šoping měla slíbený.

Před pátou muž dorazil z práce, aby převzal svou rodičovskou úlohu a já se, oděna zcela neprakticky, antibabyfriendly a neteple vydala autem do města. Rádio mi hrálo pěkně nahlas, aby se mi s ním dobře zpívalo a ani ty kolony mi v té chvíli nepřišly tak protivné.

Zacpaná na jedné z nejfrekventovanější ulic Pardubic jsem si zrovna broukala s Adele, když tu najednou Lucinka chcípla. Zaškytala, zastavila a konec.

Lucinka, mé věrné, malé autíčko barvy blankytně modré letní oblohy mi zkrátka vypověděla službu.

Mezera přede mnou se pomalu zvětšovala stejně jako kolona aut, autobusů a trolejbusů za mnou. A v přímé úměře k okolo panujícímu neklidu a troubení se zvětšovala i má panika. Spustila jsem výstražné blikání a se slzami na krajíčku kroutila klíčkem v zapalování. Nic. Sem tam škytnutí a snad jako výsměch mému marnému snažení nesmyslné zamávání stěračem.

Pár aut mě opatrně předjelo. 

Po chvilce mi na okýnko zaklepal řidič trolejbusu, který mě vskutku předjet nemohl. S obavami, že dostanu sprda za blokování provozu jsem vystoupila z auta. Řidič vypadal, že má soucit. Trochu zmateně a po žensku jsem mu vysvětlila, že se prostě nemůžu hnout. Auto chcíplo a odmítá nastartovat.

Řidič, kterému posílám obrovský virtuální dík, se na mě usmál, řekl, že to bude dobrý a poslal mě do auta. Pak mě odtlačil vedle silnice na chodník. Kolona se rozjela, ze mě spadla tíha a odpovědnost za všechny ty nešťastníky v autech za mnou a já se jala obvolávat mužské členy rodiny.

Jeden byl v Praze. Další doma s dětmi. A zbýval můj milý bráška a mamka. 

Za chvíli oba dorazili. Obešli se mnou auto, potvrdili, že opravdu nestartuje a nejede a pomohli mi ho odtlačit na méně nápadné místo. Pak jsme zase čekali, neboť muž nevydržel a vydal se mi se startovacími kabely, hladovými dětmi a autosedačkami, které jim jsou už roky malé, na pomoc.

Mamka, brácha a já jsme tak stáli na ulici vedle nevinně se tvářící Lucinky a mluvili o všem, co jsme si v poslední době nestihli říct. Ani jsme si nepamatovali, kdy naposledy jsme byli spolu sami. Jen my tři.

Naši seanci pak přerušil muž. Opět zhodnotil, že Lucinka nestartuje a nejede a vytáhl kabely. Jenže Lucinka nespolupracovala ani s nimi.

Přesídlili jsme tedy se sedačkami z mého do mužova auta. Srdečně se rozloučili. A vydali se každý za svým úkolem.

Mamka odvézt domů bráchovo kolo, na němž dorazil. Muž s bráškou odtáhnout Lucinku k laskavému opraváři, který kvůli nim opustil svůj pulitr v hospodě. A já nakrmit a uložit děti.

Z mých několika bezdětných hodin se nakonec stalo malé autodrama a děti jsem měla na starosti stejně. Ale budu-li hledat pozitiva, musím říct, že mě těší, že se Lucinka roznemohla právě ve chvíli, kdy jsme nebyly daleko od pomoci a byly jsme u toho jen my dvě. Představa, že jedu kdo ví kam, s dětmi, ve tmě a zimě a Lucinka chcípne, se mi zdá totiž mnohem horší.

Malý Bernie s Lucinkou v pozadí